Středa 1. listopadu 1876 (20. října)

Po procházce s Nadine v šedých šatech od Sadet, které jsem zkoušela před Michelem a dalšími, jsem opustila Poltavu.
Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo, snila jsem jako vždycky.
Pokud jde o tu včerejší věc, to nemůže být pravda. Zkažený muž může mít nějaké hříšné myšlenky, ale jen chvílemi. Jinak to nemůže být pravda. Bylo by to příliš ošklivé.
Paul mi zopakoval, že mu Gedanoff řekl, že mu hrabě Elstonn-Soumarokoff „pořád jen hučel do uší o slečně Bashkirtseffové“! Ale to všechno je docela zbytečné, pan můj otec tomu učinil přítrž, když odpověděl Gedanoffovi, který ho jménem pánů od gardy žádal o svolení přijet do Gavronzi.
„Uděláte mi větší radost, když přijedete sám.“
Šla jsem se převléknout za Beatrici nebo za Agrippinu a netrpělivě jsem čekala, až se ten pán odebere do svého pokoje, kam jsem ho nenásledovala. Pozvolna šel spát i Paul a já jsem zůstala sama s tou poctivou a obdivuhodnou bytostí, která se jmenuje Pacha – ohavné jméno, které mu změním.
napříč stránkou
Pan Bashkirtseff měl v úmyslu provdat mě za toho poctivého zeleného muže! To je tedy troufalost.
Lampu postavili do okenního výklenku tak, aby záclona tlumila její světlo; natáhla jsem se na pohovku u toho okna, které je rohové, a zelený muž se usadil v protějším koutě, „ponořen do temnot“... Byla jsem sklíčená a podrážděná jako obvykle, ba ještě víc. Začala jsem tím, že jsem vykouřila na dvacet cigaret, z čehož mě hrozně rozbolelo v krku; pak, spokojená s touto zlomyslností, jsem svěsila hlavu níž a zahájila přerývaný, ale pro oba okouzlující rozhovor.
„Paul mi řekl, že máte rád tmavovlasé, štíhlé a vysoké ženy, tvrdí, že jste se mu k tomu přiznal,“ řekla jsem tónem napůl škádlivým, napůl koketním, nebo posměšným či vyzývavým, sama přesně nevím.
„Paul vždycky lže,“ odpověděl hlas z kouta.
„To vy lžete,“ pokračovala jsem, „takže... už se vám nelíbím? To mě přivádí do zoufalství.“
„Ne... vy.“
„Takže se vám pořád líbím?“
„Pořád.“
„A proč?“
„Jak to proč?“
„Ano, proč.“
„Ach, Mousse, jak s vámi má člověk mluvit!“
„Ale prostě. Proč ty vytáčky? Proč nebýt přímý a upřímný; nebudu se posmívat, a jestli se zasměji, jsou to nervy a nic víc. Jsem nejnešťastnějším tvorem na světě a nikdo mě nelituje.“
„Vy, nešťastná?“
„Já, nešťastná.“
„Ha! ha! ha!“
„Idiot.“
„Děkuji.“
„Takže se vám už nelíbím...“
„Líbíte se mi.“
„Proč?“
„Ach, ale protože, protože... už nevím, to si člověk neumí vysvětlit.“
„Ale ano, no tak, drahý zelený muži, nedělejme okolky, víte, že s nikým na světě nebudu mluvit tak, jak mluvím s vámi... prostě, z hloubi duše, jak se říká v Rusku... nuže, prozkoumejme spolu, co je na mně nejpříjemnějšího... Jestli se vám... nelíbím, můžete to říct, jste na to dost upřímný a já dost lhostejná... tak copak, je to nos? nebo oči...“
„Je vidět, že jste nikdy nemilovala.“
„Proč?“
„Protože jakmile člověk rozebírá rysy, jakmile nos vítězí nad očima nebo oči nad ústy, znamená to, že nemiluje.“
„To je naprostá pravda, kdo vám to řekl?“
„Nikdo.“
„Odysseus?“
„Ne... člověk neví, co se mu líbí... řeknu vám upřímně... je to váš výraz, vaše způsoby, a hlavně vaše povaha.“
„Je dobrá?“
„Ano, pokud nehrajete komedii, a tu nelze hrát pořád.“
„Opět pravda... a moje tvář?“
„Jsou krásy, kterým se říká klasické“ „Ano, to víme, a dál?“
„A dál? Jsou ženy, které vidíme jít kolem, řekneme, že jsou hezké, a už na ně nemyslíme. A dál... ale jsou tváře, které... jsou hezké a půvabné... a zanechávají dojem, který dlouho trvá, příjemný pocit... okouzlující...“
„Výborně... a pak?“
„Vy se ale vyptáváte!“
„Využívám příležitosti, abych se trochu dozvěděla, co si o mně lidé myslí; nepotkám jiného, koho bych se mohla takhle vyptávat, aniž bych se kompromitovala nebo ho přivedla na bůhvíjaké myšlenky... A jak to na vás přišlo?“
„Nevím.“
„Přišlo to najednou, nebo pozvolna?“
„Pozvolna.“
„Hm!“
„To je lepší, to je pevnější, co člověk... miluje za den, to za den přestane milovat, kdežto...“
„Tak to dorýmujte... to trvá navždy!“
„Ano, navždy.“
„Ach, jak jsem ráda!“
„To jste celá vy! Vůbec ráda nejste.“
„Ale ano... přála bych si, aby tu byl Michel.“
„Proč?“
„Sedl by si na zem a já bych ho jemně tahala za vlasy. Kss, kss (tak se v Rusku volají kočky) Kissou, příteli, pojďte... sem...“
„Vidíte,“ řekl Pacha, zatímco jsem hladila kočku, „vidíte...“
„Pacho, pojďte sem... budu vás tahat za vlasy.“
„Nechci.“
„Tak vy mě nemilujete?“
„Miluji vás.“
„A není vám příjemné, když se vás dotýkám.“
„Ne.“
„Ale jděte!“
„Protože to děláte lhostejně; ať je to Michel, Paul, Kissou nebo já, je vám to jedno.“
„Ano... skoro,“ dodala jsem polohlasně pro sebe.
„Kdybyste to dělala jinak, udělalo by mi to... radost.“
„Jděte pryč, Kissou (jděte pryč, nudíte mě.)“
Trvalo to ještě dlouho a začala jsem k tomu muži cítit značnou úctu; jeho láska je uctivá jako náboženství a nikdy ji neposkvrnil ani slovem, ani pohledem... rouhavým.
„Mluvíte rád o lásce?“ zeptala jsem se najednou.
„Ne.“
„Mluvit o ní lhostejně je znesvěcení... a přece to baví.“
„Baví!“
„Ach, Pacho, život je velká bída... byla jsem někdy zamilovaná?“
„Nikdy.“
„Proč si to myslíte?“
„Kvůli vaší povaze; mohla jste milovat jen z rozmaru... dnes muže, zítra šaty, pozítří kočku.“
„Jsem nadšená, když si to o mně někdo myslí. A vy, můj milý bratře, byl jste někdy zamilovaný?“
„Řekl jsem vám to.“
„Ne.“
„Ale ano, řekl jsem vám to,“ opakoval můj bratr s jakousi nechutí, „víte to“
„N... ne, o tom nemluvím,“ řekla jsem živě, „ale předtím?“
„Nikdy.“
„To je zvláštní. Chvílemi si myslím, že se mýlím a že jsem vás pokládala za víc, než jste...“
Z toho vzešly otázky a odpovědi, když tu jsem najednou tlumeně vykřikla a skryla si tvář do dlaní. Vzpomněla jsem si na Řím.
„Ach, Pacho, příteli, kdybyste věděl! Měl jste někdy velké trápení, velký žal?“
„Ne.“
„Plakal jste?“
„Ano, nedávno, kvůli křivdě, které se na mně dopustil otec.“
„Ach, vy jste šťastný! Pacho...“
„Slíbila jste mi, že mi vypravíte ten příběh... víte, ten muž... kdy mi ho povíte?“
„Později. Ach, co vy potřebujete vědět! Už se z vás stává všední zvědavec. Co jste mi slíbil?“
„Všechno.“
„Nuže, až přijde ten den... já, ale zabít neznamená potrestat.“
„Způsobit utrpení, že?“
„Ach ano, zničit, pošpinit, zahrnout hanbou a zařídit, aby neměl ani chvilku... nebo spíš mu udělat něco, kvůli čemu by se vztekle kousal... do prstů pokaždé, když si na to vzpomene, a aby si na to vzpomínal často... Pacho, slíbil jste mi to?“
„Co vám udělali?“
„Ach, vy se vyptáváte!“
„Ne, ale musím přece vědět, proč udeřím; jenom si vůbec neumím představit, co by vám kdo mohl udělat tak nepříjemného, zrovna vám.“
„Někdo se ke mně zachoval neuctivě.“
„To je vážné.“
„Že ano?!“
„Pacho,“ pokračovala jsem, „uděláte to?“
„Ano.“
„Vy... Dáte mu veřejně políčky a plivnete mu do tváře přede všemi?“
„Ovšem.“
„Ale on vás vyzve na souboj.“
„Ano, jestli je to muž se ctí, jestli stojí za to ho...“
„Jakousi čest má... jistě, stojí to za to, a on vás vyzve.“
„Nu a?“
„Možná vás zabije.“
„Možná, a co na tom?“
„Co na tom...“ řekla jsem, „jak to, co na tom... vždyť on se zahrne slávou, získá si věhlas, který zakryje jeho hanbu... a pak, bylo by to špatné. Pacho... můj drahý příteli, uděláte to pro mě?“
„Slíbil jsem vám to, ano.“
„Děkuji,“ vydechla jsem vší silou své nenávisti a znovu jsem klesla na pohovku.
Mluvilo se o lhostejných věcech a ve tři hodiny ráno jsem odešla nahoru k sobě.
To je muž... ne, nemysleme si to, výtečný; zklamání by bylo příliš nepříjemné.
Teď mě baví a přiznal se mi, že by se dal k vojsku.
„Abych získal slávu, říkám vám to upřímně.“
Nuže, tahle věta, vyšlá z hloubi srdce, napůl nesmělá, napůl odvážná a pravdivá jako sama pravda, mi udělala nesmírnou radost. Možná si lichotím, ale zdá se mi, že ctižádost mu byla neznámá; myslím, že si vzpomínám na podivný účinek, jaký měly mé první ctižádostivé věty, a jednou, když jsem v tom smyslu mluvila a přitom malovala, zelený muž náhle vstal, začal přecházet po pokoji a mumlal:
„Je třeba něco udělat! Je třeba něco udělat.“
Víte, on nevěří... v Boha... to změníme... sám neví, co říká.