# Neděle 11. února 1877

Neděle 11. února 1877

Toledo 292 Mme A.T.E. — tato slova, napsaná na listu, který pomaloval Duchad, posílám Larderelovi s kyticí fialek.
Pořád jsem byla celá okouzlená a v duchu přemílala třicet šest nových dobrodružství — oblékla jsem se a vyrazili jsme.
napříč stránkou
Když jsem vycházela z pokoje, srazila jsem se tváří v tvář s Larderelem — a oba jsme sebou překvapeně trhli; takový pohyb mi připadal tak nepřirozený, když ho předvádějí herci v divadle — a přece je zcela přirozený.
na okraji
Viděl nás odcházet z balkonu s Melissanem — jak já miluji ten Larderelův typ!]
Ale abyste pochopili, jak jsme na tom byly uprostřed Toleda, je třeba vědět, co je to za den, kdy se hází konfety s vápnem nebo moukou. Ach! Ale, ach! Ale, ach! Ale! Kdo to neviděl — nedovede si představit ty tisíce rukou na konci černých a vychrtlých paží, ty hadry, ty skvostné vozy, ta pera a ta pozlátka — a hlavně ty ruce, jež se míhají a mají prsty tak hbité, že by samotný Liszt pukl závistí.
Uprostřed tohoto smrdutého deště mouky, těchto výkřiků, té hemžící se masy jsme pocítily, jak nás Altamura unáší — a téměř nese až na svůj balkón.
Ale tam nacházíme spoustu dam, jež v šatech z šedého plátna (ty jsou předepsané) mi připadaly jako… kuchařky. Domluvila jsem si včera schůzku se třemi osobami — a teď se nemám jak dát poznat… A všichni ti lidé, kteří mi nabízejí jíst, pít — usmívají se na mě, jsou milí! A Larderel, který dnes večer odjíždí! Šla jsem do napůl temného salónu — a tam — zahalena do svého beduína od hlavy k patě — dala jsem se do pláče — zatímco jsem obdivovala antické záhyby vlny. Byla jsem smutná — ale smutkem, který přináší potěšení. Chápete stejně jako já, že i smutek může být sladký?
Jakmile jsem byla doma, vrátila jsem se na pozorovatelnu a přetáhla si přes hlavu závěs jako při fotografování, aby mě ten druhý neviděl. Dva nebo tři dny neděláme nic jiného. Snižuji se až k tomu, že si povídám s komornou a poslouchám, co řekl hraběcí kočí.
Kočí mu v cestách slouží jako komorník — a především na něj dohlíží jako nějaká chůva. Mé chování skutečně nestojí za nic. Čím dál zajdu, čím více věřím, že jsem byla ve škole — čím více se považuji za učenou — tím více páchám extravagance — je to jako šílenství, které se mě zmocňuje — a nejsem již paní svých smyslů.
Ráno už jsem se setkala s Larderelovým nosem — o něco později s jeho okem. A dnes večer jsem viděla toho tvora v podvlékačkách a bez košile — nejdřív jsem si myslela, že má korzet — a pak jsem pochopila, že to byly jeho podvlékačky, připevněné na ramena jako dětské šle. Ta nahá, kulatá a bílá ramena — byl to neobyčejně komický obraz. Nejsme zvyklé vidět pány v podobném kostýmu.
Smála jsem se z toho celý večer — v San Carlu, kde hráli „Il Guarany“. Jedna z nejodpudivějších oper, které znám… Altamura a Pelikan jako doprovod…
Ne, víte, ty frašky mi začínají být trapné s Larderelem.
Poslala jsem Rosalii na festivalový maškarní bál s příkazem říci Larderelovi, že je podvodník — a že se mýlí, myslí-li, že zaplatí svůj dlužní úpis na deset tisíc franků tím, co ušetří na fialkách.
Dnes večer neodjíždí — řekl mi to — to jest řekl to svému kočímu Charlesovi.

Poznámky

Pozn. překl.: „Toledo“ — Via Toledo; hlavní ulice Neapole pro karnevalové průvody. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „coriandoli“ — konfety; malé papírové kousky házené při karnevalu, tehdy se používala i mouka nebo vápno. ↩
Pozn. překl.: „Beduín“ (francouzsky „bédouin“) — volný splývavý plášť ve stylu burnusu, módní v 70. letech 19. století. ↩
Pozn. překl.: „Il Guarany“ (francouzsky „Les Guaranis“, 1870) — opera Carlose Gomese; brazilské dílo, jež slavilo značný úspěch v italských operních domech. ↩