Úterý 16. ledna 1877

Dopis, který jsem poslala Angelinimu v den svého odjezdu z Říma, opsal Katorbinsky a obsahoval toto:
Kdybys věděl, jak dobře by mi na noze padl ten červený střevíček-bonboniéra, který mají u Spillmanna.
Najdi poprvé v životě nějakého poctivce… a pošli mi ho do San Rema, vila Rocca, kněžna N. E. O karnevalu toho nebudeš litovat.
Dnes ráno jsem konečně dostala ten střevíček; je z červeného saténu a větší než moje noha.
Potom přišla Emilie, ruská švadlena, jak se jí v Nice říká, přinést mi šaty, na které měla přišít volán, a vychrlit na mě všechno, co se v Nice děje.
Šaty jsou od Laferrièra, na Skating, z bílé prošívané látky se širokým pruhem rovného peří, které představuje úžasnou sněhovou kožešinu, položeným jako šál, vpředu zkříženým a splývajícím až k nohám. Přiléhavé rukávy s velkou manžetou z téhož peří, která u každého zápěstí tvoří jakoby roztomilý rukávník. Velký klobouk posazený do čela, se dvěma péry, která vycházejí od čela zpod mašle a splývají vzadu do vlasů.
Nepopiratelně rozkošné a nepopiratelně škodlivé, neboť čím víc mě vidí, tím víc mi to škodí.
Totiž to, co si představuji o tom, co se asi říká… Ale co se může říkat? zeptáte se… Copak já vím! Vím jen tolik, že dívka, která přitahuje všechny pohledy, je v mém žalostném postavení vydána všem jazykům.
Je pravda, že kromě Howardových a konzula nás nikdo z nich nikdy neznal a my jsme k nim nikdy nechodili, ale takřka jsme přijali všeobecné opovržení, když jsme se v největším spěchu stáhli; snad to bylo moudré, ale také to teď znemožňuje jakýkoli krok.
Proč se tedy tak strojit? Protože jsem příliš hrdá a hlavně příliš připoutaná. Protože kdybych se oblékala chudě, vymysleli by si něco nového.
Vidím zoufalství svých matek se zuřivou rozkoší, a já…
Pod svou mnišskou kápí chrlím ty nejhrubší nadávky, nazývám je ničemnicemi a pláču, a abych si před nimi zachovala jakousi netečnost, držím kápi staženou až k bradě.
Kéž mi Bůh ty nadávky odpustí; On vidí, že je neříkám ze zvrácenosti, ale že je užívám nerada, jako prostředek, jak něčeho dosáhnout, když své matky dohaním k činu.
Pak jsem zůstala beze slova s hlavou opřenou o stůl až do půl třetí v noci.
Když jsem odkryla tvář, viděla jsem, že jsem sama a že je tma. [Zrušeny 3 řádky]
Přešla jsem zahradu, oslněná hvězdnou oblohou, jakou jsem nikdy neviděla.
Ze zvyku jsem se podívala na zámek. Ani světélko, stejně jako ve dne nikdy nikdo v okně. Tím chci říct, že jsem měla pravdu, když jsem si ta světla a zjevení připisovala.
Záhadný na Skatingu nebyl, ale byli tam Belle-de-jour a Lewin, kteří se mnou přišli promluvit… Máma byla s panem a paní Zoubaloffovými a se slečnou Collignon, pak s Bihovetzem; ten pustil do světa inspektora psů. Jinak se Belle-de-jourovi neříká, a Broussais ho má za skutečného inspektora psů a pohoršuje se, že si muž v takovém společenském postavení troufá dvořit dámám. Walitský ho přesvědčil, že Sup prodává psy.
Bojím se všeho!
Skutečnost, zpracovaná obrazotvorností, jako je ta má, nabývá kolosálních rozměrů a obludných podob.
Bojím se všeho!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky (s Mariinými chybami): „Io sapessi come mi starabbe bene al piede la scarpa rossa bonbonnière che si trova da Spillman.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky (s Mariinými chybami): „Trovi un galantiamo per la prima volta nella tua vita... e mandemelo à San Remo, villa Rocca, Principessa N.E. Non ti pentirai al Carnaval.“ ↩
Pozn. překl.: Marie píše nous ayant retirés [sic] (správně nous étant retirés). ↩