# Pondělí 12. února 1877

Pondělí 12. února 1877

Larderel na ten bál nešel. To, co následuje, je těžké vyprávět. Vězte jen, že velmi brzy budu zralá na svěrací kazajku. Ale je tu přece někdo, kdo vás hlídá, řeknete. Ne — nikdo s tím nic nezmůže. Kdyby mi někdo bránil dělat to, co zlý duch přikazuje — rozzuřila bych se — a stalo by se neštěstí.
Tedy dnes, když jsem slyšela, jak soused odchází a pak jak jeho kočí zavírá kufry, zmocnil se mě jakýsi smutek… Jak to, říkám si, tak jednoduše odchází — a na koho se budu dívat? A dnešní večerní veglione? A spousta věcí. Ale já tedy umřu nudou!
začerněnoAle… Julie…
Odjíždí. I my můžeme odjet. Ale také by bylo třeba vidět galakorzo na Chiaje — a náš balkón je na nejlepším místě, neboť bydlíme v hotelu du Louvre. Hm! Půjdu se aspoň podívat, jak odjíždí. K ničemu to není — ale snad mi to udělá radost. Jsem tak nešťastná, že hledám, jak se omámit — zabít čas. Jdu tedy s mámou — a první, koho na nádraží potkáme, je on s Merisanem a důstojníkem. Abych měla přístup do čekárny, jdu si koupit dvě jízdenky na první stanici — totiž do Cancella.
Larderel a jeho dva přátelé vejdou za námi. Chtělo se mi smát — začala jsem listovat novinami. Nebylo co váhat — bylo třeba s hanbou odejít a nijak jinak nevysvětlovat, co děláme na nádraží. Larderel prošel na peron a vrhl na mě pohled. Přistoupila jsem k muži, který bere jízdenky u dveří, a zeptala jsem se, zda jede z Cancella hned nějaký vlak zpátky.
„Je tu vlak, který přijíždí do Neapole ve čtyři.“
Přecházíme na nástupiště a hledáme oddíl — jsou všechny plné. Larderel nás sleduje v uctivé vzdálenosti — ztracen v davu.
škrtnuto[Zrušeno 16 řádků]
Konečně nastane ten pohyb a hluk kroků, který ve vás na nádražích vyvolá jakýsi chorobný spěch. Čekala jsem na Larderela — Larderel čekal na mě — průvodčí vyvolávali odjezd — jeden z nich se mě chopí a ukáže nám téměř plný oddíl. Nastupuji — pohledem přejíždím Larderela, jenž je za mnou — a on konečně skoncuje s komedií, kterou jsme spolu hráli, a chystá se jít za mnou jako muž, jenž se odhodlal. Ale jsou jen dvě místa!
Tu nastal komický a půvabný okamžik — já uprostřed oddílu, máma zadržující Pratera, jenž se kroutil, aby se vrhl pod lavici — a Larderel váhající a hledící na mě, jako by chtěl říci: co dělat? Ach! Ale s očima tak vážně tázavýma — a jeho paže s cestovní přikrývkou vyjadřovala tolik mladistvých a půvabných rozpaků u tak velkého zhýralce, že na to budu vždycky vzpomínat se zcela zvláštním potěšením.
„Tady se budeme dusit,“ řekla jsem konečně, „a hlavně když začnou kouřit.“
„Připojí nový vůz, madam,“ řekl Larderel mámě, „bude lepší, když tu nenastoupíte — nebudete mít dost vzduchu.“
„Ach! Nový vůz,“ řekla jsem do prázdna, „nu, tím lépe.“
Všechny oddíly nového vozu nesly nápis: rezervováno, kromě jednoho.
„Rezervováno, rezervováno,“ četla jsem cestou, „vše je tedy rezervováno. I tamten?“
„Ne, slečno,“ řekl ještě Larderel, „můžete nastoupit.“
„Děkuji.“
Bylo tu už několik zavazadel — kožichy, cestovní brašny atd. — jež upravoval Charles.
„Ale to je obsazeno!“
„Ne, madam — jsem tu jen já.“
Sedla jsem si — tak rozrušená, že jsem nemohla promluvit — a s neuvěřitelnou chutí se smát.
Hovořil se svými přáteli a dával pokyny kočímu Charlesovi (vyslovujte prosím anglicky).
Konečně — máma a já otočeny zády k lokomotivě — ona vpravo, já vlevo — Larderel naproti ní.
Deset minut do Cancella. Ztracený čas se nikdy nevrátí! — tato pochmurná pravda mi zněla v uších. Hleděli jsme na sebe všichni tři. Mluvit — jak? Mlčet — ale pak? Ach ha! Bylo mi odporné odchylovat se od svých zvyků a konverzovat se spolucestujícími.
Nad hlavou jsem měla kartonovou krabici — umístěnou ovšem vysoko a pevně — takže mi vůbec nevadila.
začerněnoByly to jistě šaty pro paní milostnici.
„Dovolte, madam, abych přeložil tuto krabici.“
„Prosím vás, pane.“
Nové ticho.
Ach! Ale.
„Ráda bych věděla, kolik je to do Cancella?“ zeptala jsem se mámy.
„Vůbec nevím.“
„To by se přece mělo vědět…“
„Mohl byste mi říci, pane, kolik minut je to do Cancella:“
„Třicet minut, myslím, slečno — třicet minut.“
Víc nebylo třeba. Jedni i druzí — protože času bylo málo — přestali skrývat své úmysly.
„Jedete do Cancella?“ ptal se Larderel a já přitom zahlédla v jeho knoflíkové dírce uvadlé fialky a všimla si, jak se podobá těm bíle lakovaným kartonovým maskám, jaké nosí pierroti.
„Ano, pane — do Cancella.“
Dali jsme se do hovoru, jako bychom se dobře znali. Říká, že nás viděl v Římě s Antonellim — pak v Neapoli s klanem — a všechno, co se v takových případech říká.
„Ten ubohý Antonelli je nemocen — chřadne na venkově.“
„Skutečně,“ řekla má paní matka, „ubohé dítě — je velmi hodný.“
„Velmi milý,“ řekla jsem s uvolněným výrazem, za nějž jsem si zlořečila — a který mě neopustil ani na minutu.
„Bydlíte v hotelu du Louvre, viďte?“
„Ano.“
napříč stránkou
Prater vylezl zpod lavice — nazvala jsem ho svým synem, stejně jako Larderela, jenž má laskavost dívek, nebo spíše mužů.
„A byl jsem váš velmi blízký soused.“
„Skutečně?“
„Dozvěděla jsem se to včera,“ řekla jsem, „a přiznám vám, že jsem byla poněkud zaražena. Myslela jsem si totiž, že mám za sousedku nějakou Angličanku, která pořád jezdí na výlety, a tak jsem se nijak neostýchala povídat si a smát se se sestrou — a zpívat všechno, co mi přišlo na mysl.“
„Myslím, že jsem velmi příjemný soused,“ řekl, „nikdy nejsem doma — a nikdo mě neslyší.“
„To je pravda.“
Cítila jsem se nevychovaně — a nic jsem s tím nemohla dělat — byla jsem celá v radosti z toho, že mám… co?
Říká, že se vrátí za deset až dvanáct dní — že jede pro velmi důležitou záležitost do Florencie, kde musí být v úterý. Že stále cestuje — že se vrátí do Neapole.
Jeho chování a konverzace mi tak připomínají Záhadného, že je mi to až nepříjemné.
Během těch třiceti minut jsme jeli trochu jako ta lokomotiva — takže v pětadvacáté minutě Larderel říkal, že se právě ruinuje. Dělá to proto, aby se nikdo nepohoršoval, až to uslyší od jiných. To je mazané…
Zapomněla jsem říci, jak jsem vysvětlila cestu do Cancella.
„Jedete do Cancella?“ ptal se.
„Ano — stala se nám podivná věc. Teta ztratila zavazadlo, peníze — a telegrafuje nám z Cancella, kde je v nesnázích. Dostaly jsme její depeši dnes ráno.“
„Takže tam přijela v šest hodin.“
„Nevím.“
„Ale… co bude v Cancellu dělat?“
„Ale… jede navštívit jednu dámu, ta dlouho žila v Itálii, možná ji znáte, kněžnu Eristoffovou?“
„Ne, slečno, ne, nemám tu čest.“
Nedokázala jsem ani říct, že teta do Cancella nejede, ale že tam uvízla náhodou. Ostatně všechny ty ubohosti jsou jen ubohosti.
Opováží se říct, že maškarní ples bylo velmi krásné a že se tam výborně bavil.
„Ale říká se, že v Neapoli není žádný vtip,“ řekla jsem.
„Ano… ale potkal jsem velmi příjemné masky.“
„Myslím, že neapolská společnost na tyhle bály nechodí.“
„Ale ano, všechny ty dámy a slečny tam byly, poznal jsem je na sto honů, hned v tu ránu, jenže nechtěly mluvit, takže jsme škádlili my je, místo aby škádlily ony nás.“
Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat a připadala jsem si rozcuchaná a všední.
„Nemáme to potěšení vás znát, pane,“ řekla máma po několik minut před příjezdem.
Začínala jsem mít obavy Při té hloupé větě jsem nadskočila.
„Ach, madam,“ zvolala bílá maska, podala svou navštívenku a uklonila se, „už dlouho mám tu čest…“ a nevím už co.
„Ach, opravdu,“ řekla jsem a velmi rozladěná jsem se odvrátila, „to je ale podivné seznámení.“
„To je jako v románu,“ řekla máma a dobrácky se usmála.
„Ano, madam, možná je to začátek románu,“ řekl Alexandr Makedonský.
„Chcete říct konec, protože tady je Cancello,“ řekla jsem celá rudá.
„Konec Prologu, ano, slečno, ale vystupujete tady?“
„Ach, to je opravdu hrozné. Ukážete mi svou jízdenku?“
„Vždyť je to jízdenka na osobní vlak, a my jedeme rychlíkem!“
„Nu a?“
„V Cancellu se nestaví!“
„Ach!“
„A podívejte, sedíme tu už pětatřicet minut, už pětatřicet minut! Cancello jsme projeli.“
„Pane.“
„A pojedete až do Florencie.“
„Ach, doufám, že ne, vždyť mi bude zima, nic s sebou nemám.“
„Bude mi potěšením dát vám tohle všechno k dispozici.“
„Ach, ale ne, ne, Cancello jsme neprojeli, a co si počne teta?“
„Ach, vaše paní teta… jsem nešťastný.“
„Vy? Počkejte chvilku: neštěstí, kterým člověk na cestách trpí, je, že nemá oddíl sám pro sebe; vystoupíme a budete šťastný…“
„Ach ne, právě pak budu nešťastný.“
A na několik vteřin pár Audiffretových gest a zvolání lítosti.
„Ach, tady je to ohavné Cancello.“
„Skutečně, pane.“
Seskočí na trať a podá mi ruku, abych mohla vystoupit, a jemně mi ji stiskne… Vlastně to možná ani nebyl stisk, musel mě přece podepřít, stupátko bylo hodně vysoko.
Potom máma a Prater.
Šla jsem hledat tetu – a roztrhnout si krajkový volán spodničky.
Nemohu ji najít, a přece…
„Jak vy běháte, slečno, opravdu, jdete takovou rychlostí.“
„To je v mé povaze, jsem velmi neposedná.“
„Krásný starče! Zdravím tě,“ řekl Larderel žebrákovi, který natahoval ruku.
„Dejte mu něco, mámo. A vy nedáváte almužnu, pane?“
„Almužnu… ale ano, ano, musí se dávat?“
„Ano.“
„Nuže tedy s radostí.“
„Jsem velmi dobročinná, chci, aby mi to bylo oplaceno, kdybych se stala žebračkou.“
„Vy žebračkou, slečno! Mám o vás příliš dobré mínění… vy nikdy nebudete muset žebrat?“
„Jedna rána z pistole a je po všem.“
„Doporučuji vám smrt Empedoklovu, Vesuv je hned tady.“
„Ano, až budu zruinovaný.“
„Vezmu si vás do služby,“ řekla se smíchem máma.
„Hned, madam, snažně vás prosím. Na místo toho roztomilého černouška, kterého jste měla loni.“
„Nejste dost černý,“ řekla jsem.
„Jak to, že nejsem dost černý?“
„Dámy, snažně vás prosím, přejděte, pojďte blíž k vagonu, jinak mi ujede vlak, protože se nikdy neodhodlám vás opustit; a tady je vlak, který vás odveze zpátky do Neapole.“
„Nejdřív najděme tetu; ptala jsem se a prý tu je.“
„Ach, však ji najdete.“
A chlubil se svým vlivem na průvodčí a vlakvedoucí, a ti k němu chodili jako pro rozkazy.
„Jen zůstaňte, jen zůstaňte, času je dost.“ Máma mu podala ruku, on podal svou mně. Nevychovaný, nebo domýšlivý! Ale co! V případě, jako je ten náš… Vždyť naše ujednání není nic jiného než dostaveníčko.
Průvodčí celý kypící voláním. Ach, ta nahá ramena a jeho podvlékačky s epoletami!
Druhý vlak zastavoval, zrovna když se první dával do pohybu, a Larderel před námi smekal klobouk až ke stupátku, a to dvakrát, jako by… Audi… ne, podobá se všem rozmazleným a nevázaným dětem, a zvlášť mladému hnědému loveckému psu s krátkou srstí, dlouhým ocasem a dlouhýma ušima, který si právě hrál s přáteli a teď se na nás udiveně dívá, jedno ucho zdvižené, zatímco druhé má přehnuté a mokré od kousanců. Ta podoba je zarážející.
Vrátily jsme se včas, abychom zahlédly konec galakorza. Ekvipáže, koně, ten přepych, ten dav mě uchvátily. Je to nádherné i hrozné. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A nic podobného na světě není.
Anglie se svým Derby? Chladné a strnulé, anebo nenucené po žokejsku. Paříž? Ta kavárna. Ale Neapol – světský přepych spojený s přepychem přírody působí skutečně mimořádným dojmem…
Po návratu, abych předešla řečem, jsem si pro Rosalii vymyslela znamenitou a docela pravděpodobnou historku a přitom jsem ji dál vyptávala na hraběte.
„Velká škoda, že pán odjíždí,“ řekl kočí.
„A proč?“ zeptala se komorná.
„Protože myslím, že se mu vaše slečna velmi líbí. Připadá mu půvabná, jen trochu lehkomyslná. Je bohatá?“
„A váš pán?“
„Ach, velmi bohatý.“
„Slečna je nesmírně bohatá.“
„Nu, kdo ví, proč by z toho nemohla být svatba?“
„Vy zůstanete kočím a já komornou.“
Smála jsem se.
„Je se svým kočím velmi důvěrný,“ řekla Rosalie, „ach, velmi důvěrný, všechno mu říká, a řekl mu, že vaši rodinu velmi dobře zná a že slečnu považuje za velmi hezkou; ten kočí je velmi vážný a je vidět, že se svého pána všude zastává.“
Ať je to jak chce, honit muže až na první stanici za Neapolí… posílat květiny… Svět vzhůru nohama… ne, ale i kdybych jich měla sto, kteří by mě zbožňovali, vždycky bych potřebovala jednoho takového. Ti, kdo mě milují, to dělají pro sebe; a já potřebuji někoho pro sebe.
Altamura tu byl odpoledne i večer, a proto bdím dlouho do noci, abych sepsala všechny tyhle zbytečnosti.
Ne, ale opravdu, je přece karneval.
Co si asi pomyslí?
Myslím, že to není tak hrozný zločin, slušným lidem se to jistě občas stane… hm? No tak, ptám se zcela vážně: dělá se to?
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]
V Cancellu mi uvázal můj velký žinylkový šátek a já jsem si ho sundala, aniž jsem rozvázala uzel. Alexandr Veliký přeťal gordický uzel, Alexandr Malý udělal… Ať ho taky rozváže, ale co mu předpovědělo orákulum?
napříč stránkou
Audiffret mi kdysi udělal uzel na šňůrce slunečníku, a ten jsem si neschovala.
Je pozdě; po nesmírném rozrušení jsem klidná, a kdybych to, co jste právě dočetli, nebyla sepsala, nikdy bych tomu nevěřila, nikdy, nikdy.
To ten Altamura mě dlouho zdržel, a abych se pobavila, vyprávěla jsem mu, jak se klíčová dírka rozšířila, jak se o ni třel Larderelův nos, a jak se ten nos [Zrušená slova] obrousil do takové špičky, že by mi mohl vypíchnout oko.
Zatímco jsem hledala tetu, Larderel říkal mámě, že její jméno zná už dlouho, a nevím co ještě.

Poznámky

Pozn. red.: „Chiaja“ — elegantní pobřežní promenáda v Neapoli; karnevalové korzo se tu konalo v plné slávě. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „C’è un treno che arriva a Napoli alle quattro“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „reservato“ (totéž slovo je v následujícím odstavci). ↩
Pozn. red.: „Záhadný“ (francouzsky „le Surprenant“) — Mariin dřívější milostný zájem, jejž označuje touto přezdívkou; poprvé se objevuje v dřívějších sešitech. ↩
Pozn. red.: Řecký filozof Empedoklés prý zemřel tak, že skočil do kráteru Etny. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Stia pure, stia pure, c’é tempo.“ ↩
Pozn. red.: Alexandr Veliký přeťal gordický uzel, o němž věštba praví, že ho rozváže jen budoucí vládce Asie. Mariin „Alexandr Malý“ je Larderel, jenž se křestním jménem jmenoval Alessandro. ↩