Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 10. února 1877

Ležela jsem s mámou až do tří hodin, protože my jsem se cítila nesmírně nešťastná — nebo lépe řečeno pronásledována smolou.
Jedním z důkazů je ten prokletý Antonelli. Skutečně — nic se mi nedaří — ani to, co za to stojí, ani to, co nestojí za nic. Zatímco tolik jiných ošklivějších, hloupějších, chudších, ubožejších. Zkrátka. Místo abych se nad svým neštěstím slitovala, hnusím se kvůli všem těm závěrům sama sobě. Nenávidím svůj obličej, svůj výraz, své šaty, svůj hlas, vše! Nenávidím se, jako jsem nenáviděla Bruschettiho.
Takže si sotva všímám Larderela… Proč bych se na něj dívala, když se sama sobě hnusím.
škrtnuto[Zrušeny 3 řádky]
Dnes ráno jsem vstoupila k našemu okouzlujícímu sousedovi, když tam nebyl. Abych se osmělila jednoho dne se splést lépe — a hodit svůj kožich a slunečník na jeho postel — chtěla jsem dnes večer udělat zkoušku. Otevřu dveře a ozvou se tři výkřiky, jeden po druhém, jako ozvěna v jeskyni. Vyrazím ze sebe: „Ach!“ — nejpřirozenější ze všech — a s rachotem přibouchnu dveře; rozhodně jsem nečekala, že tam někoho uvidím. Larderel, který se právě prohlížel v zrcadle, vyrazí druhé ach! — a třetí vydá jeho sluha.
Za deset minut mi Rosalie sdělí, že hrabě o tom mluvil se svým sluhou a že hrabě řekl: „ta slečna je okouzlující.“ Nadšena jsem.
Když jsem hodinu nebo i déle koukala klíčovou dírkou a poslouchala, zaslechla jsem, že chtějí klobouk — vrhla jsem se do chodby — a zatímco oni odcházeli, já jsem vešla dovnitř, aniž bych se otočila, jako by to bylo vážné. Ptám se jen, k čemu je to dobré.
Jak jsem o tom snila, usnula jsem a spala až do půlnoci — a o půlnoci jsme odjely na charitativní velký maškarní ples do divadla San Carlo. Dina a já máme černé šaty a kapuce s pelerínami z chantilly podbitého černou se saténovými mašlemi. Takové ruce a nohy! Máma měla tlusté rukavice a růžovou masku pod černým dominem — takže vypadala jako přestrojený muž. Nebyly jsme v lóži ani dvě minuty, a už ji obléhali.
Sál nádherný a nádherně osvětlený plynem a voskovými svíčkami — lóže druhého pořadí plné dam v hlubokých výstřizích a bez masek — a uprostřed skupiny černých fráků, které se znuděně pohupovaly.
Když jsem jich před sebou viděla na třicet, přepadl mě strach — pokynula jsem společnicím, aby mlčely. To zvýšilo zvědavost a počet zvědavců.
„Nemluví se?“
Kladné znamení.
„Jste tedy němá?“
Ano.
„A tak to bude celý večer?“
Ano.
„Ale řekněte přece něco.“
„Nemají jazyk!“
„Ubohé masky.“
„Hle — vidím rozkošné ruce a nohy.“
„U tamté ne,“ ukazuje na mámu.
„Tamta je muž.“
„Ach! Ano — podívejte se.“
„Ale to je zbabělost, takto nás klamat?“
„Ach! Ty ruce.“
„To je ploutvonožec — poslední z ploutvonožců, pánové.“
šance být ještě něčím Začínaly jsme se pořádně smát.
A ještě, a stále, a víc. Mluvili všichni francouzsky.
Byl tam jeden, který místo aby to dělal jako ostatní, usadil se na okraji lóže jako doma — a začal mlčet.
„Bavíte se?“ ptali se nás.
Ano.
„Nu,“ řekl ten muž, „dělám to jako ony — bavím se.“ A dál neřekl ani slovo.
„Pro lásku boží, řekněte nám něco — třeba hloupost?“
Naklonila jsem se k tomu muži:
„Nudíš mě,“ řekla jsem hlasem tlumeným krajkovým vousem masky.
Když jsem zahlédla Larderela, napůl jsem vstala.
„Hleďte,“ říkali mu, „zde jsou masky, které nechtějí mluvit — a nemůžeme uhodnout, kdo to je.“
„Ach, ha!“ řekl a přistoupil blíž, „jakým jazykem se tu mluví?“ Ticho.
„Ach! Ale to je smutné!“
„Vlastně,“ řekla Dina, „je to pravda — tak proč se všichni nejdete bavit jinam.“
„V sále není ani špetka vtipu.“
„A my ho tedy máme hodně?“
„Hle — mluvíte.“
„Co jiného nám zbývá?“
Nasadila jsem silný anglický přízvuk.
„To jsou Američanky.“
„Rusky.“
„Angličanky.“
„Neapolky.“
„Ach! Ne — Neapolky jsou velmi hloupé.“
„Jděte, jděte, pánové. Jsou mezi vámi velmi hezcí — ale neznám ani první písmena vašich jmen. Uznejte, že aby se tu našlo o čem mluvit, musí být člověk chytrý.“ Zvědavé jsme byly právě my.
„Řekněte mi — nepletete si někdy dveře, když se vracíte domů?“ řekl Larderel a s čistě francouzskou graciézností a pařížskou nenuceností se usadil na okraj naší lóže.
Dělala jsem, že nevím.
„Tedy to není ono — víte — stala se mi příhoda.“
„Jaká?“ zeptalo se třicet úst.
Vyprávěl tu mou.
„To bylo schválně,“ řekla jsem.
„Ach! Ne — utekla příliš rychle a křičela příliš přirozeně.“
Nemohly jsme se odhodlat odejít — a přiváděli k nám každého, kdo hlasitě provolával: „hle, lóže vtipu!“
Jen Larderel tuto vtipnost nevychutnal — odcházel v piruetách a žertoval vlevo vpravo s gesty kankánu zcela zbavenými důstojnosti. Vytrvalý muž vytrval — a nakonec mě přesvědčil, abych vzala jeho paži — paži prince Ruffa — zatímco dvacetiletý mladík zůstal u Diny. Byl to pravidelný obličej, plavý, vážný a jemný s klidnýma a inteligentníma očima, jež vám jdou k srdci. Jemné stvoření.
napříč stránkou
Zavěšena do princovy paže jsem potkala Larderela, který mě žádal, abych šla s ním, a sliboval, že bude velmi hodný.
Mnozí nás poznali — jako mnohé různé dámy — znali hlas, znali oči, přízvuk.
Mladík mluvil o tom, že se zblázní — hlasem tak harmonickým, že bych ho chtěla poslouchat věčně.
Každých deset minut se Larderel vracel stěžovat si na svá domina.
Konečně, když jsem usoudila, že je čas vyhovět jeho žádostem, vydala jsem se za ním — odváděla ho totiž žlutovlasá dáma sotva maskovaná.
„Už mě nechce pustit!“
„Znáš ji?“
„Myslím, že je to Polka.“
„Má ten přízvuk.“
Ale tentokrát jsem ho zase nezachytila — o pět minut později jsem si ho šla vyzvednout z lóže jedné herečky.
„Teprve teď jsi ve svém živlu,“ řekla jsem mu do ucha.
„Chceš mě tedy za každou cenu!“
„Za každou cenu.“
„Ach! Bože!“
„Musím ti vyprávět jednu příhodu…“
„Tak pojďme!“
Tak jako jsem přeháněla krásu tohoto muže, přeháněla jsem jeho ošklivost před rokem. Pravda je, že Larderel je půvabný chlapec — docela dobře stavěný, duchaplný, dobře vychovaný a dohotovený. Být hotový člověk — to je něco, ať se říká co chce. Lze jím být v každém věku — člověk se rodí úplný nebo neúplný. Otec, bratr, Pierre Antonelli, Georges, hrabě Platter — zůstanou celý život nedokončeni, jakkoli jsou duchaplní a vzdělaní.
Larderel je blázen — každý to říká — to mu nebrání být hotovým člověkem — stejně jako Torlonia, Merjeewsky, Albert a jiní.
Larderel je vyšší než já — a se skutečným potěšením jsem snášela blízkost jeho bledého a krásného obličeje. Má zcela světlý knír, tmavě kaštanové vlasy a černé oči. Francouzské oči — suché, poněkud šedavé, ne příliš černé.
Kdybych měla vyprávět všechno, nikdy bych neskončila.
„Viděl jsem tě loni na Kapitolu — a pak ses seznámila se synovcem jistého kardinála.“
„Těch je tolik.“
„Antonelli.“
„No a?“
„Nu — to je vše. Ne, ale na Kapitolu jste měla postavu a toaletu a postavu — jiná tam nebyla.“
„Nemám hezkou postavu.“
„Přibrala jsi?“
„Zhubla.“
„Ach! Bože můj.“
„Z lásky k tobě.“
„Miluješ mě od té doby?“
„Od té doby.“
„Tak to kvůli mně ses za čtrnáct dní vrátila do Říma — s tetou — a matku jsi nechala v Nice?“
„Já mám tetu?“
„Ach, prosím tě — ostatně dobře vás znají v té lóži plné příbuzných — tetičky, strýčkové, sestřenice — vše na vás číhá. Stačí, abych vás odvedl na druhý konec sálu — a hned pro vás pošlou třicet šest poslů. Musejí vás mít na očích — vždy tam… před lóží.“
„To tě mrzí?“
„Ne — protože vás poznávám.“
Poznává-li mě, je jediný — byla tam dvojice, která mě napadla kvůli jakémusi pozvání, které jsem neposlala — a pak mě sledovali a mluvili se mnou jako s vévodkyní z… u ďasa — jméno mi uniklo — a pak!
„Hle, tady je to tvoje klíště?“
„Ty máš co říkat,“ řekla žlutovlasá dáma. „Jsem ubohá grisettka z Neapole.“
„Ach! To se pozná na tvých žlutých vlasech.“
„A ty jsi zřejmě duchaplná — zatímco ženy se žlutými vlasy mají pověst omezených a chladných.“
„Ano — když jsou vlasy přirozené.“
Ještě chvilku, a byly bychom si vjely do vlasů.
Larderel mi ukazuje svou sestru, hraběnku de Mirafiore — snachu Krále. Na to mu vyčítám, že zneuctívá svou rodinu. Ujišťuje mě, že se chce změnit. „Ach! Ne z ctnosti, má drahá — abych zakusil obnovu, něco nového. Usazuji se — hledám si ženu.“
„Ach ho! A tvoje žena?“
„Co naděláš — rozešli jsme se po čtyřech letech.“
„To ona pustila tebe.“
„Ne — stalo se to po dobrém.“
Chodili jsme sem a tam — řekla jsem tu a tam pár slov, jež se zázrakem hodila k věci a zaujala několik neznámých.
Ale Larderel to pojal salonním tónem — zeptal se, zda si ho přeji poznat — že se dá představit — a jako důkaz, že mě poznal, mi pošle květiny.
„Zítra vám pošlu kytici fialek,“ řekla jsem mu.
„Nu a já vám budu posílat jednu každý den, dokud budu pryč ve Florencii — ať na mě myslíte.“
„Na vás myslím vždy,“ řekla jsem.
„To jsou slova. A den, kdy kytici nedostanete — to bude znamenat, že jsem v Římě.“
„A pak?“
„Nu a pak půjdu, kam si přejete. Hleďte — udělejme malou dohodu — kdy odjíždíte?“
„Za tři týdny — nevím.“
„Nu, vrátím se do Neapole a budu se vám vážně dvořit — chcete to, řekněte.“
„Ale ano — chci to.“
„Řekněte mi to jasně — neboť nechci střílet do prázdna. Apropos — byl bych vám vyprávěl anekdotu o vévodovi z Modeny, kdybych vás nepoznal.“
„Ale jděte!“
„Tedy zůstáváte v Neapoli?“
„Ano — ale proč odjíždíte?“
„Mám dlužní úpis na deset tisíc franků a nemám na něj ani halíř.“
„Skvostné.“
„Ej! He! Tak to chodí.“
Jak se na duchaplného člověka sluší, mluvil hned od začátku o svém nosu a o svých dluzích — aby… předešel všemu, co by se o tom mohlo říci.
„Jedu do Říma,“ řekla jsem.
„Nu, odjedeme spolu — dejte mi vědět hodinu a odjedeme… stejným vlakem, ve stejné družině, aniž by si toho někdo všiml. To by bylo komické.“
„A můj manžel?“
„Nemáte manžela.“
„Jste šílený? Nepovažujete mě snad za herečku — coby slečna bych tu nebyla.“
„A proč? Tak, jak tu jste — pod dohledem, bedlivě střežena — a pak vidíte, jaký jsem já… cudný.“
„Cudný?“
„Ach! Ano.“
„Vážně — za koho mě považujete?“
„Vážně vás považuji za okouzlující osobu.“
„Ach! To je jisté.“
„Za osobu ze společnosti — za ruskou slečnu.“
„Byl byste snad do mě zamilován, jako já jsem do vás?“
„To by se mohlo stát.“
Několik poslů z lóže mě volalo… odejít.
A pak, než jsem odešla, mě nechal zopakovat a sám zopakoval naši dohodu, jako by to bylo vážné.
„Můj drahý příteli,“ řekla jsem mu, „nejste důsledný. Poznáváte-li mě skutečně — nemám vám co říci — a sám dobře zjistíte, kdy a jak odjedu.“
„To je pravda.“
„Na shledanou.“
U dveří lóže jsme si stiskli ruce — a ještě jednou zopakovali podmínky — opravdu jako vážnou věc.
Vyhlédla jsem si toho poetického mladíka, aby nám dělal rytíře — dobře jsem vybrala. Až do konce byl vzácně dvorný — a jeho poctivost, mládí a otevřené oči mě okouzlily víc, než je možné. Takovou jemnost, a přitom ne směšnou, člověk potká zřídka. Nikdy jsem neviděla tak elegantní, zábavný a slušný maškarní bál. Nikdo mi nesmáčkl ani špičku prstu — shledali mě duchaplnou jako anděl, což mi duchaplnosti hodně dodalo. Po takové noci se člověk může přiznat bez jakékoli hanby.
Když jsem sešla dolů ze schodů, poslala jsem pro Larderela — jak proto, abych ještě slyšela jeho hlas a přízvuk, které se mi líbí, tak proto, abych mu navrhla úterý v Římě.
Ruffo, Larderel a ten mladík nám pomohli do kočáru jako staří známí…
A vrátila jsem se spokojená jako nikdy po podobných radostech — neboť se mohu přiznat i k tomu nejmenšímu… slovu.
Všechno bylo, jak má být — nebylo ani jediné ošklivé domino. Samet, satén, krajky — zkrátka bohatství všude — a často i vkus.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „veglione“ — velký maškarní ples; tradiční karnevalová zábava. ↩
Pozn. překl.: „Chantilly“ — krajka z Chantilly; jemná francouzská paličkovaná krajka z oblasti Chantilly. ↩
Pozn. překl.: „Domino“ — klasický maškarní kostým: dlouhý plášť s kapucí nošený s polomaskou. ↩
Pozn. překl.: „Hotový“ (francouzsky „fini“ — dokončený, úplný) — Mariino svérázné pojetí charakteru: člověk buď má vrozenou celistvost — v chování, vystupování a společenské obratnosti — nebo nikoli, bez ohledu na inteligenci. ↩
Pozn. překl.: „Grisette“ — v 19. století: mladá dělnice nebo švadlena nízké třídy; předpokládalo se, že má volnomyšlenkářské mravy. ↩
Pozn. red.: Hraběnka de Mirafiore, rozená Bianca de Larderel, byla manželkou hraběte de Mirafiore (Emanuele Alberto Guerrieri), syna Viktora Emanuela II. a jeho morganatické manželky Rosy Vercellany — odtud „snacha Krále“. (Pramen: it.wikipedia, „Emanuele Alberto Guerrieri di Mirafiori“: roku 1872 se oženil s Biancou Enrichettou de Larderel, dcerou Enrica de Larderel.) ↩
Pozn. překl.: „Dlužní úpis“ (francouzsky „traite“) — směnka či dlužní list: dluhový nástroj splatný k určenému datu. ↩