Čtvrtek 1. února 1877

Obě dámy se chystaly příjemně prohrát v Monaku pár ubohých set franků. Přivedla jsem je k rozumu nanejvýš hořkou řečí a vyjely jsme si, já a máma (v proutěné bryčce), ukázat se za bílého dne, a pak k paní de Ballore, která je tak laskavá a kterou zanedbáváme jako nějací nevychovanci.
Nemám štěstí: tyto dámy, které nás, jestli si vzpomínáte, měly uvést do prefektury, tyto dámy, pravím, teď nemohou nikam vycházet, poněvadž Jeanne vede se svým hrozným manželem spor o rozluku. Kdybych měla čas, vylíčila bych pár útržků z hrůz, které se o tom člověku vyprávějí po městě.
Vymyslela jsem na sobotu jakýsi večírek, a proto jsem Barnolu, když jsem ho uviděla, zastavila. Byl s krásným Diazem de Soria, tím nesrovnatelným zpěvákem. Zvu i jeho, protože u nás vykonal návštěvu. Jenže jsem mu napovídala spoustu nesmyslů, protože mluví úplně jako kdosi (vůbec nevím kdo), koho znám, a zdálo se mi, že vidím přítele.
V dobrém rozmaru vyrážím do levé proscéniové lóže v přízemí Francouzského divadla, slyšet kde v jednom představení vystupuje Agar z Comédie-Française. Slyšela jsem „Horatie“. Jméno Říma mi dvacetkrát zaznělo v uších nádherně a vznešeně. Po návratu jsem četla Tita Livia. Hrdinové, záhyby tóg... Kapitol, kupole... maškarní ples, Pincio...
Ó Říme!

Poznámky

Pozn. red.: Agar (Marie-Léonide Charvin, 1832–1891), tragédka Comédie-Française. Horatiové (Les Horaces) jsou Corneillova tragédie Horatius (1640), jejíž děj se odehrává v nejstarším Římě a čerpá z Tita Livia, kterého Marie téhož večera čte. ↩