Středa 13. prosince 1876

Dnes ráno jsem dostala abonmá. Nikdo z nás už o tom znovu nemluvil. Proč mi ho tedy posílají?
Zase dýchám — a jdu se projít pěšky s tetou, Dinou a Bihovetzem.
Ostatní tančí v Cercle de la Méditerranée, zatímco já podstupuji večeři, kterou vám popíšu. Broussais si od neustálého soužití s Pelikanem, který je hluchý, zvykl křičet z plných plic. Mlčím a říkám si, že je mi osmnáct let a že ostatní tam tančí.
Broussais mi vzdává hold a ten hrubián mě zahrnuje chválami v podobě přátelských rad. Mluvilo se o konzulovi.
„To je bídák,“ říkám já, „a jestli to chce slyšet, řeknu mu to přímo do očí.“
„Má pravdu,“ říká Broussais, „přesto je ho třeba litovat — co má podle ní dělat, má přece děti… ale jeho povinností by přece bylo chránit všechny Rusy, já jsem mu to řekl a dokonce jsem ho označil za canaille, a on se mi neodvážil odpovědět.“
Poté, co tuto vrcholně delikátní větu pronesl, začal znovu mluvit o mně, o mém osudu, o mém sňatku.
„Pane, já vám to již říkala: nechci se vdávat. Mluvme o žabách pod mikroskopem, jako dnes ráno.“
„Ach, hle, ta mladá povaha, to mladé ptáče, podívejte! A říkali mi, že byla zamilovaná do toho… synovce, už nevím koho, kardinála Antonelliho, a že dokonce byla jeho snoubenkou, vše bylo domluveno, jenže on byl lehkomyslný a odešel.“
Jaký to mělo účinek, posuďte sami.
„To je lež,“ říkám klidným hlasem, ale velmi bledá.
Máma, teta a Dina nevěděly, jak na mě hledět, ani co udělám.
Od té chvíle jsem jako zmrzla — zůstala jsem až do konce večeře a pak odcházím, chladná a mlčenlivá.
Vykřiknout, padnout na zem a vyplakat všechny slzy — to by mi nesmírně ulevilo, zvláště kdybych pak ještě doma udělala scénu.
Ale jako včera jsem se ovládla, oči mám suché, sotva si stěžuji — ale můj pokoj je odlehlý a nikdo mě neslyší.
Bože můj, nauč mě, co mám dělat?
Předpokládala jsem všechno, říkala jsem si, že se o tom bude mluvit — ale mezi tím, když se o něčem vypráví, a tím, když vidíte, jak se to děje, je propast. Tím, že jsem si stále představovala, co lidé říkají, jsem si na to zvykla a mlčky to připouštěla — ale slyšet to na vlastní uši!
Ty, Bože můj, jenž vidíš do mé duše, Ty jediný chápeš celou hloubku mé rány a celou hrůzu mého ponížení.