# Úterý 6. prosince 1876

Úterý 6. prosince 1876

Začala jsem portrét Olgy Anitchkoffové, rozkošného šestiletého stvoření, ale strašlivě nevychovaného. Přesto mě poslouchá.
Celý den jsem byla jako tehdy, když jsem šla k Wartelovi. Připravovala jsem se na dnešní večer — do Opery, na první představení „Maškarní ples“.
Od svého návratu jsem nevyšla a nikdo mě neviděl. Jsou dny, kdy se vše daří. Vlasy se mi samy od sebe usadily a udělaly mi rozkošnou antickou hlavu jako na těch řeckých sochách — mnoho vlasů zadržených zlatou stuhou, šíje odkrytá, zahalená jen několika drobnými přirozenými lokýnkami. Náhrdelník z perel a šaty bez jediného švu — přesto přiléhavé a drapované jako sochy, což mi trochu vadilo kvůli mým dokonalým a tak pevným tvarům, že je žádné šaty nemohou skrýt. Rozumí se, že šaty nemají žádnou ozdobu — ani lem — jsou prostě roztřepené jako u žebráků.
Moje tvář měla tu laskavost, že nebyla ošklivá, naopak se předvedla v plné parádě.
Moje teta, Dina a já — přímo naproti Emilovi s Belle-de-jourem a dvěma dalšími ničemy.
Líbila jsem se dnes večer sama sobě — a myslím, že i sálu. Chtěla jsem Emilovi připadat nádherná. Za rok a půl jsem se hodně změnila. Povyrostla jsem, stala se ženštější. Sál byl plný — z přátel kněžna Souvoroffová a paní de Wykersloovthová; z návštěvníků mě Bibi, Galula a náš bankéř Gilly zdraví ze svých křesel dole pod naší lóží (přízemí).
Pokud jde o lvy — na ty jsem se nedívala...
Všimněte si aktu „Maškarního plesu“, kde se guvernér a Amelia setkávají v lese. Přijde Renato, manžel, nepozná svou ženu a prosí guvernéra, aby uprchl, neboť bandité mohou každým okamžikem přijít.
Amelia, stále zahalená, se přidává k Renatovým naléhavým prosbám. Nuže, hudba na tom místě vykresluje situaci tak dobře, že já, která znám děj i operu, mám pokaždé strach, jako by bandité hrozili mně samotné. V těch spěšných tónech, jako by plných hrůzy, je cosi děsivého a dojemného... jedním slovem, mám strach.
Audiffret je přece jen nejkrásnější a nejelegantnější pán dobrého města Nice. Je tak krásný, že kdybych zde zůstala, byla bych schopna se jím opět zabývat. Prozatím si ho nevšímám — pozoruje ho teta a libuje si v tom, že postřehne, jak bledne nebo se červená... ta dobrá osoba je přesvědčena, že ten plamenný zámecký pán ke mně chová skrytou vášeň. Proč by ji tedy skrýval?
Při odchodu, zatímco Generál hledal náš vůz, jsem několikrát obrátila záda Belle-de-jourovi, jenž mě bezpochyby toužil poctít pozdravem a snažil se mi pohlédnout do tváře. Když jsem mu definitivně ukázala zadek — jenž je ostatně právě tak krásný jako předek — a hleděla na zeď, pozdravil moji tetu a přišel ke mně promluvit. V tu chvíli přišel Bihovetz a já s uspokojením zprudka opustila inspektora psů i Galulu.
Jak jsem měla odvahu ukázat se ve městě, kde jsme tak pošpiněny a kde se nám dostalo tolika příkoří.
Rozhodně jen Emile mě dokáže inspirovat — když ho vidím, směji se, a když se mu směji, komponuji... zítra král.
Cestou zpátky jsem si zpívala refrény z loňského roku.
„Jak jsme tehdy byli veselí!“ řekl Generál.
„Ach! Ano,“ odpověděla jsem.
článek o kardinálovi Antonellim: viz str. 222–224

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Giuseppe Verdiho (1859); děj se točí kolem maškarního plesu, politického spiknutí a milostného trojúhelníku. ↩
Pozn. překl.: „Belle-de-jour“ — doslova „denní květ“, svlačec, jenž kvete jen za dne a do večera zvadne; Marie tak posměšně přezdívá pomíjivému, marnivému muži. ↩