# Čtvrtek 14. prosince 1876

Čtvrtek 14. prosince 1876

Včerejší rána mě napůl zlomila. Chci utéct a kam a před kým utéct před sebou samou je to vůbec možné!
Jak jsem mohla byť jen na okamžik pochybovat o tom, s jakou horlivostí budou Howardovi, Boutowští a další všechny ty hanlivé klevety šířit a komentovat!
Spravedlivý Bože! Nice navštěvují lidé ze všech zemí — kamkoli se ukáži, vždy se najde aspoň jedna dobrá duše, která bude vypravovat!
Chci psát, ale myšlenky se mi v hlavě kupí tak, že mohu jen skrýt tvář v dlaních a řičet jako zraněná šelma.
Bože můj, vyslyš mě, zapřísahám Tě, dej mi zemřít — z celé duše Tě zapřísahám!
Walitsky přináší noviny, které uveřejnily závěť kardinála Antonelliho.
[Zrušeno 14 řádků]
Jsem vzhůru od devíti.
Broussais je u nás také na obědě, a tak nejdu dolů. Toho člověka už nemohu ani vidět. Přinášejí mi jídlo, ale já vše vyhazuji oknem — a zkrčená v křesle sedím až do pěti hodin odpoledne, aniž bych cokoli pozřela.
V tomhle křesle je mi rozkošně. Nespala jsem, jen jsem měla zavřené oči, celým tělem se mi rozlévalo sladké teplo a cítila jsem všechno, co se kolem mě dělo, aniž bych to viděla.
V salonu je plno lidí, zejména pan a paní de Balloreovi, jejich dcera Jeanne, Barnola, Bihovetz a Lubimoff, který přišel zjistit, zda Dina nemá o jeho půvabu lepší mínění než před rokem. Myslím, že přišel nadarmo. Ale počkejte — třemi slovy vám načrtnu povahu, nelogičnost, nedostatek taktu a naivitu mámy. Paní Anitchkoffová si usmyslela provdat Dinu za Lubimoffa. Dina nechce.
„Ten ubohý chlapec,“ říká máma, „chovali jsme se k němu nezdvořile.“
A píše paní Anitchkoffové dopis, v němž je tato věta: „Pozdravte pana Lubimoffa a řekněte mu, že budeme potěšeni, přijede-li nás navštívit do Nice.“ A přísahám vám, že to napsala bez jakéhokoli postranního úmyslu. Lubimoff je zde. Dina nechce.
Když Balloreovi a Jeanne odešli, říkám Ricardovi, že jsem rozzuřená — a protože s ním jednám jako s přítelem, opakuji mu doslova Broussaisovu větu.
„Což to není odporné, pane?“
„Což to není pohoršující? Kdyby v tom aspoň byl stín pravdy. Ale to je hanebná lež — vy přece víte, já vám to všechno vyprávěla. A teď se mi zdá, že to říká každý!“
„Co se děje, co se děje?“ ptal se Bihovetz.
Po krátkých okolcích pro formu vyprávím. Máma a teta se smějí mé dětinskosti. A já se stále rozčiluji — a využívám přitom té dětinskosti.
„Považte: vycházela jsem a říkala jsem si, že si lidé povídají: pohleďte, tady je ta, která odmítla onoho. A teď se mi zdá, že každý na mě ukazuje a říká: vidíte, to je ta, kterou onen odmítl.“
Smějí se.
Moje metoda je správná — je třeba drby vyprovokovat.
Bihovetz vypravuje o večírku u hraběnky Pchizdetské, po večeři přicházejí Pelikan a Broussais. Mluví se o Římě, o papeži, o klerikalismu, o nicejské a římské společnosti — a je mi špatně.
Hélène Gorpintchenko mi píše a prosí mě, abych je přišla navštívit. Bojím se léčky a omlouvám se horečkou, kterou opravdu mám.