Úterý 31. října 1876 (19. října)

Otec přišel hned ráno, celý šťastný z mých stížností na Alexandra; choval se povýšeně a byl velmi chladný. Šla jsem tedy do jeho pokoje a řekla jsem mu, že se mýlí a že bude-li dál mluvit tímhle tónem, budu nucena se s ním rozejít; že strýc a jeho žena jsou moji nejdražší přátelé, a jestliže jsem si ve chvilce hněvu dovolila pár pošetilých slov, nehodlám trpět, aby toho druzí využívali a začali být nezdvořilí. Pán, který se domníval, že se mi zalíbí, když se přizpůsobí mému názoru, byl touto řečí velmi překvapen a vrátil se k nám zahrnovat mé drahé přátele horlivými pozornostmi.

u příležitosti nového zákona o koních nám Petrohrad poslal asi patnáct gardových důstojníků, kteří mají svým posláním pochopitelně co dělat s mým otcem, a ten mi řekl, že požádali o svolení přijet do Gavronzi a že jeden z nich, hrabě Soumarokoff, mě viděl ve vagoně v Petrohradě. Tak se jmenuje jeden z důstojníků z Peterhofu, slyšela jsem, jak ho tak oslovovali ostatní, kteří tam byli.

To o mně jistě vyprávěl Gedanoff, protože tihle důstojníci mě tady neviděli.

Prosila jsem, aby je pozval všechny, ale otec se tomu příkře vzepřel, a když ohlásili Gedanoffa, vzkázal, že nejsem oblečená; a totéž udělal s dalším.

Nechápu tu jeho posedlost držet mě pod zámkem! Snažil se mi dokonce zabránit, abych šla ven s Nadine, ale já jsem se svou drahou, dobrou přítelkyní šla; procházely jsme se městem v hodinu, kdy byla venku všechna ta zvířata. Měla jsem klobouk celý z černých křídel se zelenými odlesky a svůj bílý kožešinový plášť. Bylo to skromné, ale jsem hezká a lidé se zastavovali, aby se na mě podívali.

Potkaly jsme Miloradovitche, který mě horlivě pozdravil a jemuž jsem pozdrav sotva oplatila. Kousek dál jsme k sobě do kočáru vzaly Alexandra a ten mi řekl, že na schodech potkal Gritze a že se ho ten mladý parchant¹ ptal, s kým jsem byla v Charkově a jak dlouho jsem u něho pobyla atd. atd.; zkrátka naznačil, že se vyhýbá setkání s Bashkirtseffem, nebo tak nějak.

Viděli jsme ho ještě a pokaždé se zastaví jako omámený a dívá se na mě. Alexandre a Nadine tvrdí, že je do mě zamilovaný. Velká věc.

„Odvrátili ho od tebe,“ řekl Alexandre, „ale věř mi, ještě ho mít budeš. Vyhnali ho. A dej si pozor, nikdo jiný ti to neřekne, ale dej si pozor… Tvoje mládí a tvoje nevinnost, ať si říkáš, co chceš, tě dost neochrání, buď opatrná.“

Chtěla jsem jet jinými ulicemi, ale Nadine mě úpěnlivě prosila, abych to nedělala.

„Celé město se dozví, kudy jsi jela, a bude se říkat, že ses schválně projela kolem domu toho a toho.“

Prokletá díra, tohle město! Ohavný svět, špinavé mravy!

Slečna, kterou mi včera představili, to už stihla vyprávět jedné naší příbuzné, a ta to řekla Alexandrovi.

Otec se při večeři opil a Alexandre se pustil do vychvalování mé osoby a dokazoval mu, že nic na světě by nebylo lepší, než kdybychom zase žili spolu, on, máma a já: „Žijte několik měsíců v cizině,“ říkal mu.

Ale Bashkirtseff byl opilý, ostatně opilý nebo ne, to je jedno.

Alexandre odcházel a řekl mi, že prasata se v perlách nevyznají.

„A já jsem s ním mluvil od srdce!“ řekl.

Večer mě otec vzal na projížďku fiakrem, řekl mi, že během mé nepřítomnosti byl smutkem jako bez sebe, a pouštěl se do Babaninových s takovými hloupostmi, jež měly být jízlivostmi, že jsem na ně ani neodpověděla.

Složil mi poklonu, že vypadám svěže jako květ.

„To město, Charkov, mě vzkřísilo, protože,“ řekla jsem, „v Gavronzi jsem se už neoblékala, zanedbávala jsem se, a pro koho bych se měla parádit? Ty mě musíš mít rád i bez toho… otče.“

„Hm, ano, mýlíš se, k tobě necítím otcovskou lásku, ale…“

Byl zřejmě opilý.

Své přátele jsem zastihla znepokojené, řekli mi, že jsem byla pryč velmi dlouho, a dívali se na mě nějak divně.

Rděla jsem se hrůzou.

Bůh je mi svědkem, že jsem sem přijela bez předsudků, bez nenávisti. Nebudu líčit své závěry, zopakuji jeden rozhovor, pokusím se o to.

Když otec po Michelově návštěvě odešel s ním za pány, kteří vedle našich pokojů slaví výročí toho, jak kníže utekl z Císařského lycea, otevřela jsem spojovací dveře a za závěsem jsem poslouchala, o čem se baví. Otec si přisedl k Miloradovitchovi, pronášely se přípitky, smálo se a Gedanoff vstal a pronesl tuto řeč:

„Vy se Michelovi smějete, pánové! Utekl z lycea, a vy se posmíváte! Vůbec netušíte, jaké hrdinství v tom činu je! Kníže vycítil, že je prašivou ovcí stáda, a aby nákazu nešířil, utekl!“

Ale o to teď nejde.

Šla jsem k Alexandrovi a Nadine, jejichž pokoj je hned vedle mého, povídat si o Poltavě, o procházce, o Gritzovi, o všem.

„Kde jste se tak dlouho procházeli?“ zeptal se strýc. „Už jsem měl strach; ne, dřív jsem o něm smýšlel lépe!… S ním se nemá ani mluvit, nestojí to za to. Otevřel jsem dveře a našel jsem ho na kolenou před tebou, zatímco sis upravovala vlasy.“

Je to pravda. Schovala jsem hořící tvář za samovar, zatímco strýc pokračoval v tomto duchu.

„Ubožátko, ubohé drahé dítě, být příliš hezká je někdy neštěstí. Ach, proč si zoufat, buď klidná!“

„Je to vůbec možné! Ale kdybys věděl, jak mi je od chvíle, kdy jsi mi tu hrůzu poprvé řekl!“

„Odpusť mi, jsi jako moje dcera, jsem hrubý, ale ty jsi nevinná a nikdo jiný než já tě nevaruje, nikdo na světě. Jsi ještě dítě, anděl, ale buď opatrná; rozumíš mi a odpouštíš mi, že s tebou takhle mluvím.“

„Nadine, drahoušku,“ pokračoval, obraceje se ke své ženě, „je to úžasné! Všichni jsou do ní zamilovaní, a dokonce… hm, dokonce i ten parchant², ten ďábel…“

„Kdo?“

„Bashkirtseff.“

„To je hrůza!“

„Chudinka drahá.“

A začal se podivně smát, [Zrušená slova]

„Do mě?!“

„Ano.“

„Ach!“

„Drahá moje, ubohé moje dítě,“ zvolala Nadine a objala mě.

„Strýčku,“ řekla jsem, „to není možné.“

„Hloupoučká, věř mi, když ti to říkám. Jsi příliš mladá, takových věcí ještě zažiješ! Už o tom nemluvme, nic to není, nebuď pobouřená, ale mám rád tvou matku, mám rád tebe a plním svou povinnost, varuji tě: všichni jsou do tebe zamilovaní.“

„I můj otec!… Fuj, nikdy.“

„I on. Jak se to tváříš! Nebouř se, udržuj s ním dobré vztahy, vezmi ho s sebou do ciziny, ale dej si pozor! Gritze vyhnali, protože předem věděli, že mu dáváš přednost před nimi.“

„Ale proč ho tedy brát s sebou! Tak mi přece nemůže být k užitku, naopak!“

„Ne, ne, maličká, ty ještě všechno nechápeš. Bude užitečný, zdrž ho tam měsíc, to dokážeš, a pak ať odjede; jeho přítomnost tam vašemu postavení prospěje.“

„Ach, to je hrůza, to je hrůza!“

„S ní se nedá mluvit! Je jako rtuť, křičí, zoufá si. Vidíš, být krásná je špatné.“

„Nejsem krásná, jsou krásnější než já, jsem sotva snesitelná!“

„Drahoušku, vy nic nevíte. Jsou krásy, na které se člověk dívá jako na umělecký předmět, jako na pěkný kus nábytku, a jde dál. Ale vaše krása bije do očí, zadrží a strhne… vy jste ženy, vy se v tom nevyznáte. Onehdy večer, když jsem o přestávce vyšel z lóže a byl jsem v davu, jsem toho slyšel dost! Vím, co říkám.“

Pak se zase vracel k Bashkirtseffovi, říkal mi, ať si dávám pozor, a smál se jakoby pro sebe.

Nebýt jeho, nikdy v životě bych se neodvážila vyslovit, co jsem pochopila už před ním.

„Ach,“ zvolala jsem, „z toho se dá zbláznit, utopit se, umřít!“

Prudce mě bolí hlava. Dlouho jsem plakala.

Ponořila jsem se do toho ze všech stran. Nemusím ani vyslovovat, jak se mi to hnusí!

Člověk ví určité věci, aniž si je přizná, a když si je přizná, zasáhnou ho, jako by byly opravdu nové a nečekané.

Je na světě bytost, kterou by hrůza pronásledovala víc než mě!

Všude propasti, všude ohavnosti.

Teď myslím, že míra je dovršena a všechno, co lze snést po mravní stránce, jsem už snesla.

Vybavuje se mi každá sebemenší okolnost a chápu mnoho věcí, kterým jsem tehdy nerozuměla.

Tak proto tedy… tohle a ještě něco a tamto a všechno!

A já doufala, že najdu otce, oporu! Ach, ten by mi byl opravdu k užitku, aby odháněl všechny lidi a dělal scény jako teď!

„Chápu,“ řekla Nadine, „proč Marie s tím člověkem nemohla žít.“

Ach ano, chápu svou matku! Teď si vzpomínám na ta Alexandrova slova, řečená už dávno, před třemi týdny.

„Je to špatný člověk,“ řekl, „a nezastavil by se před ničím na světě. Nemá zásady, nemá morálku, nemá kouska poctivosti; je schopen všeho.“

Ach, můj otec!

„Ty mě nelituješ, ty mě nemáš ráda!“ říkal.

Chtěla jsem ještě mluvit, ještě vzpomínat, jako si člověk vzpomíná na věty cizího jazyka, které uměl nazpaměť a nerozuměl jim, když se ten jazyk naučí. Chtěla jsem ještě žasnout nad lidskou ohavností, a nenacházím jiná slova než tato: to je hrůza!

Tak to tedy není výmysl zvrhlých romanopisců! Tak to tedy v přírodě opravdu může být!

Ale proč vykřikovat. On mi…

Co mi ještě chystáš? Bože můj, co bude třeba vytrpět? Jsem připravena, Bože můj, čím víc mě drtíš, tím víc se odevzdávám.

Veliký Bože! Jestli existuješ, ukaž se, řekni, že Jsi, a jsem zachráněna.

Pak v Tebe uvěřím, protože ohavnosti této země mě nutí myslet si, že Bůh je výmysl.

Bože můj, zjev se mi, a budu Ti sloužit a klanět se Ti po celý život.

Bože můj, dej, ať je tohle sen! Bože můj, pohleď, co se děje, slituj se nad svým stvořením…

Tak já jsem tedy krásná… Nejsem ani nijak zvlášť hezká. Kdybych byla historickou postavou, uváděli by všechny tyhle hanebnosti jako důkazy mé krásy.

(zasněně) Ó ženo.

A Alexandre mě sice varoval, ale říkal, že muži jsou všichni takoví, a na mé zoufalé, pobouřené, znechucené věty ujišťoval, smaje se mému zděšení, že to nic není, a Nadine mě utěšovala a prosila, abych byla trpělivá a nedělala skandál.

„Jestli jsem ti to řekl,“ pokračoval Alexandre, „je to proto, že nikdo jiný by ti to nikdy neřekl.“

A rozněžněle opakoval: „Jsme ještě maličká, ubohá drahá Mouche.“

Děkuji mu. Otřásl mnou, ale také mě zachránil. Kdo ví, co by se mohlo stát. Právě v takových chvílích člověk pozná své přátele a své příbuzné.

Nepředpokládejte žádné úskoky ani pomluvy. Připouštím, že strýc má nějaké drobné peněžní hříšky, ale co se týče jeho rodiny, nás všech… přála bych si, aby všichni byli jako on. Ostatně, už jsem to řekla, vynikáme svými dobrými, upřímnými vztahy, tím, že mezi sebou nemáme intriky ani úskoky. Člověk není dokonalý, ale tohle je jisté. A je to velká útěcha od Boha v našich neštěstích.

Všichni bratři Babaninovi zbožňují mámu a mají rádi tetu, protože ona zbožňuje mámu. Alexandre a Etienne vystupují do popředí, protože je vídají častěji. Emile byl ze všech nejláskyplnější, ale zemřel.

Nepředpokládejte tedy žádnou proradnost. Ostatně, jakmile ji nepředpokládám já…

Alexandre jen řekl, já sama jsem viděla.

Ach, ale to je hrůza!