Pátek 2. února 1877

Paní de Ballore a Jeanne tu strávily hodinu.
Faure zpíval ve „Faustovi“ před oslnivým publikem.
Přijíždíme před zvednutím opony. Teta, Dina, já, Bihovetz a Meyssner.
Hned přichází markýz Rangoni.
Od prvního do posledního okamžiku jsem bez důvodu rozzářená, dokonce utrousím několik vtipů, které by mohly mít úspěch, kdyby... ale nikdo je nepůjde opakovat... Ach, co na tom! O nic víc než vtipy kterékoli jiné.
Měla jsem přitom být ustaraná, protože jsem se celou večeři jen co nejkrutěji vysmívala svým matkám kvůli svému postavení. Jako by s tím mohly něco dělat!
Generál mě doprovází Jeden řádek začerněn Přicházejí Ricardo, Pelikan, Gautier, v lóži je tlačenice, Pelikan, Rangoni a Barnola se vytratí...
Asi v polovině představení jdu k paní Zurmüllenové, abych lépe viděla do hlediště a pozvala ji na zítřek.
Ale nejdřív mi dovolte říci, že jsem uchvácená, okouzlená, že zbožňuji Faurovu hru, zpěv i tvář. Ano... právě toho komedianta. Nebyl to herec, nebyl to zpěvák, nebyl to dokonalý Mefistofeles, byl to sám Satan. Kostým, způsoby, mimika, iluze byla dokonalá. Pekelná pružnost, nemilosrdný, ďábelský výsměch, hanebná a lehkomyslná filozofie,
napříč stránkou
S drápy!
Ach, dobře chápu, že se muži kvůli herečkám ruinují a umírají.
Vedle té dokonalosti, toho génia bylo vidět něco, co už jistě nikdy neuvidím: Markétku, která nezpívala. To už je trochu silné, řeknete? Je to pravda. Zpočátku jsem myslela, že je dojatá, vyděšená, a když spustila baladu o králi z Thule, třásla jsem se o ni a začala jsem se tak stydět, byla jsem tak zděšená, že jsem se schovala do hloubi lóže. Jako bych to byla já, kdo zpívá.
Jen sténala, šeptala několik tónů, ječela. Došlo to tak daleko, že ji publikum ani neráčilo vypískat.
Jaké rozkošné hodiny jsem prožila. Lóže... plná lidí, což mi bránilo propadnout svým černým náladám, bát se všeho... Nebeská hudba, která mě halila jako trojitý plášť blaha, která mi hřála srdce! a unášela mě.
Během slabších míst jsem s ostatními v lóži, samými duchaplnými lidmi, prohodila několik veselých a roztomilých slov.
Dnes večer jsem byla klidná a zdálo se mi, že jsem šťastná. To jsem už ani nedoufala. Cítím se docela lehká a půjdu padnout na kolena před Bohem a prosit Ho, aby žehnal uzdravení mého hrdla, abych mohla studovat zpěv... Neboť v tom je skutečný život! které musím pro
Tomu, kdo by mi zítra přivedl Faura, bych dala svůj náhrdelník z perel.... falešných.
Mou dobrou náladu „odnesl“ Meyssner.
Seděl klidně v koutě: celá prosycená Faurem a jeho hrou jsem se postavila vedle Meyssnera, opřela jsem se o zeď a o jeho židli a hrála si s vějířem jako s kouzelnou hůlkou. Zdálo se mi, že jsem ďábel, a cítila jsem v sobě jeho způsoby tygří kočky. Trvalo to čtvrt hodiny...
„Nuže, pane,“ řekla jsem nakonec, když jsem předtím dala ostatním znamení, „nuže, pane, už čtvrt Generál mě doprovází] hodinu vám dvořím. Jste do mě zamilován?“
škrtnuto[Dva řádky začerněny]
Nešťastník, který nic netušil, strnule vstal a koktal, zatímco já jsem se dál vyptávala, jestli láska přichází. Potom jsem ho musela uklidnit. Ale byla to rozkošná scéna.
Jednotlivosti Fausta se mohou svým způsobem líbit, a to díky hudbě, ale námět je nechutný. Neříkám nemravný, ohavný, říkám nechutný.

Poznámky

Pozn. red.: Balada o králi z Thule, píseň, kterou Markétka zpívá u kolovratu ve 3. dějství Gounodova Fausta. ↩