Neděle 28. ledna 1877

Máma mluvila s panem de Villemessantem a věc se urovná.
Vlastně je to jen špinavost, která se nás týká tak málo, že by bylo směšné o ní mluvit – kdyby naše postavení v Nice bylo jiné.
Jedu na dostihy v proutěné bryčce s mámou; Dina, teta, Bihovetz, Walitský a Meyssner jedou za námi v landau.
Hned nato jdeme máma, já a generál na tribuny, kde nacházíme pět koket v bílém; jejich šaty, všechny stejné, se naštěstí dost lišily od mých, které mi přišly dnes ráno z Paříže.
Počasí je nádherné a sešlo se tu všechno zkažené, co Nice, Monako a Paříž skrývají. Gautier mi podává rámě, máma se zavěsí do generála, a takto chráněná se odvažuji rozhlédnout kolem sebe..
Gioia je oblečená jako mladé děvče, s rozkošnou prostotou šedého sukna. Robensonová je s inspektorem psů. Paní Vigierová je v ještěrčím vzoru. Šaty, které hraničí s maškarním kostýmem, výstřední a okouzlující.
Mezi muži je vidět leckoho z vybrané společnosti a jednu či dvě Výsosti. Pak obvyklé niceské publikum.
Soroka nosí zelený skřipec, aby zakryl monokl pod okem. Od koho?
Kníže Witgenstein je tu se svou mrzkou Rosalií. Tak se jmenuje i moje nynější komorná; ta předchozí se jmenovala jako Gioia.
Máma přísahá, že jí srdce prozradilo autora včerejší špinavosti: Audiffret.
Je jedno kdo.
Angelini není vůbec ošklivý. Rangoni s námi dlouho zůstává kvůli Jeho Jasnosti Ga-lu-lovi.
Audiffret se na mě dívá s umíněností, která se k nerozeznání podobá drzosti. V Nice mě už nic nepřekvapí.
Bihovetz je ten nejpříjemnější člověk. S ním se člověk vždycky nasměje, tak snadno ho všechno baví. Dnes mi je velkou oporou. Gautier je okouzlující.
Dříve jsem každý dostih popisovala s podrobnostmi bojovného pohana. Znala jsem původ, věk, předepsanou zátěž a jméno každého koně. Tentokrát patřím k největším laikům. Ty dva roky mi ducha zchladily a zastřely, takže cítím jen urážky... Mrzí mě, že to říkám; za nějaký čas se za to budu stydět a budu to chtít vymazat.
Ohromný, pestrý dav a ani jedna spřízněná duše.
Na zpáteční cestu si sedám do landau a proutěnou bryčku přenechávám mámě s Meyssnerem.
Oba povozy se setkaly na Promenádě před zraky všech; vrátila jsem se na své místo vedle mámy a začala jsem manévrovat uprostřed toho šíleného davu.
Zatímco jsem seděla v landau, mohla jsem posoudit, jak můj povoz působí. K žádnému omylu nedošlo; žádný rozumný člověk by toto klidné, půvabné a elegantní spřežení nepovažoval za vůz neřesti.
A Bůh ví, s jakou podezíravostí a přísností jsem se dívala.
Čekala jsem, že na mě budou ukazovat prstem, a proto mě to dobré přijetí překvapuje..
Dnes večer koncert jakési Almy Michelini, ruské zpěvačky a chráněnky paní Souvoroffové, v hotelu Méditerranée.
Jdeme tam s Meyssnerem. Náš příchod nedopadl špatně. Kněžna velmi vlídně vstala, podala nám ruku a ukázala nám křesla v první řadě vedle malé Lise, před svým vlastním křeslem nečitelné, Byla jsem s Dinou a kněžnou
Pozoruhodné toalety byly jen tři, všechny tři bílé: kněžnina, Dinina a moje.
Nakonec se utvořily hloučky, kněžna šla ke svým známým, my jsme zůstaly stranou a publikum procházelo kolem. [Škrtnut 1 řádek]
Bydlí hned vedle, takže hosté museli jen přejít ulici, aby se dostali k pozdní večeři.
Této ženě nerozumím. To by se k nám rovnou nemusela chodit bavit, zdravit nás a vykládat nám tolik věcí. Je to nesmyslné. Jinde by mě to urazilo. Ale tady by mě překvapil spíš opak.
Tím vším, tím ponocováním, těmi nocemi, které jsem strávila psaním nebo v křesle, studená a němá, v rozjímání o svých neštěstích, tím vším jsem si zkazila pleť, oči mám v kruzích a opuchlé, obličej zemitý, ústa svraštělá. Není to moje vina.