Úterý 24. října 1876 (12. října)

Dětství jsem neměla, ale dům, v němž jsem žila jako docela malá, je mi milý, ne-li drahý. Znám tu každého a všechno, a služebníci, kteří jsou u nás z otce na syna a zestárli v našich službách, žasnou, jak jsem vyrostla. A těšila bych se z několika sladkých vzpomínek, kdyby mou mysl neotravovaly dnešní starosti.
Říkali mi Mouche, Mucha, a protože jsem nedokázala vyslovit h s ruským přídechem, dělala jsem to jako Francouzi a říkala jsem Moucha, což znamená: mučení. Ponurá shoda okolností.
To jméno bylo tak oblíbené, že zůstalo, a teď se tak říká Julii, myslím tím sedláky a služebnictvo.
Poprvé od Nice se mi zdálo o Antonellim.
Domenica s dcerou přijely večer na můj ranní lístek. Dlouho jsme seděli v jídelně, kterou se sálem spojuje oblouk bez závěsů. Moje šaty Agrippiny mají velký úspěch.
Zpívala jsem a přitom se procházela, abych přemohla strach, který se mě vždycky zmocní, když zpívám.
Proč psát? Co mám vyprávět! Musím lidi k smrti nudit! Trpělivost. Sixtus V. byl jen pasák vepřů, a Sixtus V. se stal papežem!
Pokračujme.
S Lolou na mě zavanulo cosi jako vzduch Říma... zdálo se mi, že se vracíme z Opery nebo z Pincia.
Promenáda nebo divadlo, všude, kde se platí, to je ono!
Obrovská dědečkova knihovna nabízí vzácné a drahocenné svazky a ze všech těch knih jsem si vybrala jednu, jednak proto, že je morálně nemožné opatřit si ji jinde, jednak abych se knihami znechutila... jak to říct? Zkrátka, potají jsem si vzala „Slečnu de Maupin“ od Th. Gautiera. Ho, ho! říkáte si. Že ano?
Strčila jsem ji pod matraci a Lolu jsem nechala spát ve stejném pokoji, abychom ji četly spolu. Ale místo toho jsme si povídaly až do dvou a stihly jsme (naštěstí) přečíst jen předmluvu, která je prý pozoruhodná.
napříč stránkou
Tu knihu jsem přečetla, ale úplně sama, bez Loly, a ne celou. Proč se píší takové knihy?
Od Loly a její matky jsem se dozvěděla poltavské klepy. Lole kdosi psal o mých „neobyčejných“ fotografiích, hodně se o mě zajímají, a slavná Dina Bedriaga se jednoho krásného dne objevila v klobouku ozdobeném havraními pery a prohlašovala, že ta pera vyfoukla Michelovi, který je přivezl z Gavronzi, kde jsem toho havrana zastřelila.
„Ta pera jsou od Mousse Bashkirtseffové.“
Lola mi o té slečně vyprávěla neuvěřitelné věci. Říká se, že je to muž, jisté je, že se zamilovává do žen a bezuzdně jim dvoří, obléká se jako muž, až na kalhoty, a dámám slouží jako kavalír.