Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 13. prosince 1876

## Středa 13. prosince 1876
Mohu dýchat — a vycházím pěšky se svou tetou, Dinou a Bihovetzem. Ostatní tančí v Cercle de la Méditerranée, zatímco já podstupuji večeři, kterou vám popíšu. Broussais si od neustálého soužití s Pelikanem, který je hluchý, zvykl křičet z plných plic. Mlčím a přemýšlím, že mi je osmnáct let a že ostatní tam tančí.

Je respire, et je vais me promener à pied avec ma tante, Dina et Bihovetz. Les autres dansent au Cercle de la Méditerranée pendant que je subis le dîner que vous allez voir. Broussais, à force de vivre avec Pélikan qui est sourd, crie à tue-tête. Je me tais et je pense que j'ai dix-huit ans et que les autres dansent là-bas.

Broussais mi vzdává hold a tento hrubý člověk mě zahrnuje chválami ve formě přátelských rad. Mluvilo se o konzulovi. – To je ubožák, říkám já, a jestli to chce slyšet, řeknu mu to přímo do očí. – Má pravdu, říká Broussais, přesto je ho třeba litovat — co má dělat, má přece děti… ale jeho povinností by přece bylo chránit všechny Rusy, já jsem mu to řekl a dokonce jsem ho nazval lůzou, a on se mi neodvážil odpovědět. Poté, co tuto vrcholně delikátní větu pronesl, začal znovu mluvit o mně, o mém osudu, o mém sňatku. – Pane, já vám to již říkala: nechci se vdávat. Raději si povídejme o žabách pod mikroskopem, jako dnes ráno. – Ach, hle, ta mladá příroda, to mladé ptáče, podívejte! A prý se proslýchá, že byla zamilovaná do tohoto… synovce, nevím koho, kardinála Antonelliho, a dokonce prý byla jeho snoubenkou, vše bylo domluveno, jenže on byl lehkomyslný a odešel.

Broussais m'a voué un culte et ce grossier personnage m'accable de louanges sous forme de conseils amicaux. On parla du consul. - C'est un misérable - dis-je, et, si il veut l'entendre, je le lui dirai à lui-même. - Elle a raison, fait Broussais, pourtant il faut le plaindre, comment veut-elle qu'il fasse, il a des enfants... mais son devoir serait pourtant de protéger tous les Russes, je le lui ai dit et je l'ai même nommé canaille, et il ne m'a pas osé répondre. Cette phrase suprêmement délicate lancée, il reparla de moi, de mon sort, de mon mariage. - Je vous ai déjà dit, Monsieur, que je ne veux pas me marier. Parlons des grenouilles au microscope comme ce matin. - Eh, voilà la jeune nature, le jeune oiseau, voyez ! Et on m'a dit qu'elle était amoureuse de ce... neveu du je ne sais plus qui, du cardinal Antonelli et qu'elle était même sa fiancée, tout était arrangé, mais que lui avait été léger et partit.

Nechám vás posoudit účinek. – To je lež, říkám klidným hlasem, ale velmi bledá. Máma, teta a Dina nevěděly, jak na mě hledět, ani co udělám. Od té chvíle jsem jako zmrzla — zůstala jsem až do konce večeře a pak odcházím, chladná a mlčenlivá. Vykřiknout, padnout na zem a vyplakat všechny slzy by bylo vrcholnou úlevou, zvláště kdybych pak ještě doma udělala scénu. Ale jako včera jsem se ovládla, oči jsou suché, sotva si stěžuji — ale můj pokoj je odlehlý a nikdo mě neslyší.

Je vous laisse à juger l'effet. - C'est un mensonge - dis-je d'une voix calme, mais très pâle. Maman, ma tante et Dina ne savaient comment me regarder ni ce que je ferais. Dès cet instant je suis devenue comme glacée, je suis restée jusqu'à la fin du dîner et m'en vais, froide et silencieuse. Pousser un grand cri, tomber par terre et pleurer toutes mes larmes serait un suprême soulagement, surtout si j'allais faire une scène chez les miens après. Mais, comme hier, je me suis contenue, mes yeux sont secs, c'est à peine si je me plains, mais mon appartement est isolé et personne ne m'entend.

Bože můj, naučte mě, co mám dělat. Předpokládala jsem všechno, říkala jsem si, že se o tom bude mluvit — ale mezi tím, co někdo o věci vypráví, a tím, jak ji vidíte naplněnou, je propast. Tím, že jsem si stále představovala, co lidé říkají, jsem si na to zvykla a mlčky to připouštěla — ale slyšet to přímo! Vy, Bože můj, jenž vidíte do mé duše, Vy jediný chápete celou hloubku mé rány a celou hrůzu mého ponížení.

Mon Dieu enseignez-moi ce que je dois faire ? Je supposais tout, je me disais qu'on en parlerait, mais entre raconter une chose et la voir s'accomplir il y a un abîme. À force de m'imaginer ce qu'on disait, je m'y étais habituée et je l'admettais tacitement, mais se l'entendre dire ! Vous, mon Dieu qui voyez dans mon âme, Vous seul comprenez toute la profondeur de ma blessure et toute l'horreur de mon humiliation.