Čtvrtek 25. ledna 1877

Pan de Meyssner patří víceméně k rodině.
V jednu hodinu vyrážíme na „dostihovou dráhu u Varu“. Máma, teta, paní Anitchkoffová, Walitský a Meyssner v landau. Já sama řídím dva malé bílé koníky v postroji ze žluté kůže, zapřažené do mé bílé bryčky, která přišla od Bindera a je opravdu ta nejhezčí proutěná bryčka, jaká může být. Dina je v bílém, vedle mne; přehoz je ze smetanového sukna se stříbrným štítkem s iniciálami, [Zrušena 2 slova] takže není vidět spodek šatů, který by působil vyzývavě v tomto druhu přehozu. Livrej měl jen kočí, … možná chyběla.
Zaujmeme místo ve čtvrté řadě, ale přijíždí ještě spousta kočárů, a tak se ocitáme uprostřed. Netroufám si na tribuny, kde se veselé skupinky míjejí, zdraví a mísí.
Mé matky zuří, když vidí Howardovy v sousedním kočáře s hraběnkou Koutousoffovou a spoustou mladých lidí, jak po sobě házejí květinami a smějí se, jak se sluší na mladé a šťastné dívky. Já jsem zuřila jen proto, že jsem slyšela jejich poznámky plné zášti, které snižovaly jen je, a tím i mne, a přisuzovaly mi roli slečny, která závidí úspěchy druhých. Bylo to ošklivé, i před paní Anitchkoffovou.
Nejsem ani rozzlobená, ani spokojená; v Nice se ani nepovažuji za ženu; jezdím na dostihy, protože tam jede celý dům; kdyby se neřeklo: jedeme! ani bych se nehnula. Efekt nehledám — a jestli ano, tak jen proto, že mám ráda, když je všechno kolem mě elegantní a hezké; do pozadí neustupuji, protože všemi pohrdám, a toto pohrdání není přestrojená zášť.
Kolikrát jsem pomýšlela, že se obléknu hnědě nebo černě a dám na sebe zapomenout, ale hned jsem si řekla: to nestojí za to. A vedlo by to jen k tomu, že by mi připsali nějakou špinavost.
Říká se: nevšímejte si klepů, mluví se o každém, nic zlého na tom není, to je ta nejpřirozenější věc. Ach, já vím, jenže já nejsem jako ostatní (časem možná budu) a ty malé každodenní podlosti mě přivádějí k nepříčetnosti. [Zrušená slova]
Vidíme jen Galulu, jemuž říkám, ukazujíc na svůj kočár:
„A pomyslet, že mi to nebude k ničemu!“
„Pročpak, slečno?“
„Protože vstupuji do kláštera.“
„Ach tak.“
„Ale opravdu, naléhavě mě tam zvou.“
„A kdo?“
„Jakýsi neznámý, který mi už rok píše tiskacím písmem, vychvaluje mi radosti kláštera a odhaluje mi hanebnosti tohoto světa. Neznáte někoho, kdo se tím zabývá?“
„Ale ne, slečno, ale ne, takové obchodní cestující neznám.“
Paní Anitchkoffová hned prohlásí, že je to jistě ta Tutcheffová. Na zpáteční cestě veliká tlačenice. Manévruji však dobře, i když mě rozčilují úzkostné pohledy z landau; nakonec se napravo objeví hromada kamení, nalevo tři povozy, jimž jde v čele jediný vozka; poslední z těchto roztomilých vozidel, jež je bez vozky, mě sevře mezi svými koly a hromadou kamení — no prosím! oj mám zlomenou.
Čtvrthodina spravování, zatímco všichni defilují kolem nás. Jsou té nehodě náramně rádi, dává jim látku k vtipům, které si navzájem pohazují. Dina je z toho celá rudá, já si zachovávám chlad, jako by se nic nestalo.
Na Promenádě na nás čeká pravá senzace. Bílí koně, bílý kočár, bílé dámy, plavé vlasy, lucerny zářící v posledních slunečních paprscích — vypadáme jako výjev z féerie.
Zaměstnaná řízením a snahou zachovat si přirozené a nenucené vystupování, neviděla jsem nikoho, zato mě viděli všichni a mé jméno kolovalo davem podivuhodným způsobem, jak mi řekli v landau; a kudy jsme jeli, zvedal se skutečný šum… lichotivý, spěchám dodat.
Narodila jsem se včera, slaví mě dnes. Na večeři je pár hostů. Pelikan, pan a paní Anitchkoffovi, paní Zurmüllenová, Bihovetz, Meyssner, slečna Collignon a Gautier.
Paní Zurmüllenová je okouzlující a dokonale slušná, dokud se nehýbe. Ale dnes večer ji krásný Gautier rozpohybuje a ona se stává lehce vulgární; pohyb a ty malé koketní grimásky se příšerně tlučou s její obvyklou nehybností. Nic mi není tak protivné jako střední vrstvy.
Mariina čmáranice: několik soustředných spirál ve tvaru srdce, uprostřed šrafovaných, vlevo změť šikmých čar
Mariina kresba v sešitě: soustředné spirály a šrafování Mon Journal, t. 9, p. 280 (fac-similé)
Víte, že Gautierovu bratrovi všichni říkají Michka, přezdívkou, kterou získal od jedné maďarské dámy.
„Musím vás požádat o svolení představit vám svého bratra,“ řekl Pepino.
„Michku?“
„Ano, Michku, smím?“
„Ale jistě…“
„Uvidíme tedy toho slavného.“
škrtnuto[Zrušeno 8 řádků]
Celkem to nebylo tak hloupé, tím spíš, že večer skončil procházkou za měsíčního světla.
V lednu po půlnoci poskytuje mořský břeh velmi příjemnou pustinu, stejně jako v červenci v poledne. Paní Zurmüllenová jde domů a ostatní nás doprovázejí až k našim dveřím. Ti ostatní, to jest Pepino a Meyssner; staří odešli už před Promenádou a slečna Collignon s Bihovetzem se od skupiny oddělili v půli cesty, aby si zkrátili tu svou.
Nic mě tu nedrží… Ale co! Musím si užít svého kočáru, slyšet Faura a odjet až na karneval.
Co si budeme namlouvat, tenhle rok byl hloupý, musím ho vyškrtnout napsat, že význačný ze svého kalendáře.
Účinek byl značný. Pepino hned po příchodu vyprávěl, až se zadýchal, co se říkalo v Klubu; to tam našli rozkošné, a říkali také, že jsem řídila špatně.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „fast“ — o vystupování ženy: lehkomyslný, vyzývavý. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩