Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 16. prosince 1876

## Sobota 16. prosince 1876
Naše osamělost na bruslišti mě přivádí k zuřivosti — byli tam sice Belle-de-jour a Markoff, ale to přece není lepší společnost! Ke konci jsem bruslila a ne tak špatně, a protože moje šaty byly nutně krátké, přicházeli se podívat na mé nohy „ze všech koutů světa". Mladí i staří. Mé nohy a pozadí jsou skutečně ohromující. [Na příč stránky: Dívají se na mě a moje výjimečné postavení se tím jen víc vyhrocuje.]

Notre isolement au Skating me rend furieuse, il y a bien eu Belle-de-jour et Markoff, mais ce n'est pas le monde, cela ! J'ai patiné vers la fin et pas trop mal, et comme ma robe était nécessairement courte on vint voir mes pieds "de tous les pays du monde". Jeunes et vieux. En effet mes pieds et mon derrière sont abracadabrants. [En travers: On me regarde et ma position exceptionnelle n'en devient que plus tendue.]

Paní Anitchkoffová se s námi svezla v kočáru — nechala jsem ji znovu opakovat, na co se ptala Howardová. – A jmenovala Antonelliho? – Jakého Antonelliho? Ne. Jmenovala toho druhého. – Koho?! – Bruschettiho. – Bruschettiho?!!! Ach, skutečně. To mi dává tak krásnou veselost, že se odvažuji podstoupit večeři u Anitchkoffových. Jsou špinaví a jí špinavě. Byl tam ještě bratr Lubimoffův, dvaadvacetiletý mladík, vyznamenaný v Srbii, jak náleží, ale ne hezký. Pan Anitchkoff je dojat mou vlídností, zpívala jsem a hovořila jsem. Pan Anitchkoff je od nynějška můj a jeho žena z toho má radost — myslím, že mě dříve příliš v oblibě neměl. Byla jsem přímá, důvěrná, půvabná, divoká — taková, jaká nikdy nebývám. Souhlas muže jako pan Anitchkoff mi lichotí a ctí mě.

Mme Anitchkoff se trouva en voiture avec nous, je lui fis de nouveau répéter ce qu'a demandé la Howard. - Et elle a nommé Antonelli ? - Quel Antonelli ? Non. Elle a nommé l'autre. - Qui ?! - Bruschetti. - Bruschetti ?!!! Oh ! en vérité. Cela me donne une si belle gaieté que j'ose affronter un dîner chez les Anitchkoff. Ils sont sales et ils mangent salement. Il y eut encore le frère de Lubimoff, jeune homme de vingt-deux ans, décoré en Serbie, comme il faut mais pas beau. M. Anitchkoff est touché de mon amabilité, j'ai chanté et causé. M. Anitchkoff est à moi désormais et sa femme en est ravie, je crois qu'il ne m'aimait pas trop, avant. J'étais franche, familière, gracieuse, folle, comme je ne suis jamais. L'approbation d'un homme comme M. Anitchkoff me flatte et m'honore.

Mladý Lubimoff je omráčen — všichni odcházíme domů a já pokračuji ve svůdnici s Pelikanem, který mi říká: – Dříve jste tak vůbec nebývala — opravdu se ze dne na den zlepšujete. Dokonce i se mnou jste milá a laskavá; za rok budete dokonalost. Hrála jsem na piano a Pelikan, který je hluchý, je z mé hry nadšen. Jelikož Lubimoff patří Dině, nebojím se být příliš roztomilá — naopak. Možná ji to přiměje k rozhodnutí vdát se.

Le jeune Lubimoff est étourdi, nous allons tous chez nous, je continue l'enjôleuse avec Pelikan qui me dit : - Avant vous n'étiez pas du tout comme ça, vraimment vous devenez de jour en jour mieux. Même avec moi vous êtes aimable et caressante; dans un an vous serez une perfection. J'ai joué du piano et Pelikan qui est sourd est enchanté de mon jeu. Lubimoff étant pour Dina je ne crains pas d'être trop charmante, au contraire. Cela pourra peut-être la décider à se marier.

– Slečno, říká mi na schodišti u paní Anitchkoffové, jsem velmi rád, že odjíždíte. – Ba? – Ano. – A proč? – To je tajemství. – No prosím vás. – Opravdu. – Povězte mi to. – Ne, to přijde. A později téhož večera jsem mu nahlas říkala, ať si na mě dá pozor — vždyť kdo se tváří zamilovaně, zamilovaným se opravdu stane. A on mi přitakával. Byla jsem mimořádná.

- Mademoiselle, me dit-il en descendant l'escalier de Mme Anitchkoff, je suis bien heureux que vous partiez. - Bah ? - Oui. - Et pourquoi ? - C'est un secret. - Allons donc. - Vraiment. - Dites-le. - Non, plus tard. Et plus tard dans la soirée je lui disais tout haut de prendre garde à moi car, en ayant l'air amoureux on le devient en réalité. Et il me secondait. J'étais extraordinaire.

A když odešli všichni, mé rozbouřené duchy klesly tak hluboko, že jsem šla k mámě dělat scénu — se stížnostmi a hrozbami. Ještě jedna zima, a stále totéž II! V salonu vidím vizitky Monseigneura de Fallouxe, Rossiho, ambassadrice, její sestřenice, Antonelliho, paní Souvovkineové, hraběnky de Reculât! Vše to byl jen přelud. Řím mě přivádí k šílenství — a přijet do Říma ve špatném postavení je šílenství, to by mě zabilo, žít špatně v Římě — ach!!! A Řím zbožňuji. Nice je odpadek, Paříž veřejná kavárna. Ale Řím… tam se nachází hlavní město i intimní, klevetivý život lázeňského městečka. Není tam jako v Paříži třicet šest světů. Buď jsi, nebo nejsi! Ale já jsem prokletá! Nevím, kam jít, nevím, co dělat — přicházím o rozum.

Et lorsqu'ils furent tous partis mes esprits surexcités sont tombés si bas que je suis allée faire une scène de plaintes et de menaces chez maman. Encore un hiver, et toujours la même chose II! Je vis au salon les cartes de Monseigneur de Falloux, Rossi, l'ambassadrice, sa cousine, Antonelli, Mme Soukovkine, la comtesse de Reculât ! Tout cela n'était qu'un mirage. Rome m'affolle et c'est folie que d'y aller mal, cela me tuerait, vivre mal à Rome oh !!! Et j'adore Rome. Nice est une saleté, Paris un café public. Mais Rome... on y trouve la capitale et la vie intime et cancanière d'une ville d'eaux. Il n'y a pas comme à Paris trente-six mondes. On est ou on n'est pas ! Mais je suis maudite ! Je ne sais où aller, je ne sais que faire, je deviens folle.