# Pátek 15. prosince 1876

Pátek 15. prosince 1876

Zašli jsme na Skating-rink; paní Anitchkoffová byla výjimečně dobře oblečená — na své poměry. Lidí tam bylo málo; paní Souvoroffová ke mně přistoupila velmi vlídně, zatímco máma rozmlouvala s její sestrou paní Kondareffovou, nejošklivější a nejchudší z Basilewských.
Soroka mě stále zdraví. Kde na to bere odvahu po všech těch dopisech?…
Ubožáku, nevidíš do budoucnosti a necítíš, že duše Turcana, toho, kterého včera popravili za vraždu, odešla do pekla — a… že ti napíše.
Nelze popřít, že mě velice obdivují.
Paní Anitchkoffová mě představila paní Smelské, manželce inspektora konzulátů a člověka zavázaného panu Anitchkoffovi; kromě toho je to sestřenice kněžny Souvoroffové a přítelkyně paní Tutcheffové.
Záleželo mi na tom, abych byla okouzlující.
Slečna Howardová potkává paní Anitchkoffovou v kostele a říká jí tónem, jímž prosvítá ta nejněžnější starostlivost:
„Jak to, Marie jela do Ruska sama, jen s komornou?“
„Ne, co vás napadá — jela s tetou a potom s otcem.“
„Říkali mi,“ pokračovala mladá dáma s ještě procítěnějším výrazem, „že byla zasnoubena a že ji snoubenec odmítl.“
„Já jsem naopak,“ odpověděla paní Anitchkoffová, „vždy slýchávala, že to ona odmítala ty, kdo ji žádali o ruku.“
Donášet je špatné, řeknete. Záleží na tom, odpovím. Pravý přítel musí být druhým já. Ostatně upřímnost, oddanost a láska této ženy jsou nade vši pochybnost.
Lubimoff je milý chlapec — ochraňuji ho, jako Dina chránila mé mučedníky. Ne, opravdu je velmi dobrý a bude mým velkým přítelem.
Slova Howardové mě pobuřují — hlasitě se rozhořčuji, pronáším divoké výroky, křičím, že té poběhlici napíšu dopis. Konečně posílám pro Broussaise, který zítra bude obědvat u Howardových.
Zatímco jsem vřela a ostatní se mě snažili uklidnit, přimáčkl Broussais obličej na okno — všichni psi se dali do štěkání a všichni mužové do křiku. Vyrazila jsem opravdový výkřik radosti.
„Broussaisi, můj zlatý Broussaisi, jak už se nemohu dočkat, až vás požádám o radu!“
„Jakou?“
„Čtěte…“ a podávám mu ten slavný Pietrův dopis.
„Dokazuje,“ dodala jsem, „že mě nikdo neodmítá, takže můžete — a prosím vás o to — říct těm darebákům a lhářům, co víte.“
„Nuže,“ pravil ten velký hlupák, „z toho dopisu jasně vidím, že ten člověk je větroplach.“
„Proč?“
„Ach! Stačí se podívat na to písmo, na tu nepravidelnost: tady to začíná, na druhém konci to pokračuje a končí to bůhvíkde.“
„Kancelářská úhlednost už není v módě. Ale co mi radíte?“
„Hned vám to povím. Zajděme zítra k fotografovi.“
„Dobře, a pak?“
„Strčíte palec mezi ukazováček a prostředníček a pak sevřete svou hezkou malou pěstičku.“
„Ale…“
„Počkejte, se slavným to je jedno jsem vyvedl ještě jiné kousky. Tu pěst položíte na stůl a vyfotografují ji samotnou, v životní velikosti, na bílém pozadí.“
„A ten portrét pošlete do Říma.“
„Ó!“
„Zaslouží si to.“
„Cože?“
„Ten zatracený kluk se sem měl doplazit po kolenou. Jak se opovažuje psát!!“
„Ale on je daleko…“
„Ale jděte! Kdo miluje, pro toho vzdálenosti neexistují! Je to ničema! Pošlete mu, co vám říkám.“
„Udělám, jak říkáte.“
Ó vzteku, ó bezmoci! Ó ponížení!
Trochu se sice ví, že ta Tutcheffová byla s tou Durocher v Monaku a že ji máma cvrnkla do nosu. Ale to je tak málo ve srovnání s hrůzami, které se čtyři roky roznášely — opatrně, šetrně a s nekonečným uměním, jehož tajemství zná jen tahle žena.
Belle-de-jour se mému úsměvu podivil a přišel mi poradit, abych nebruslila v hedvábných punčochách. To snad ještě nikdy žádné neviděl!
Pokud jde o Audiffreta.. Nuže, zůstanu-li v Nice ještě pár dní, stane se z něj zase Girofla.
On je totiž krásný, víte, a kdybych mu nebyla napsala ta svá shniješ, a pak také — nebylo ho třeba brát vážně, ale tak jako Galulu a ostatní. Udržely by se tak příjemné vztahy.
napříč stránkou
Nikdy!
Popravdě řečeno… ale byla jsem tak mladá. Emile d’Audiffret, děkuji. Pierre Antonelli, děkuji. Tihle dva muži, víte, mě vychovali. Oba mi způsobili utrpení, ale Audiffret méně než ten druhý. Dlouho na sebe nechal čekat a nikdy se nevyslovil, odtud úžas, bolestný, zklamání, vztek. Antonelli se vyslovil hned, ale protože je to zbabělec a ubohý chudák závislý na rodině, nevzešlo z toho nic než skandál. Skandál! Ó!!!
Ubohý Audiffret… proč vlastně ubohý? Smí volně nakládat se svou osobou i se svým jměním, všude ho hýčkají a oslavují, dobrý syn, dobrý bratr, dobrý společník. Nechci se vracet ke Giroflovi, ale bez postranních úmyslů prohlašuji, že nádherný Emile je muž… Jistě, s Cassagnacem ho srovnávat nelze! Jenže ne každý je Cassagnac — kdyby člověk musel být jako Cassagnac, aby byl mužem, bylo by mužů velice málo, anebo by nebylo žádného Cassagnaca.
na okraji
1. Antonelli. 2. Audiffret. 3. Cassagnac. 4. Albert; 5. Michel Gautier
A teď z hlediska zvířecího, nebo řečeno jemněji, totiž vezme-li se jedna dívka a tři muži… Nuže, ke cti srdce svého povrchu prohlašuji, že všichni tři by mě dokázali dokonale zamilovat.
Vidíte, jak bych byla veselá a šťastná, kdybych neměla všechny ty společenské ohledy na urážky, na lhostejnost, na skandál, nebo… zkrátka na tohle všechno. Jedním slovem, kdybych byla jako ostatní, kdybych se nebála ani příkoří, ani ponížení, byla bych tím nejšťastnějším tvorem… jen si to představte, zamilovaná do tří mužů najednou… vždyť to je rozkošné… do tří mužů na povrchu, rozumí se.
To všechno nemá nic společného s Láskou, kterou neznám.
napříč stránkou
Ne do tří, ale do čtyř. Zapomněla jsem na Alberta Gautiera, který je zvířecky řečeno nejkrásnější ze všech čtyř. Ne do čtyř, ale do pěti, zapomněla jsem na Michela Gauthiera, který má pro ženy totéž kouzlo jako kokety pro muže a který by čas od času mohl být zajímavý. A kdyby se člověk pustil do toho, aby ho napravil, to by bylo opravdu rozkošné.

Poznámky

Pozn. překl.: Palec vsunutý mezi ukazováček a prostředníček sevřené pěsti je tzv. fík (fr. faire la figue, česky „ukázat fíka“), staré obscénní gesto pohrdání. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: n’importe (Broussaisovo oblíbené „na tom nesejde“). ↩