Neděle 29. října 1876 (17. října)

Sňala jsem obrazy, tak jako jsem sňala ikony. Je mezi nimi prý Veronese a Dolci; ale to se dozvím v Nice. Když už jsem se do toho dala, byla bych nejraději odvezla všechno. Alexandre se tvářil nespokojeně, ale stál mě jen první krok; jakmile jsem se rozjela, cítila jsem se ve svém živlu.
Nadine je patronkou okolních škol. S obdivuhodnou energií se pustila do díla civilizování našich sedláků. Studuje se, čte se při pasení stád, chodí se pobesedovat s učitelem a ctí se stvořitelka toho nového světa. Její příklad má následovnice a mnoho dam založilo školy a chvályhodně se věnuje dílu, které usnadní vstup anarchie do naší ubohé země.
Dnes ráno jsem šla s Nadine podívat se na její školu a potom jsem se unavila přebíráním starých šatů a jejich rozdáváním napravo nalevo. Přišlo plno žen, z nichž každá u nás kdysi sloužila nebo bydlela poblíž domu; bylo třeba dávat.
Díky Alexandrovi jsem klidná, pomohl mi s počty. Čísla pro mě byla vždycky mučením. A pak se mluvilo o... o všem, dokonce i o Pachovi. Ptali se mě, jestli do něj nejsem zamilovaná!
Jsem sklíčená, slavnou se nestávám, podrobnosti mého života nemohou nikoho zajímat a chybí mi chuť líčit své nudné dny. Ale co, nevadí. Znovu přišla řeč na Miloradovitche a Alexandre důrazně podporuje máminy rady. A opravdu to ode mě bylo docela podivné chodit k celé té poltavské chátře, a nejít k Lisavetě Ivanowně, která byla vždycky přítelkyní mé matky.
Alexandre tvrdí, že k ní musím jít, že Miloradovitch už nechodí, protože mu to zakázala, uražená mou nedostatečnou pozorností, zvlášť proto, že po ní lidé házeli a dosud házejí kamenem.
S Gritzem v Gavronzi špatně naložili, a Gritz se se mnou znovu uvidí v cizině, a ani ho nenapadá nic z toho, co se mu podsouvá.
To je strýcův názor, ale nevím, zda se na něj mohu spolehnout. Je odborníkem na zemědělství a na obchody, ale nevím, zda je odborníkem i v tomhle.
Ostatně všechno, co se stalo, je jen splněním mých přání.
Opakuji, že bych Miloradovitche nedokázala odmítnout, a opak by mi byl bolestný. To říkám zcela upřímně dnes večer...
„Myslíš, že ses ho zbavila?“ zeptal se Alexandre.
„Ovšemže.“
„Mýlíš se, líbíš se mu.“
„Jemu se líbí všechny ženy; byla bych hodně dotčená, kdybych se mu nelíbila.“
„Možná, ale věř mé zkušenosti, ještě nikdy jsem se nezmýlil; posledně v klubu se ke mně Gritz přišel lísat a vyptávat se, jestli ke mně přijedeš.“
Pak přišel na řadu proces. Vyslechla jsem všechny podrobnosti: „Mnoho povyku pro nic“ a nic víc. Byla bych raději čelila skutečnému nebezpečí, jen bez skandálu. Prozatím řeči utichly, skoro se zapomnělo, ale naše jména vyvolávají poznámky, vzpomínky, a rozuzlení pak přinese hotovou bouři klevet.
Brzy znovu uvidím Antonelliho: radost [Na spodku stránky: jeden řádek vymazán] a velmi se bojím. Jsem tak zvyklá očekávat urážky, že se toho setkání bojím. Pojedu-li do Říma s otcem, nemám se čeho bát; pojedu-li bez něj, budu se skrývat, budu žít tak, jak jsem řekla, a to mě uchrání před jakoukoli nepříjemností. Budu žít v černém sametu, nebudu nikoho vídat. Všechno je předvídáno a... a z těch dvou věcí nastane třetí, kterou nepředvídám. Tak už to na tomhle světě chodí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Much ado about nothing“ – název Shakespearovy komedie. ↩