Sobota 28. října 1876 (16. října)

škrtnutoExp. Alexandre, Michel
Alexandre mi pořád mluví o Miloradovitchovi a říká dost výstižně, že se cítil (Milorad.) velmi uražen tím, jak s ním v Gavronzi naložili. A že příčinou toho podivného dobrodružství je můj otec, jiné slovo nenacházím, ale rozumíte mi.
Ať dělá cokoli, odpouštím mu; uklidňuje mě, ukazuje mi věci v příznivém světle, vysvětluje, obrušuje hrany, dodává mi naděje. Je dobrý, na sebe nezapomíná, ale je dobrý, velmi dobrý.
Vzala jsem si v hotelu slušný povoz a vydala se na pochůzky. Nejprve do banky, kde jsem si vyzvedla směnku na pět tisíc rublů na Rothschilda. Potom ke kožešníkovi a jinam, pořád s Alexandrem.
Počasí, jaké je, se jmenuje podzim, a mrzne.
Zbytek času uběhl v obchodech a doma, kam nám přinesli kožešiny na výběr, a večer jsme šli do divadla. Nová hra z doby křížových výprav, plná kláštera a jeptišek, a nové kostýmy přilákaly davy. A navíc to bylo benefiční představení první herečky.
Měli jsme proscéniovou lóži v přízemí. Tu lóži téměř vždycky měla naše rodina a viděla můj smích i mé dětské hrůzy, podle toho, byla-li hra veselá, nebo smutná.
Dojem, jaký jsem dnes večer udělala na blažené charkovské publikum, mě poslal domů smutnou, či spíš podrážděnou, hlavně kvůli tomu, co říkali Alexandre, Etienne, Nadine a Lola. Ostatně jsem to sama dobře viděla. Takové laciné triumfy mě jen dráždí. Žena jako já potřebuje jisté prostředí, podstavec.
Vzpomněla jsem si na všechno, mluvila jsem o svém zoufalém postavení a pak jsem naslouchala laskavým slovům svého strýce a jeho ženy. Nelichotí mi a nesnaží se mě utěšovat dráždivými otřepanými frázemi. Hledali jsme spolu: co dělat?
Všechno jsem vyprávěla, samozřejmě kromě svých osobních příkoří, a hledali jsme.
Nadine usnula na své posteli vedle mé, Alexandre se odebral k sobě; já se natáhla na pohovku a zapomněla jsem se v tichém pláči až do svítání.
A nic nepomáhá! Naopak, tloustnu!
Nakonec jsem koupila soboly za dva tisíce rublů. Té útraty skoro lituji, zmenšuje částku, kterou si odvážím a která přesto dosáhne nějakých šedesáti tisíc franků, z nichž ovšem čtyřicet tisíc pochází z prodeje lesa. Basta... Účty si vedu jinde, nezaplňujme jimi tyto stránky; stačí být přesná, rozumná a chytrá. Alexandre je člověk k nezaplacení v obchodních věcech, a ostatně ve všem. Dokázal si všude zjednat úctu bez hrubosti a pozvedl jméno Babaninových. Etienne bude maršálem šlechty v Koiwtopu. Tihle dva se v celé rodině mají nejlépe.
Ve tři hodiny jsme opustili Charkov; Etienne a Marie se vracejí domů, Domenica a Lola zůstávají ve městě.
Ruské vagony jsou salony, kde se lidé potkávají a kde se díky častému cestování víceméně znají; platí to zejména o obyvatelích Charkova a Poltavy, kteří dříve žili odloučeně, ale od té doby, co železnice umožňuje snadno se přemisťovat, se sbratřují a ustavičně se navštěvují. A celou tu společnost ještě rozmnožují dobří páni z venkovských statků, kteří se do vagonu jezdí civilizovat.
Cestovali jsme ve společnosti jakéhosi barona Essenna od železnic. Rusko má takových železničních baronů hodně. Je to známý člověk, a samozřejmě se mluvilo o válce. Ti ubozí Srbové – zabývá se jimi každý tolik, že o nich nikdy nic nepíšu. Říká se, že Itálie se přidá k naší zemi, proti níž zbrojí Anglie a Prusko; kdyby se tato poslední mocnost obrátila proti nám, přišla by Francie posílit naše vojska, a tak bychom viděli spojené tři nejsympatičtější a nejkrásnější země světa: Rusko, Itálii a Francii.
Moje první myšlenka patřila vzneteným slovům Antonelliho, když přišla řeč na vlast a válku. Už ho vidím, jak mi vydechuje naposledy v náručí, když předtím bojoval jako lev. Pro lásku nebes, ať se stane knězem, nebo ať padne ve válce!
Po návratu do Tchernakowsky, našeho drahého starého hnízda, jsem našla dopis od Patera jako odpověď na pálenku, kterou jsem mu ze zdvořilosti poslala.
A celý večer mi Alexandre a jeho žena jen radili, abych vzala otce s sebou do Říma.
„Můžeš to udělat,“ řekla Nadine, „tak to udělej; bylo by to skutečné štěstí, dlouho jsem o tom přemýšlela.“
Odpovídala jsem jednoslabičně, protože jsem si z pověrčivosti dala jakýsi slib, že o tom s nikým nebudu mluvit. Alexandre vyprávěl, jak se oženil se svou ženou, ona vyprávěla totéž; byl to večer vzájemných důvěrností, při němž jsem víc než kdy jindy cítila, jak velice má člověk lpět na svých blízkých, na své rodině, je-li jako ta naše: semknutá, láskyplná, upřímná. Nevím, zda mám plakat, nebo si blahopřát k té nedůvěře, která neustále bdí na dně mé bytosti. Všude hledám lsti, vypočítavá slova, přetvářku.
Doma jsem jednu po druhé sňala ze stěn všechny ikony pokryté zlatem a stříbrem. Umístím je ve své modlitebně, tam.
Vzít s sebou otce... Ale jak, Bože veliký!