Středa 27. prosince 1876

Otec aspoň navštívil barona Viscontiho a ukázal se s námi na Skating-rink. Paolo Antonelli je první bruslař — samý úsměv z třiceti tisíc franků roční renty, které mu zanechal kardinál. Ta docela půvabná a velmi jemná miniatůrka poletuje se Somagliovou a ostatními římskými princeznami, které tam byly. Protože ty dámy bruslily velmi špatně, odvážila jsem se — a nevedla jsem si příliš ošklivě.
Ten upjatý a hloupý Paparigopoulos se seznámil s otcem — Plowden také. Potkali jsme ho na ulici a on se tak silně a tak dlouho červenal, že mi to udělalo jakousi radost.
Jdeme se dívat na Verdiho Aïdu do divadla Apollo. Jít se mělo včera… ostatně…
Máma v černém sametu a s diamanty, já v šatech… těch, o kterých už byla řeč v Nice — nic ve vlasech — a otec ve fraku a s řádovou růžicí v klopě, tvořili jsme velmi příjemnou lóži.
Ale klubová lóže je obsazena jen hrabětem Oscarem Angelinim — nemanželským synovcem císaře Viléma, tlustým a vousatým — a markýzem Tiberinim. Královské lóže jsou náhradou.
Máma hovořila o Rossiho smrti, když ten milý člověk vstoupil — pozpátku a s parádním poskakováním.
„Nuže,“ řekl po prvních zdvořilostech, „a co ten ubohý Antonelli, co přišel o strýce?“
„Ano, chudák, nic z toho nedostal.“
„Dostal — stolní stříbro!“
Zavládla všeobecná veselost, načež jsem se s velmi pohodlnou upřímností Rossiho zeptala, co se o tom povídá — a důvěrně mu pověděla o paní de Camprien a o všem ostatním. Mluvili jsme italsky.
„Chápete,“ řekla jsem, „nikdo nás nezná a mohli mě klidně považovat za jednu z těch cizinek, které přijíždějí do Říma hledat manžela.“ Hovořili jsme o tom dost dlouho, a nakonec jsem, myslím, přesvědčena, že veřejnost té věci nepřikládala žádnou váhu.
„Nikdo na něj pro vás nepomyslel,“ řekl Rossi. „Je to ubohý chlapec bez majetku i bez postavení — obklopen společností mladých lidí, kteří ho vodí do… zkrátka ten život… večeře s… tanečnicemi… Zpočátku se myslelo…, v každém případě jste jím otřásla a snad se teď napraví — to jest vytříbí. Potřeboval by buď cestu, nebo pět šest měsíců spořádaného světského života. To by mu dalo nějaké postavení.“
„Ale vždyť je to ztracený chlapec.“
„Ach! Nikoliv, ubohé dítě — je lépe se vydovádět ve dvaceti než ve třiceti. Mládí se musí vybouřit — udělá dobrou partii.“
Rána nožem.
Myslím, že jsem se s tím humrem Rossim chovala jak náleží. Otec zuřil, že nic nechápe — a my jsme stále mluvili tím božským jazykem, já stejně tak proto, abych věděla, jako proto, abych se slyšela mluvit.
Zmocňuje se mě velký soucit s tím ubohým vydědencem — stáhl se na venkov a od rána do večera loví s tou svou nešťastnou puškou.
Neměla jsem ho brát vážně — kazí mi všechny muže, na nikoho se nedívám.
Někoho, prosím.
Ó Říme!
Otec má tu nejohavnější povahu na světě. A já ho potřebuji!
Znovu spatřit Antonelliho!! Proč? Je to nicka… A co když… Rossi mi ho záměrně snižoval v očích…

Poznámky

Pozn. překl.: Skating-rink – anglický název kluziště pro kolečkové brusle; ponechán jako název místa. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – loďkovitá lóže v přízemí divadla u jeviště; prestižní místo pro vyšší společnost. ↩
Pozn. red.: „Tanečnice“ (francouzsky „danseuses“) — baletky; ve společnosti 70. let 19. století známý eufemismus pro vydržované ženy či kurtizány. ↩