Sobota 27. ledna 1877

Jsou věci tak odporné, že ať je člověk sebeodvážnější, váhá je napsat.
Byly jsme u Anitchkoffových, malovala jsem s Olgou, a když jsem se projela, abych předvedla svou livrej (ušitou za čtyřiadvacet hodin a velmi krásnou), vrátila jsem se domů připravit se na večer do Opery, kde jsem měla slyšet Faura ve „Favoritce“.
Pošta přišla jako obvykle, a hle, co jsem si přečetla ve zprávě o dostizích od Roberta Miltona, novináře listu „Sport“.
Novinový výstřižekLe Sport, compte rendu des Courses de Nice par Robert Milton, janv. 1877
„Senzaci vzbudilo spřežení dvou dámiček z velmi přívětivého světa; jejich proutěná bryčka byla bílá a napodobovala florentskou slámu, jejich poníci byli bílí a ony samy byly oděny v bílém: pravý věneček se šlehačkou.“
Je zřejmé, že je to napsáno se zlým úmyslem, neboť nás tu každý zná, a kromě toho by za obyčejných okolností nikdo takových výrazů nepoužil. Podivné je, že nejvíc mě raní právě ten věneček se šlehačkou.
Sotva jsem to dočetla, podala jsem noviny svým matkám a pak jsem si šla obléknout šaty a klobouk, zdrcená a sklíčená.
Je možné hnát zlobu až tak daleko? Je přece zřejmé, že tenhle ubohý Robert Milton nebyl ani oklamán, ani k tomu nebyl puzen vlastní touhou nám uškodit.
V mém pokoji se koná narychlo válečná porada: máma se dusí rozhořčením, teta oněměla, Walitský hledá konejšivá slova.
S mámou nasedáme do kočáru a vřítíme se do kanceláře pana Malausseny, našeho advokáta, prvního advokáta v Nice, muže inteligentního, který sehrál velkou úlohu při připojení Nice k Francii a je ostatně velmi známý.
Jeho názor je týž, jaký jsem předem vyslovila já: přejít to mlčením, anebo si v klidu promluvit s panem de Villemessantem. Tahat to k soudu nemá smysl. Nikdo nebyl jmenován, a pak je to věc tak choulostivá, že dotknout se jí by bylo hrozné.
„Kdyby tohle napsali o mé dceři,“ řekl pan Malaussena, „vůbec bych si toho nevšímal. A proč byste se měla trápit tím, co píšou novináři? Mě přece obvinili, že jsem ukradl městu Nice pětadvacet milionů!“
Jedeme do hotelu Luxembourg. Kočí pana de Villemessanta nám říká, že je v Monaku.
Zítra, ne-li už dnes večer, obejdou noviny celé město. To je opravdu zoufalá situace. Ale do divadla jít musíme. Jedeme tam, zatímco máma odjíždí vlakem do Monaka.
Jsem tak ohromená, že nevím, jak se na nás dívali. Slečna Collignon byla s námi; napřed bylo třeba tvářit se jako vždycky, abychom potom mohly předstírat, že nic nevíme.
Faure zpívá obdivuhodně, ale jeho hlas jako by byl už mrtvý.
Gautier, který strávil dlouhou chvíli v naší lóži a pomohl nám do kočáru, začíná přejímat Audiffretovy způsoby; příště mu to řeknu.
Ten náhlý výjezd k Malaussenovi a potom divadlo dojem značně zmírnily.
Nejhorší je, že zítra budu muset jet na dostihy v téže bryčce.
Bože, smiluj se nad mou duší a vysvoboď ji z lidských strastí; prosím Tě o to upřímně a s přesvědčením.

Poznámky

Pozn. red.: Jean-Baptiste Faure (1830–1914), nejslavnější francouzský baryton své doby, zde v Donizettiho Favoritce (1840). Také Kernbergerová (2013) jej ztotožňuje s Jean-Baptistem Faurem. ↩
Pozn. red.: „Robert Milton“ byl pseudonym dostihového novináře Alberta de Saint-Albin (1843–1901). Le Sport, „journal des gens du monde“ (list vybrané společnosti), byl pařížský list o dostizích a společenském dění. ↩
Pozn. red.: „Velmi přívětivý svět“ (le monde très aimable) byl eufemismus pro polosvět vydržovaných žen; chou à la crème je věneček z odpalovaného těsta plněný šlehačkou. ↩
Pozn. red.: François Malausséna, niceský advokát a první starosta města po jeho připojení k Francii roku 1860 (v úřadu 1861–1870). ↩
Pozn. red.: Hippolyte de Villemessant (1810–1879), zakladatel a ředitel listu Le Figaro, který trávil zimy na Riviéře. ↩