# Pátek 2. prosince 1876

Pátek 2. prosince 1876

Teta mi sama přinesla kávu; dala jsem vybalit několik kufrů a poprvé od cesty jsem byla zase sama sebou. V Rusku mi chybělo slunce, v Paříži šaty. Prosím, povšimněte si mého způsobu života. Balit, vybalovat, zkoušet, kupovat, cestovat. A pořád tak!
Když jsem sešla do zahrady, našla jsem tam Pelikana s jeho doktorem Broussaisem, Ivanoffem — dědečkovým očním lékařem — generálem Wolfem, Bihovetzem a pak Anitchkoffovými.
Musela jsem se ukázat a uspokojit své „maminky“, které jsou nadšené, že mě vidí tlustší. Považte, jaké štěstí. Ale opustila jsem je všechny, abych navštívila své ženy z rue de France. To bylo přijetí! Hlásily mi svatby, úmrtí, narození. Zeptala jsem se, jak jde obchod? Špatně, odpověděly.
„Inu ovšem,“ zvolala jsem, „všechno jde špatně od té doby, co je Francie republikou!“
A pustila jsem se do toho. Když se doslechly, že jsem viděla Sněmovnu, ucouvly s velkou úctou — a pak se tísnily kolem mě. A já s rukou v boku jsem jim pronesla projev protkáný kletbami a nicejskými výkřiky a předvedla jim republikány s rukama ve zlatě lidu: „Jako mé ruce v této rýži!“ – a zabořila jsem tlapu do pytle rýže.
„Hej, u čerta — k čemu jsou bohatí? Aby pomáhali chudým! Já nerozumím obchodu, vy malířství. Ne každý může vládnout. Truhlář Cera dělá svou práci, ale není schopen napsat zákon — stejně jako by Císař nedokázal vyrobit ani tu nejmenší šňupací tabatěrku. A obchod jde špatně a cizinci nepřijíždějí. Co do čerta — nikdo nechce riskovat hlavu a majetek!“
To je jen malá ukázka. Bezpochyby není žádná zásluha přesvědčit ženy, které nic nevědí a na vše kašlou, tím, že jim spletité věci vysvětlím na prostých příkladech — ale mé hloupé marnivosti zalichotilo, když jsem je slyšela šeptat v nicejském nářečí: „To je pravda — ale je to pravda! Kdyby to byl muž, udělali by z něj krále.“
Ale mnohem víc mi lichotí, že jsem těm ženám vehnala slzy do očí, když jsem jim vyprávěla o neštěstích císařovny Eugénie a zvláště o jistém jejím výroku u umírajícího vojáka v nemocnici za epidemie. Sama jsem měla slzy v očích.
Nejvíc je dojalo, když jsem jim, abych vysvětlila Napoleonovo postavení, vylíčila jejich krámky obsazené zločinci, kteří by se v nich usadili místo nich. Zkouším své síly, když hraji tyhle výstupy... proč? Kdybych aspoň byla muž...
Po tak dlouhé nepřítomnosti mě nebe Nice unáší a cítím, jak poskakuji, když dýchám ten čistý vzduch a hledím na to průzračné nebe.
Moře sotva postříbřené skrytým sluncem bez mraků — jemná teplá šeď — zářivá zeleň...
Jak je to krásné a jak by bylo dobré žít v tom ráji.
Vydala jsem se na procházku po Promenádě a nedbala jsem ani na to, že jsem prostovlasá, ani na dost četné chodce; pak jsem se vrátila pro klobouk, vzala jsem s sebou tetu a Bihovetze, došla až k mostu du Midi a vrátila se neskonale smutná.
Měla jsem bílé šaty s náprsním štítkem vyšitým sfingou ve starých barvách na zlatě. Podobné štítky na kapsách a podobná stuha uvázaná kolem pasu. Rembrandtský klobouk s dlouhým perem — ne jako anglické klobouky ani ty, které člověk vídá pořád — odporné karikatury. A tvář tak svěží a hezká jako — snad — ta moje.
Alespoň mi budou závidět potají — všechny ty dámy s vulgárními a křiklavými toaletami a všechny ty dívky v křiklavých šatech, ošklivě prostých, a přitom až příliš dámy.
Fuj! Ty hrůzy.
Jsem triviální.
No, vskutku — rodina má své kouzlo. Hrálo se v karty, smálo se, pilo čaj. A mezi svými, obklopená svými milými psy, jsem se cítila naplněná pohodou.
Victor se svou velkou černou hlavou, Pincio bílý jako sníh, Bagatelle, Prater... ti všichni se mi dívali do očí, a v tu chvíli... uviděla jsem ty starce hrající při jejich partiích, ty psy, tu jídelnu... Och! to mě tíží, dusí, chtěla bych utéct, zdá se mi, že mě spoutávají jako v nočním můře, nemohu!!!! Nejsem stvořena pro tento život, nemohu!
Na okamžik jsem pocítila jistou marnivost, když jsem mluvila o vážných věcech s těmi starci... ale koneckonců jsou to bezvýznamní starci — co mi na nich záleží?
Tak se bojím zůstat v Nice, že z toho šílím. Zdá se mi, že tato zima bude opět ztracena a já nic neudělám!
Zbavují mě prostředků k práci! To je vražda, to je hanebnost!!!!!!
Bihovetz mi poslal velký koš květin a večer ho máma polila, aby je zachovala... No, tyto drobnosti mě přivádějí k nepříčetnosti.
Tato maloměšťácká strojenost mě přivádí k zoufalství!
Ach! Božské milosrdenství. Ach! Přísahám při nebeském Bohu, že si nedělám legraci!
Vrátila jsem se z pavilónu za kouzelného měsíčního svitu, který ozařoval mé růže a magnólie...
Ta ubohá zahrada, která mi nikdy nedala nic než smutné myšlenky a strašná zklamání.
Šla jsem nahoru k sobě s vlhkýma očima — smutná, velmi smutná.

Poznámky

Pozn. překl.: Císařovna Eugénie (1826–1920), manželka Napoleona III., po pádu Druhého císařství v roce 1870 žila v Anglii. ↩