Čtvrtek 18. ledna 1877

Tajemník Klubu mi hned při mém příchodu pronesl celou řeč, v níž pravil, že je nádherné počasí, společnost vybraná a početná, ale že tu něco chybělo, že se na mě čekalo, a teď, když jsem tady, že je všechno dokonalé.
A opravdu, rozkošné shromáždění – až na pár nul samí představitelé evropské aristokracie.
Soroka zdraví zdálky, Belle-de-jour mě zahrnuje pozornostmi, protože jsem s kněžnou Souvoroffovou, která je jako vždy krásná a půvabná se svýma velkýma tvrdýma, upřenýma očima. Když řekla, že se o mě s mou tetou třásla, starý hrabě Blondoff se hned pospíšil vyjádřit nevím už jaký cit vůči mně. Mám dojem, že musí strašlivě pomlouvat; ostatně ho znám jen natolik, abych ho pozdravila, a to ne vždycky – většinou se vyhýbám jeho pohledu, ze strachu, že by mě nepozdravil.
Měla jsem s sebou své, Anitchkoffovy a Pelikana, nemluvě o kněžně, která nám představila svého zetě, knížete Tchetwertinského. Přesto jsem se cítila dost nesvá, když jsem musela čekat na učitele, protože mě nikdo nevyzval, a paní Anitchkoffová byla tak laskavá, že řekla:
„Pročpak vás tenhle nebo tamten nepřijde požádat o bruslení?“
Ubohá divoška, neví, co mluví.
Dnes večer u ní rozsvítili vánoční stromek, děti kolem něj tančily, Pelikan a moji udělali totéž.
O samotě jsem byla zasmušilá. Nikdo by nevěřil, jak mi takovéto slavnosti ubližují.
Paní Tutcheffová dává dnes večer bál.
Rangoni mi řekl, že Angelini je v Nice.
Ach! Jaký to život!
A nemám dost charakteru, abych zůstala skryta.
Modlila jsem se k Bohu, vstala jsem a právě jsem znovu otevřela bílou skříňku, abych z ní vytáhla tenhle sešit a vykřičela vší silou svého pera, že teď všichni tančí!
Ó prokletí!