Sobota 4. listopadu 1876 (23. října)

Měla jsem předvídat, že se můj otec chopí každé příležitosti, velké i malé, aby se pomstil své ženě. Matně jsem si to říkala, ale věřila jsem v Boží dobrotu.
Máma nenese vinu, s takovým člověkem se žít nedá. Najednou se ukázal v pravém světle. Teď už to mohu posoudit.
A já čekala, že najdu otcovské srdce, oporu, ochránce!! A nacházím jedovatého červa, plného zášti vůči své ženě, vůči níž je sám vinen od hlavy až k patě. Viděli jste to v předmluvě, a ten zbabělec se za svou ženu mstí na mně. Jak je to krásné, jak velkolepé, jak obdivuhodné!
Dopoledne jsem strávila mezi svými a s Domenicou; když odešla, pokusili jsme se domluvit s Paulem, ale ten po otci opičí, a ještě všechno naruby. Nechce nic dělat. Co bude s tím nešťastným tvorem? Otec ho opustil jako svého sluhu nebo nalezence, Etienne mu nabízí vysvědčení, s nímž by mohl nastoupit do služby, a ten nešťastník odmítá!
Zkrátka Gedanoff a Michel, Michel a Gedanoff.
U notáře jsem podepsala plnou moc pro Vinogradoffa, aby pokračoval... potom se uvidí.
Alexandre se vrací z města a povídá: „Našel jsem klíč k té hádance.“
Prý se rovněž u jednoho notáře setkal se švagrovou a neteří paní Miloradovitchové; ty dámy mu o mně vyprávěly a říkaly, jak rády by mě byly poznaly, ony, které s mámou vždycky dobře vycházely...
„Jejím nejvroucnějším přáním bylo vidět staré přátele své matky,“ řekl Alexandre.
„Jak to můžete říct, pane, když byla u všech kromě mé tety.“
A tak dále; Alexandre o tom se mnou dlouho mluvil, ostatně jeho slova nepotřebuji, abych zopakovala, co jsem už řekla. Stačí si přečíst máminy dopisy o té věci, člověk by řekl, že je tady.
Jak vysvětlit chování mého otce? Spískal tu historii s Miloradovitchem z hlouposti, nebo ze zlomyslnosti?
Dvě hodiny v kočáře mi uběhly jako dvacet minut.
Od rána sněží, země je bílá a stromy celé pokryté jinovatkou, což k večeru dává rozkošně neurčité odstíny. Člověk by se chtěl ponořit do té šedavé lesní mlhy, připadá to jako... jiný svět.
Ale mírné houpání kočáru, rozkošná vůně prvního sněhu, to neurčito, večer, všechny ty konejšivé síly ani v nejmenším neztišily mé prudké návaly rozhořčení při vzpomínce na Antonelliho čin, vzpomínce, která mě štve jako divokou zvěř a nedopřeje mi ani chvilku klidu.
Otec mě přivítal velmi něžně, ale sotva jsme byli v salonu, začal utrušovat své jízlivosti, a když viděl, že mlčím, nakonec vykřikl:
„Tvoje matka mi říká, že své dny dožiju u ní, na venkově! A na jakém venkově, koupeném Romanoffem!“
Konečně! Odvážil se mě urazit! Odpovědět by znamenalo okamžitě odjet. Ještě tuhle oběť, pomyslela jsem si, a aspoň budu mít jistotu, že jsem udělala všechno, nebudu si nic vyčítat. Zůstala jsem sedět a neřekla ani slovo, jen na tu chvíli budu dlouho vzpomínat: všechna krev se ve mně zastavila a srdce na okamžik přestalo bít, aby se pak rozbušilo jako pták v agónii.
Sedla jsem si ke stolu, stále mlčky a s rozhodným výrazem.
Otec pochopil svou chybu a začal všechno hanět a okázale hubovat sluhy, aby se pak mohl vymlouvat na podrážděnost. Najednou si přisedl na okraj mého křesla a objal mě. Okamžitě jsem se vyprostila.
„Ach, ne!“ řekla jsem pevným hlasem, v němž tentokrát nebyl ani náznak plačtivého tónu.
„Cože!“
„Ne, ne, pane.“
„Ach, tak je to!“ – a rozběhl se za mnou, snažil se mě chytit a strojeně se smál.
„Dobrá,“ řekla jsem chladně, „násilím ano, jinak ne.“
Znovu jsem se posadila a on se vrátil ke mně.
„Ne, nechci sedět vedle tebe.“
„Ale ano, ale ano.“
A snažil se to obrátit v žert; vstala jsem, chytil mě za šaty, vyškubla jsem mu je a uprchla na druhý konec pokoje.
„Ale proč nechceš?“
„Protože nemám chuť sedět vedle tebe.“
„Vždyť to já bych se měl zlobit!“
„Proto se také vůbec nezlobím.“
„Chcete se zlobit? Dobrá.“
Nic jsem neodpověděla a zanedlouho se vzdálil a já zůstala jako onehdy večer s Pachou. Škádlivě jsem mu předtím ohlásila, že o něm vím cosi, co mu odhalím.
„Dopustil jste se,“ řekla jsem mu, „malé podlosti. Ale myslím, že spíš z neznalosti jistých pravidel čestného chování než z podlosti.“
Prosil mě, abych řekla, o co jde; nic jsem neřekla, jen jsem vyprávěla, že jsem na vlastní oči viděla, jak můj otec rozpečeťuje dopis od své sestry.
„Nu, a já zase vím...“ Řekl dost na to, aby hrozně podráždil mou zvědavost, a teď jsem zase já prosila jeho, aby řekl, o co jde.
Všechny svody, jaké dokáže žena rozvinout, když prosí, byly rozvinuty; zelený muž div neomdlel a nic mi neřekl, což mě nikterak nermoutí, protože ten muž to nedělá ani ze škádlení, ani aby se dělal zajímavým, ale opravdu, jak sám říká, proto, že dal čestné slovo, že to nikomu nepoví.
Bílé šaty, bílé paže, bílé ruce protkané drobnými modrými žilkami, rozpuštěné vlasy i sladký hlas – to všechno jsem vynaložila nadarmo.
Nasazovala jsem tak nešťastné výrazy, tak utlačované pózy, že toho skoro lituji. Proč toho hodného chlapce mučit? Miluje mě a já toho zneužívám, tyranizuji ho v roli tyranizované.
Ale přece jen je to muž pevné vůle.
„Měla byste o mně příliš špatné mínění, kdybych povolil.“
A já na ten neodolatelný argument nic neodpovídala, jen jsem mu kladla ruce na ramena a šeptala: „Prosím vás.“
Vyprávím-li o sobě takto, nemá se z toho usuzovat, že jsem hrála divadlo, nýbrž prostě že o tom mluvím, jako by to byla jiná než já.
Tady je něco, co dokazuje, že buď jsem nemilovala Antonelliho, nebo že miluji tohohle; ale protože tohle druhé je nesmysl, usuzuji z toho, že jsem nemilovala onoho.
Řeknu vám docela bez obalu, že kdyby byl zelený muž chtěl, mohl mi políbit ruku, a dokonce i tvář.
napříč stránkou
Ne, nikdy. Kdežto Antonelliho polibky mnou dodnes zachvějí.
Ale je to perla mezi poctivci; ostatně ani ve snu by ho nenapadlo, že s ideální Mousse, s tou pyšnou, s tou vrtošivou, s tou bláznicí, se dá zacházet jako s ostatními ženami.
Lapal po dechu a držel se v odstupu, jako by se bál dotknout byť jen mých šatů, a to i náhodou. A když jsem viděla tuto (je to sice moc krásné, ale přejde ho to) zdrženlivost, nebo spíš úctu, držela jsem ho za knoflík redingotu nebo za límec (to je můj oblíbený způsob) a naléhala.
Já ho rozněcuji, a on mě nechává chladnou.
Mluvila jsem o zlomyslnosti lidí.
„A dnes,“ řekla jsem, „se našla dobrá duše, která o mně mluvila hezky.“
„A kdo vám to vyřídil?“
„Jiná dobrá duše.“
„To jsou dvě.“
„Ano, ale říká se o mně tolik zlého, že se to počítá.“
„Takových dobrých duší je mnoho.“
„Opravdu, to si nemyslím.“
„Ale všichni vás chválí.“
„Ale jděte!“
„Jistě, všichni, kdo vás viděli, o vás mluví hezky.“
Kdybyste si dovedli představit Pachovu přímost a jeho spravedlnost, pochopili byste, jakou radost mi ta věta udělala.
Alexandre tvrdí, že Lisaveta Ivanowna, uražená mou nezdvořilostí, zakázala Gritzovi k nám chodit. Možná je to pravda. Ty zatracené návštěvy jsem vykonala deset dní po Gritzově odjezdu, a když se vrátil z Vídně, přišel k nám až onehdy, s hrabětem Miloradovitchem.