Pondělí 15. ledna 1877

Kněžna Eristoffová mi píše, že můj otec odjel, že se jí po něm velmi stýská a že mi posílá balík, který přišel z Říma.
Vracím se ze Skatingu zachmuřená. Bruslit je sice velmi pěkné, ale vidět Audiffreta a Bergeraulta, jak nezdraví, to je odporné!!!
Paní Anitchkoffová a Zurmüllenová u nás pily čaj; první odjela kočárem, a co se týče druhé, která bydlí skoro vedle, jdeme ji doprovodit — a místo toho dojdeme až k Pelikanovu příbytku, a chráněny dlouhými tmavými plášti trochu natropíme hluku, házíme mu do okna kamínky a lomcujeme okenicemi; pak pokračujeme v cestě a utrušujeme poznámky o těch několika chodcích, kteří nás nepoznávají, protože máme místo klobouků šátky.
Lidé ze severu! Představte si uprostřed ledna tu nejvlahší a nejrozkošnější noc.
Výsledkem té procházky je naladění k… vzpomínkám.
Listuji svým deníkem z června 1875, naříkám, divím se…
Poměrně zvláštní skutečností je, že nikdy — od prvního dne našeho seznámení s Audiffretem — při žádné rozmluvě, na žádném pikniku — jsem ani na okamžik nepůsobila duchaplně.
Mluvila jsem málo, špatně, nikdy jsem se k němu neuměla chovat, a tak je to i teď. Takže mě musí mít za hloupou.
A teď se obviňuji, že jsem nedokázala udržovat dobré vztahy se všemi těmi pány. Nikdo by nevěřil, jaký vliv má Saëtone. Jednoho večera, kdy u nás byli všichni kromě Audiffreta a já jsem rozmlouvala okouzlujícím způsobem, prosili mě, abych zůstala přes zimu, a dodávali, že ze mě udělají královnu sezóny. Což bylo docela v jejich moci… Víte, co jsem odpověděla?
„To je příliš snadné a nestojí to za to…“
Ne, neomlouvejme se — a hle, už zase útočím na svou ubohou osobu, která je i bez toho dost nešťastná.
Byla jsem dítě. Nikdy jsem nic neviděla zblízka. To je má omluva a poslední vysvětlení. Ach, kdyby se bylo řeklo, ať ho nepředstavují, on by se hnal a v zimě, loni v zimě, by ho představili a to… Dost, dost všech kdyby a ale. Ať je tomu konec. A stejně jako o Antonellim už nechci, abych si o tom sama se sebou povídala…
A teď bych najednou ráda strávila karneval v Nice. Bláznovství! V nepřátelském městě, mezi nepřátelskými lidmi. Bláznovství! Ale kam jet?
Chci zůstat a musím odjet, slyším ten strašlivý hlas, který na mě volá jako na Věčného Žida: Jdi! Jdi!!
Sotva mi bylo šestnáct, Audiffret přiběhl; chce, aby všechny prošly nejdřív jeho rukama, potom je mu to jedno.
Přečetla jsem si znovu girofliovské období; chvílemi se mi trochu sevřelo srdce — to když jsem četla, že byl bledý nebo smutný. A zároveň vidím, jak jsem se podobala všem šestnáctiletým dívkám, jaké popisují knihy.
Ale jisté je, že ať dělám a říkám, co chci, bylo, je a vždycky bude v Audiffretovi něco, co mě přitahuje a znepokojuje. Ať mi udělá cokoli, vždycky mi přesto zůstane podivně milý.
Každé pondělí se na prefektuře přijímá. Dnes večer je tam hudební večírek. Audiffret zpívá, slečny Howardovy také.
Ony chodí všude, ony, k nim jsou lidé zdvořilí! lidé jsou…
Velký Bože! Vždyť je mi teprve osmnáct, nemám sílu vším pohrdat a chladně se dívat, jak ostatní žijí, zatímco já sama umírám!
Chtěla jsem něco říct, a místo toho jsem plakala, tváří na koberci, a modlila se k Bohu!
Ach! Ať se nade mnou smiluje, Bože můj, když mě lidé tak trýzní!
Každý hřích najde milosrdenství; jestli jsem spáchala nějaký zločin, musí být odčiněn.
Ach, ani ta nejkrutější muka nedají tušit, co trpím.
Ach, má bída ve mně budí hrůzu i soucit.
Být tak rozervaná, tolik plakat, tolik naříkat pro věc tak banální!
Chodit do společnosti.
Proč nemohu umřít, místo abych se ponižovala až k slzám!