Čtvrtek 2. listopadu 1876 (21. října)

škrtnuto[Zrušen 1 řádek. Dopisy Nice]
Otec se mnou „handrkuje“ o všechno. Stokrát mám chuť poslat všechno k čertu a stokrát se ovládnu, což mi působí nevýslovné trápení.
Stálo to „spoustu cavyků“, než jsem ho dostala na dnešní večer do Poltavy. Ve Šlechtickém shromáždění dává koncert jakýsi pianista s kvartetem. Chtěla jsem tam jít, abych se ukázala, a jsou to samé malé překážky bez konce. Ta puntičkářská, přízemní a zlá povaha ubíjí malichernostmi.
Nestačí, že mě tři měsíce držel zavřenou, zval jen to stádo falešných karetních hráčů a tou podivnou mánií schovávat mě a oddělovat od zbytku vesmíru (Poltavy?) dával hojnou potravu psům lačným po klepech.
Zvědavost, protože nebyla ukojena, přešla v lehkou nespokojenost, a protože chyběla pravda, začalo se dohadovat a vymýšlet. Nestačí, že mi nedopřál sebemenší potěšení, že vyhnal ty, kdo mi mohli být rovni, že dělal hluchého ke všem mým narážkám, a dokonce i k mým prosbám o nějaké mizerné ochotnické představení. To nestačí. A hle, po třech měsících lichocení, roztomilostí, vynaloženého vtipu a vlídnosti se dočkám... rozhodného odporu proti tomu, abych šla na ten ubohý koncert! A to není všechno; s tím jsem si nakonec poradila, ale pak se musela dělat scéna kvůli výběru toalety. Musel mi vnutit vlněné šaty, vycházkový kostým.
Jak je to všechno malé, jak nedůstojné inteligentních bytostí!
Toho pána jsem nijak nutně nepotřebovala, měla jsem Nadine, Alexandra, Paula a Pachu, ale vzala jsem ho s sebou z rozmaru a k své velké nelibosti.
Šaty z orientální látky z vlny, hedvábí a zlata, pruhované napříč, střižené jako biblická košile, kolem krku čtvercově vykrojené po orientálsku a v pase stažené hranatým pásem, aby mohly splývat hodně nízko; střevíčky z červeného atlasu a náhrdelník ze tří řad perel... falešných, ale to nikdo neví. Když se o ní vypráví, zdá se ta toaleta výstřední, ale na mně byla jen lehce pikantní, jinak majestátně prostá a půvabná. Nadine si oblékla nádherné černé šaty s krajkami vyšívanými ocelí.
Pan Bashkirtseff mě shledal příliš krásnou a byla z toho další scéna: bál se, že budu příliš odlišná od poltavských dam, a tentokrát mě snažně prosil, abych se oblékla jinak, on, který mě v Charkově žádal, abych se takhle oblékala.
Výsledkem byl pár roztrhaných mitenek, zuřivé pohledy, pekelná nálada a... žádná změna v mém oblečení.
Přijeli jsme v polovině koncertu; vešla jsem v rámě toho protivného muže, se vztyčenou hlavou a s výrazem ženy, která si je jista, že ji budou obdivovat. Nadine, Paul a Pacha šli za námi. Prošla jsem kolem paní Abazové, aniž bych ji pozdravila, a posadili jsme se do první řady vedle ní.
Byla jsem na návštěvě u slečny Dietrich, která se mezitím stala paní Abazovou a mou návštěvu mi neoplatila. V mém postavení si člověk na formy potrpí; chovala jsem se s drzou jistotou a nepozdravila jsem ji navzdory všem jejím pohledům.
Hned nás obklopili Pavelko, Gedanoff a další. Abazu mi představil Bashkirtseff. Všichni ti hlupáci z Klubu, který je ve stejném domě, přišli do sálu „se podívat“.
Úspěch výstřednosti se dobře rozezná od skutečného; byla jsem dost hrdá a dívala jsem se na ty psy, loket opřený o opěradlo křesla, a pohrávala si s perlovým náhrdelníkem, který jsem okusovala, aby si lidé mysleli, že mé zuby v tom srovnání neprohrávají.
Koncert brzy skončil a odjeli jsme v doprovodu zdejších mizerných kavalírů.
„Pozdravila jsi paní Abazovou?“ ptal se opakovaně otec.
„Ne.“
A nato jsem pronesla tirádu, v níž jsem radila méně pohrdat druhými a nejprve se podívat na sebe.
Zasáhla jsem ho do živého, takže se vrátil do Klubu a přišel mi říct, že se Abaza dovolává všech hotelových sluhů a tvrdí, že mi návštěvu oplatil hned nazítří i se svou neteří.
Kromě toho Bashkirtseff zářil; zahrnuli ho komplimenty na můj účet.