Neděle 5. listopadu 1876 (24. října)

Sál je posetý hadříky, konečně se balí. Navzdory svému přesvědčení se otci vyhýbám, napjaté vztahy mi nesvědčí a nevidím důvod jeho vzteku.
„Ztratila jsem k vám všechnu úctu, dopustil jste se malé podlosti, a navíc jste odolal všem mým prosbám; budete toho litovat, protože se dokážu rozzlobit doopravdy.“
To byla včera má poslední slova. Dnes ráno jsem na to už nemyslela, ale Pacha, myslím, ano, takže vypadal sklíčeně, a já triumfovala, kdoví proč.
Nakonec ke mně přistoupil a řekl, že poruší své čestné slovo, ale že už to nevydrží. Vlastně o nic nešlo: viděl Michela slepovat kousky dopisu, který jsem roztrhala, to je vše.
„Nuže, děkuji, teď vám zase já řeknu tu vaši podlost.“
„Mluvte, ale jakou podlost?“
„Och, podle vás skoro nic, a tím líp, ale budiž. Chápu, když člověk jde na vlastní účet, ale kvůli jiným! fuj. Když mi to řekli, odpověděla jsem: to není pravda. Protože vám tam opravdu svěřili nízkou úlohu, a role hlídače mi připadá pro mladíka vašeho věku dost ponižující, a pak... zkrátka, i když to není zločin, je to ošklivé. A nemyslete si, že jsem nespravedlivá nebo že to říkám proto, že... !!“
Dokonale mi porozuměl; narážela jsem na jednu příhodu: za mé nepřítomnosti dostala Durocherová strach z nočního tuláka a Pacha šel na Bashkirtseffův pokyn s polským správcem přespat u ní. Padl tím na zeleného muže jakýsi stín a nemohla jsem mu to neříct, to naopak mě to mrzelo a ten poctivý mladík v mých očích podivně ztratil.
Ale místo aby ho má řeč zdrtila, zdálo se, že se uklidnil, a řekl mi, že to není pravda.
„Nebylo to tak, jak říkáte... Jestli jsem tam šel... bylo to se strýcem; je to špatné, ale nemohu se stavět na odpor, jinak bych zpřetrhal všechny vztahy... nemohu se stavět na odpor, když mě tu vždycky měli rádi... kdežto to, co říkáte vy...“
„Ale ano, ale ano, je to pravda, a jak hrdinské to bylo, jak skvěle jste vy sám vypadal! Pěšky přes les ve společnosti toho odporného Poláka, s vyhrnutými kalhotami, s důležitým výrazem... fuj! fuj! fuj!“
„Vy mi nevěříte, že to tak nebylo!“
„Ne!“
„Přísahám vám to!“
„Ne.“
„Nuže, přísahám vám... ať už nikdy neuvidím svou matku, jestli lžu! Přísahám při své matce!“
„Dost.“
Byla bych raději strávila večer se zeleným mužem, ale dala jsem mu knihu a propustila ho a šla jsem k otci. Aby byl člověk výmluvný, musí, jak říkají Angličané, myslet to vážně.
Vychrlila jsem spoustu možná zbytečných řečí, ale aspoň jsme si to vysvětlili a myslím, že je všechno zase v pořádku. Kromě toho mi řekl, že jsem měla raději přijet v červnu: „Mohli jsme ti ukázat společnost, něco ujednat, přijímat hosty atd. atd.“
Ale jakmile o tom začal mluvit, přestala jsem poslouchat, což vyznělo velmi dobře.
Vysvětlili jsme si to a ujednali jsme, že se už nebudeme hádat.
„Všechno pomine, otče, Gedanoffovi, šampaňské i ostatní věci, ale vztahy mezi dcerou a otcem se zanedbávat nesmějí, a později toho budeš litovat. Jsi jako ty děti, které, ať jim člověk říká cokoli, nepochopí, že se mají učit, dokud nenastane čas to pochopit; teď to zanedbáváš, potom budeš plakat! Napjaté vztahy k ničemu dobrému nevedou, už je nechci. Buďme upřímní, buďme prostí, buďme dobří. Naše hořkosti, naše vzájemné nevole, naše hádky jsou na počátku našeho přátelství a za daných okolností přirozené a nutné. Řekli jsme si všechno, všechno vysvětlili, teď už dost.“
„Platí to? Je to vyřízeno?“
„Ano, platí.“
„Nuže... tak je to dobře.“
Hrát komedii mě stojí přemáhání, ale nelžu ze zlomyslnosti, pracuji pro své štěstí stejně jako pro jeho... nepřičítám si za to žádnou zásluhu, jen to konstatuji.
Vrátila jsem se k sobě podivně ulehčená, a kdyby nebylo hrozné vzpomínky na... tu urážku... tím hroznější, že jsem si ji takřka sama přivodila... tu římskou urážku.
Och, jsem za to dost potrestána, kdyby lidé věděli, jak často na ni myslím a jak mě trápí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „be in earnest“. ↩