Středa 24. ledna 1877

Mé narozeniny. Ubohý Walitský mi daruje deset metrů rozkošné krajky a Anitchkoffovi přinášejí tři nádherné kytice; po těchto projevech náklonnosti jdu řídit dva malé bílé koníky, abych viděla, jak táhnou, protože jsem si dala poslat svou proutěnou bryčku z Paříže. Dina se unaví, tak beru slečnu Collignon; potkáváme své snad stokrát, jedeme třikrát na nádraží, přivezeme odtamtud bryčku a vybalujeme ji na zahradě, všichni najednou.
Gautier, pozvaný na zítřek, přichází už dnes, pak Meyssner a po večeři Pelikan, Broussais, Anitchkoff a Walitský. Ti čtyři byli na večeři, kterou v London House pořádali bývalí studenti moskevské univerzity. Všichni čtyři jsou podnapilí.
Víte, o čem jsme hovořili, slečna Collignon, Gautier a já? O Darwinovi, o Cuvierovi, o Geoffroyovi Saint-Hilairovi. Většinou jsem poslouchala, protože jsem právem soudila, že je třeba být si jista tím, co člověk říká, než se odváží promluvit.
Gautier je sice nadmíru vysoký a dokonale krásný, ale je to inteligentní a vzdělaný mladík, příjemný společník k hovoru, a dokonce vtipálek jako Audiffret nebo Tiste z Francouzského divadla v Nice.
Broussais se ukázal ze své nejpodivnější stránky, ale nakonec začal říkat oplzlosti a byl vypískán. Potom Gautier, v odpověď tetě, která tvrdila, že ho strýc drží uvězněného v hlubinách Crédit de Nice, vyprávěl, jak se během svých týdnů v žaláři živil myšmi, a Broussais poslouchal s vytřeštěnýma očima.
Dostala jsem ty dva dopisy, které jsem si onehdy napsala, a ukázala jsem je Gautierovi s tím, že jim předcházela celá řada jiných.
Kněžna Souvoroffová byla u nás.