Neděle 7. ledna 1877

Dnes mám vyprávět něco krásného.
Ráno nic zvláštního — Barnola a Broussais — a pak se dozvídám, že Gambetta je v Nice — a bez váhání mu posílám dopis tohoto znění:
„Vážený pane,
Jistě se nebudete divit, že jste u inteligentní osoby vzbudil tu nejživější touhu poznat vás a hovořit s vámi — proto vás budu zítra celý den očekávat u sebe; promenade des Anglais, 55 bis.
Přijměte, vážený pane, ujištění o mé hluboké úctě.
M. Bashkirtseff“
Úcta… to k ničemu nezavazuje — vážím si ho, jak si zaslouží, a to je vše.
Pak vyjdeme ven a kousek před rinkem potkáme jednu ruskou dámu a nějakého pána. Ten pán je právě ten, kdo do Říma odpověděl tohle: „dívka je hezká, ale nemají ani groš, všechny klamou, projídají peníze, které jim nepatří a které si půjčují od kdekoho. Jejich tralala platí nešťastní dělníci, kterým ty peníze vyfouknou atd. atd.“ Odkud to vím? Tady to je… Wolf nás jednou pozdravil, když se s tím pánem procházel. „Jak to,“ řekl ten pán, „vy tyhle lidi znáte?“ A pověděl, pravil, a dodal, že jsem si měla vzít mladého Antonelliho, ale že on psal přímo kardinálovi to, co jsme viděli výše, a ještě víc. Wolf to řekl panu Anitchkoffovi a ten zase, když mluvil s Walitským o Amalii, kterou museli vyhodit kvůli spoustě nepořádností. Pan Anitchkoff tedy řekl Walitskému:
„Ale jak to, proboha, děláte, že máte pořád nějaké patálie, vždyť vím, že platíte víc, než musíte, a přece…“ — a vyprávěl, co pan Pierret řekl Wolfovi, ale hned se zarazil, protože donášení nesnáší, sám je totiž člověk těch nejpřísnějších zásad.
Tedy toto… Ta stará zpráva k mým trápením nic nepřidala — leda přesvědčení, že nikdo nevěří a nikdy neuvěří, že pohrdám těmi, kteří žádali o mou ruku. Hrabě Bruschetti — boháč — a hrabě Antonelli, synovec kardinálův. Skutečně — pro toho, kdo mě nezná a slyší o vás od lidí jako pan Pierret, jsou tato odmítnutí neuvěřitelná.
A vy, zatracení čtenáři, to můžete posoudit lépe než kdokoli jiný. Neboť jestli jsem Antonelliho neodmítla, vždycky jsem to měla v úmyslu. Na jeho dopis jsem neodpověděla. Copak to nic není? A když já se urážím pro sebemenší stín, nemá snad on právo vidět v mém mlčení přinejmenším pohrdání? To je přece všední věc. Potom moje depeše z Paříže otázku rozhodla a učinila jí konec. A dále mě udivuje především jedno: jak jsem se mohla chovat tak, jak jsem se chovala, a do té míry zkreslit cit, který ke mně ten chlapec choval?
Ostatně jsem to už řekla. Antonelli mě vychoval, a kdybych z toho neměla všechno, co mám, nikdy bych nevěděla, jak se chovat, protože mi žádná rada, žádné varování k ničemu nejsou. Musím se přesvědčit sama. Jinak bych si pořád myslela: „a kdybych byla jednala podle svého, bylo by to možná stejné, nebo i lepší“.
Nu hle — ta záležitost je skončena, vysvětlena, vyprávěna. A ať už o Antonellim nemluvím ani sama se sebou. Dost.
Ale hodí se mi vidět pana Pierreta a zeptat se ho na to, co uvidíte — budu-li ho moci spatřit.
Běžím k Anitchkoffovým, vyšlapu k nim do druhého patra — nejsou doma. Ostatně by mi stejně nic neřekli. Jdu tedy k Wolfovi (pořád s tetou a Dinou) do třetího patra.
Zastihneme ho v županu, ale je to jeden z těch mužů, u nichž se na takové hlouposti nehledí. Zatímco se mluvilo o, ptal se mě, jestli jsem neupadla.
„Ne, pane,“ řekla jsem, „ale jiní dnes upadli, například myslím ten ubohý pan Pierret.“
„Jak to, pan Pierret bruslí?“
„Myslím, že ano; není to takový vysoký tmavovlasý [Zrušena 3 slova] bydlí v Jardin Public č. I? A jistě je to Nicejec, protože když upadl, uklouzla mu tak strašlivá nicejská kletba, že bych ráda věděla, co je to za pána.“
„Není to Nicejec, je to velmi dobře vychovaný muž a divím se vám. Studoval v Karlsruhe a bydlí opravdu tam, kde říkáte.“
Hádáte, co jsem měla na srdci, když jsem se vrátila domů. Tentokrát už žádný vztek, ale hluché zoufalství, a přece ne němé.
Okamžitě jsem si dala napudrovat vlasy a oblékla se à la Kateřina II.
Připadala jsem si skvostná, a tak jsem sešla k večeři s Pelikanem — a k večeru přišla paní Zurmüllenová, okouzlující popelavá blondýna s obočím nabarveným načerno a pletí bílou jako mléko.
Strávili jsme velmi příjemný a klidný večer v přízemí salonech „se skvostným nábytkem“ a u mě.
„Přenášíte nás o dvě století nazpět,“ řekl Pelikan, „vy sama i váš byt.“
Je to pravda, ostatní vedle nás vypadali jako skvrny.
A hle, už se říká, že se podobám Kateřině. To dělá ten účes a ten vznešený výraz, který dovedu nasadit.
Má drahá rodina mě zastihla bez pudru a v bílé kutně, jak píšu. Začali mě konejšit, bohužel všechny jejich nejlepší argumenty končily slovy: „Ach! Kdybys byla řekla Pierrovi Antonellimu ano, kdybys ho byla přijala, skočil by pro tebe do ohně. A kdyby ne, teprve pak bys měla právo si stěžovat, ale teď!“
A tu další dopis — psaný jako ten první, mým nejpevnějším a nejplynulejším rukopisem.
„Vážený pane,
Důležitost toho, co vám mám říci, mě opravňuje — aniž bych měla čest vás znát — požádat vás, abyste zítra v pondělí přišel ke mně mezi dvěma a šestou hodinou, promenade des Anglais 55 bis.
Přijměte, vážený pane, mé uctivé pozdravy.
Marie Bashkirtseff
adresa: Place du Jardin Public, č. 1 pan Pierret.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „dixit“. ↩