Sobota 3. února 1877

Ricardo dnes ráno přinesl několik romancí, aby Soria mohl zpívat a nemusel si nosit svůj balík not pod paží.
Vyšla jsem si s mámou a potom jsem se dala do obcházení salonů, abych se podívala, jestli jsou tam květiny a jestli všechno vypadá tak, jak si přeji.
Pan a paní Zoubaloffovi, generál, slečna Collignon, Meyssner, Pelikan, Broussais, paní Zurmüllenová, Azantchewsky a my, kromě dědečka – to je seznam těch, kdo u nás večeřeli. Dohlédla jsem, aby bylo všechno, jak se patří. Musím přiznat, že mě ta společnost pramálo bavila, a tak jsem se aspoň na hodinu vytratila k sobě číst.
Sotva jsem sešla dolů, uviděla jsem přicházet Gautiera, nejkrásnějšího z mužů. Ulevilo se mi. Hned nato vstoupili Ricardo, Barnola, Diaz de Soria a pan Rabsaet. Soria dnes oba ty pány hostil, a když jsme ho pozvali, požádal, zda smí přivést svého přítele Rabsaeta, který je nejslavnějším tenorem mezi amatéry a o kterého se prý všichni přetahují.
začerněnoMěla jsem šaty ušité z
Mé šaty, cudně odhalující, byly z přiléhavé pružné látky; a byla jsem učesaná jako Psyché, vlasy vyčesané nahoru a na temeni stažené do uzlu z přirozených kadeří.
Zmocnila jsem se Rabsaeta, který je ošklivý, bezvýznamný a Belgičan, zatímco Soria rozprávěl s mámou. Při první zámince si galantní obchodník s vínem přisedl na pohovku ve tvaru písmene S, jejíž polovinu jsem zabírala, a zaútočil na mě: to je to pravé slovo.
Ta olivová pleť, ten černý vous, ta lysá lebka, ty obrovské, zářící arabské oči, to vše vzplanulo ohněm nanejvýš... přirozeným při pohledu na mé světlé vlasy, mou bílou pleť a mé tvary. Musím říci, že jsem byla dost drzá, totiž že jsem se pod tak prudkým útokem nedala zastrašit, naopak jsem se smála do toho černého vousu a říkala věci směle a dosti posměšným tónem přímo do těch obrovských očí, které tak šilhají. Myslím, že to o mně vzbudilo dobré mínění.
škrtnuto[Škrtnuto 1,5 řádku]
Klavír poskytuje úkryt skoro stejný jako ten v Římě; doprovázela jsem romanci, kterou Soria božsky pobrukoval, spíš aby mi mohl dýchat na záda než z jakéhokoli jiného důvodu.
Soria je příliš rozmazlený, je jako Gericke, bere vás za ruku, bere látku vašich šatů mezi dva prsty jako šňupec tabáku.
Místo abych prosila...., aby zpíval, a rozplývala se nadšením, prohlásila jsem, že nikdy o nic nežádám a že dostane-li chuť zpívat, zazpívá si i bez prošení.
škrtnuto[Dva řádky začerněny]
Rabsaet vyjádřil obdiv, který v něm vzbuzuji, slovy, jež by mi mohla zamotat hlavu, kdybych si sama o sobě už nemyslela to nejlepší na světě.
„Jsem marnivá,“ řekla jsem mu, „myslím.“
Ano, myslím, jsem pro ně něco úplně nového – účes, toaleta, držení těla, postava; živá socha, a ne slečinka, jakých je v Nice až příliš.
Pokud jde o Soriu, těšilo mě pozorovat, jak mě to zvíře (zvíře je to pravé slovo) hltá svýma cudnýma... ach!... očima.
Až do chvíle, kdy Soria, Barnola a Rabsaet odešli na dobročinný ples do Méditerranée, to byl ohňostroj vtipů, hudby a výbuchů smíchu.
Říkaly se ty nejlichotivější věci. Azantchewsky si mě nedokázal představit jinak než zjevující se uprostřed dokořán otevřených dvoukřídlých dveří na plese v Tuileriích; Zoubaloffovi mě přirovnávali k vestálce, ostatní bůhvíkomu, Soria ke Galateji... oživlé.
Ze strachu, že jsem dámy příliš zanedbávala, vrátila jsem se k nim jako pes, který vrtí ocasem, a když zbyl už jen Gautier, usadili jsme se všichni v malém kuřáckém salonku a povídali si a smáli se všem možným zábavným věcem až do půl jedné.
Nice chce, aby [Začerněná slova] poslední dojem, který si odsud odvezu, byl dobrý.
Na něco jsem zapomněla. Dvořila jsem se Bihovetzovi a Gautierovi, přátelsky, a bylo to vzájemné.

Poznámky

Pozn. red.: Palác Tuileries v Paříži, dějiště dvorních plesů za druhého císařství; vyhořel za Komuny roku 1871. ↩