Středa 17. ledna 1877

V Nice se lidé ptají — a věřte, prosím, že vážně —, čím jsou mé šaty lemovány, labutinou, nebo peřím. Já na to říkám, že sibiřskými opicemi.
Ten nepatrný úspěch, který mám, vás vede k domněnce, že se mám za lepší, než jsem, že přeháním své půvaby. Mýlíte se. Kdybych se jen mohla ukazovat v salonech s vhodnou gardedámou, viděla bych celou tu lůzu u svých nohou. Potřebují popostrčit, jinak se neodváží odtrhnout se od svých a přijít ke mně. To je vše.
Barnola přišel při obědě vyprávět novinky.
Slečna Collignon nás doprovází až k […], kde se s velkým půvabem procházím na očích Manarovi, hrubému majiteli velkého šedého psa. Už se nedivím jeho hrubosti, provozuje řemeslo Yourkoffovo. A vypadá jako koketa. Fuj.
napříč stránkou
Manara má sto tisíc franků ročního důchodu a neprovozuje žádné ošklivé řemeslo.
Vídeňanka Záhadného tam byla; je malá, ale hezká, a nenávidím ji jako všechny, kterým ten člověk dvoří, jednak proto, že si ze mě tropil posměch, jednak proto, že je čím dál víc v módě.
Potom, když všichni odešli na matiné do Klubu, zůstali jsme sami s Anitchkoffovými, s paní Smelskou, která mi představuje svého manžela, a s její sestrou. Kdyby Patton věděl, že se známe, začal by se zase klanět. Smelští měli pro nás dopis od kněžny Galitzinové, paní Tutcheffová jim zabránila ho použít, a teď to Pelikan a paní Anitchkoffová vyvažují. Merjeewsky byl u nás. A večer se sešli věční přátelé, Pelikan, Anitchkoff, Zurmüllenová, Broussais… Zpívala jsem.
Ach, jaký život!
Berthe mi píše a volá mě do Paříže. Pojedu, jenže budu plakat, dokud se nevrátím do Říma.
Kdy se tedy dozvím, co je to ta Láska, o níž se tolik mluví?
Byla bych milovala Antonelliho, ale pohrdám jím.
Byla bych milovala Audiffreta, ale nás urazil ve věcech, které vylučují jakoukoli lásku.
Kdysi jsem zbožňovala Boreela… bylo mi třináct…
Potom jsem milovala vévodu z Hamiltonu, až k vytržení. Láska, za kterou mohlo veskrze jmění, jméno, výstřednosti vévody a obrazotvornost… nevšední.
Tedy… po této slovní hříčce Komu se budu dvořit?
Chtěla bych se provdat za prince a ovdovět, až mu dám dva syny, abych nezůstala bez dědice, kdyby jeden z nich zemřel. Taková… regentka může klidně spát. A potom.
Ach! Můj otec je zbabělec!
Když znovu čtu o dnech strávených s Audiffretem, zvláště o obou venkovských plesech, mám návaly… a když zkoumám své chování, zdá se mi, že z přílišné hrdosti a z touhy působit povýšeně jsem toho muže odstrčila… Přece však… K čertu! Nezbývá mi než zpívat jako Faust.
Ó zdroji lítosti a věčných pochybností.
Čím víc čtu, tím víc věřím, že jestli jsem kdy byla zamilovaná, bylo to v létě 1875. Možná mě také miloval a nedorozuměli jsme se kvůli jednomu z těch nedorozumění, která někdy vzniknou z ničeho…
Faktem je, že jsem nikdy nebyla šťastnější než tehdy a že předchozí zima i léto byly a budou mými nejkrásnějšími vzpomínkami. Celá ta doba byla jen jedním dlouhým výbuchem smíchu, protkaným sladkými vzdechy.
A znovu se trápím, zdá se mi, že je to má vina! Ne, ne, to se nesmí myslet, stokrát jsem si dokázala, že taková lítost k ničemu nevede.
Víte… četla jsem knihy, v nichž se pro jediné slovo nebo kvůli té nejbezvýznamnější, nejbezděčnější věci dvě srdce navždy rozešla.
Jak nelitovat nejšťastnějšího roku svého života! Jak nenaříkat… Neboť už nikdy nebudu tak veselá… Bylo mi šestnáct, neměla jsem tedy ještě za sebou těch osmnáct měsíců zoufalství, doufala jsem v Rusko, měla jsem všechno před sebou, měla jsem tolik iluzí… a bylo to poprvé…
On — to bylo nedorozumění… a ti ostatní?
Inu, hrubí byli jen Saëtone a Godard.
Danis už dávno není v Nice a ostatní jsou zdvořilí.
Proč jen přichází tahle trýzeň zamořovat ty nejpůvabnější vůně!!
Jsem přece jen stálá. Řím se vším, co obsahoval, přešel přes Giroflu, a on se z toho zvedá jen s několika pohmožděninami jako Bagatelle pod brekem ve Spa… ale co to říkám? Girofla povstal jako Antaios s novými silami. Je potřeba rozptýlení… je opravdu hrozné tolik mluvit o muži, který si z vás ani nedělá blázny, když vás neodškodňují jiní. A kdo ví? Jsou tací, kteří se o mne zajímají, a já se zajímám o něho a vztekám se kvůli tomu. Chtěla bych si na něj nikdy nevzpomenout a vidět ho poníženého, žebráka, obchodníka se suknem. Nejtrýznivější je, že mu závidím úspěchy jako sokyni.
Konečně jsem našla přesný výraz pro své city!
Vždycky napíšu tři stránky, než ho najdu.