Sobota 20. ledna 1877

Merjeewsky se dnes ráno přišel rozloučit; máma včera večeřela u jeho matky v Monaku.
Po nesnesitelném sezení jsem šla na Skating, kde jsem se stala obětí dvojí nehody. Ta první spočívala v tom, že se Záhadný, bez bruslí na nohou, při obchůzce galerie zastavil u nás, za mámou, tetou, panem a paní Anitchkoffovými, a naproti mně, protože já jsem stála naproti nim. Vidíte, že rozestavení herců je jasně dáno. Tu nám zmíněný Záhadný s vážným a přísným výrazem ráčil říct několik slov, která by v nejlepším případě mohla projít za, trochu vlídná. Pro kontrast jsem byla nevšedně bezstarostná a zeptala jsem se, jak to, že nejodvážnější bruslař chodí pěšky.
„Dnes neprovozuji bruslení.“
„Neprovozujete bruslení?“
„Ne, ale vám to jde velmi dobře, slečno,“ „Ano, už dokážu jezdit sama.“
„Viděl jsem.“
„A kdy?“
„No, už tak tři čtyři dny.“
„Vůbec jste to neviděl,“ řekla jsem takovým malým tónem, „jaký on sám někdy nasazuje, když má dobrou náladu.“
A nato jsem se obrátila k malé Lise Kondareffové, neteři kněžny Souvoroffové, která jezdila přede mnou. To dítě není hezké, ale bude z ní pořádný čertík.
Druhá nehoda je pád na zadek. Máma vykřikne a dá se do pláče, Sommier a Bibi přinášejí vodu a útěchu. Abych všechny uklidnila, začnu zase jezdit, zatímco kněžna Souvoroffová přichází pohovořit si s mámou a uklidnit ji.
Inspektor psů na mě při odchodu promluví a já s ním jednám se stejným pohrdáním jako s ostatními, zůstávám však dost zdvořilá, abych si zachovala úctu, kterou chovám sama k sobě.
Pierret šel ode mě rovnou k Wolfovi žádat vysvětlení. Wolf se na nás zlobí, a ukazuje se tak jako jakýsi ničema, protože si víc cení nějakého Pierreta než nejbližších přátel pana Anitchkoffa, s nímž se důvěrně přátelí už třicet let. Jeho žena je zosobněním netaktnosti a nedostatku všech ctností, jichž je ve společnosti zapotřebí; dnes večer o tom u nás mluví; strhne se jakási debata, při níž teta a já mluvíme o Wolfovi velmi nahlas.
Když jsme zůstali sami, rozvádíme to téma dál a já říkám, že by mě nepřekvapilo, kdyby to Anitchkoffovi s námi přetrhli. Naše postavení v Nice je napjaté, a pak nesnáším ta příliš důvěrná přátelství, neboť soudím, že jediné pevné vztahy jsou vztahy poklon a kytic.
Paní Anitchkoffová pořád zdůrazňuje, jak jsme opuštěni, a tak jsem jí řekla totéž co na straně 272. A je to čistá pravda.
A teď řekněme, že jsme potkali Rangoniho s Angelinim. Angelini se rozzářil, já nemohu nevykulit oči, když ho poznávám. Přijíždí z Říma!
Pouliční zpěvačka, která přišla s kytarou pod má okna, mě přiměla sejít dolů a promluvit s ní. Je z Říma. Dala jsem jí všechny drobné, co jsem měla, nejraději bych ji zahrnula bohatstvím.
Na Věži právě odbila půlnoc.
Šest let se v jednom městě nežije beztrestně. Miluji Nice, a přesto ji musím nenávidět.
Víte, odkdy jsem začala vídat Audiffreta? Od roku 1873. Ověřila jsem si to, když jsem listovala svým deníkem. Od roku 1873!