Pondělí 23. října 1876 (11. října)

Včera jsme se nacpali do kupé se šestispřežím a kolem třetí jsme vyrazili do Poltavy.
Pacha se rozhodl jet s námi, když jsem mu řekla, že to od něj vyžaduje synovská úcta. A svolil teprve poté, co ode mě vymohl čestné slovo, že se mu za to nebudu posmívat.
Cesta, která začala slzami obou sester při pohledu na rodinnou hrobku a mou nejhlubší sklíčeností, byla nakonec veselá; pláč ve chvíli, kdy se opouštěla otcovská střecha, vyvolal jakési všeobecné vylévání srdcí a Pacha zvolal, že je šíleně zamilovaný, s veškerým zanícením, jaké takový případ obnáší. „Přísahám, že je to pravda,“ zvolal, „ale neřeknu do koho.“
„Nejste-li zamilovaný do mě,“ zvolala jsem, „proklínám vás.“
A v tomhle tónu se pokračovalo celou cestu, skoro dvě hodiny, a po celou tu dobu jsem se opírala o Pachu s okázale předváděnou sourozeneckou důvěrností.
V Poltavě se u nás Michel zastavil na velmi krátkou a formální návštěvu, což by mě udivilo, kdybych nevěděla, že se právě soudí se svou nevlastní matkou, podobně jako my.
V sedm jsme se vydali na nádraží, já proto, abych je vyprovodila, protože můj vlak jede až o půlnoci. Jenže dámy cestou uvážily Michelovo chování, u nádraží jen zastavily a řekly mi, že cestu chtějí odložit na druhý den a poradit se s právním zástupcem.
Zábly mě nohy, a tak jsem řekla Pachovi, ať si přisedne ke mně a k Paulovi, abychom ve třech měli větší teplo. Ale Paul, zasmušilý a nesvůj, přesedl do drožky mého bratrance a ten se usadil vedle mě, svlékl si kožich a přikryl mi jím nohy.
„Pacho, přísahejte mi, že řeknete pravdu!“
„Přísahám.“
„Do koho jste zamilovaný?“
„Proč?“
„Zajímá mě to, jsme příbuzní, jsem zvědavá, a pak... a pak mě to baví.“
„Vidíte! Vás to baví!“
„Ovšem, ale neberte to slovo ve zlém, zajímáte mě, jste hodný hoch...“
„Vidíte přece, že se smějete! Potom se mi budete vysmívat.“
„Tady je moje ruka a moje slovo, že se nesměji.“
Ale obličej se mi smál.
„Do koho jste zamilovaný?“
„Řekl jsem vám to včera.“
„Ano... ne, nevzpomínám si. Tak tedy?“
„Do vás.“
„Opravdu?“
„Na čestné slovo.“
„Říkáte to jen tak!“
„Nikdy nemluvím jako v románech – to mám snad padnout na kolena a vychrlit hromadu hloupostí!“
„Ach, můj milý, vy parodujete někoho, koho znám!“
škrtnutoA tvář se mi stáhla.
„Jak chcete, Mousse, ale řekl jsem pravdu.“
„Takže jste zamilovaný do mě?“
„Ano.“
„To je šílenství.“
„Inu, ovšem! A právě to se mi líbí! Je to beznadějná láska, přesně to jsem potřeboval. Potřeboval jsem trpět, trápit se. A pak, až ta osoba odjede, budu mít na co myslet, po čem se mi bude stýskat. Budu se mučit a to bude moje štěstí.“
„Zelený muži!“
„Zelený muži, zelený muži!“
„Ale my jsme přece bratr a sestra!“
„Ne, bratranec a sestřenice.“
„To je totéž.“
„Ach, to ne.“
„Konečně!“
„Tak vy jste do mě opravdu zamilovaný, to jsem vůbec nečekala, a je to velmi podivné.“
Jenže zapomínám, že tomuto rozhovoru předcházel jiný, za Paulovy přítomnosti, v němž jsem se chlapci snažila naznačit, že ho matka proti mně [popouzí] ze strachu, aby se do mě nepobláznil, že mu namlouvá, že ho ovládám, protože to je ten pravý způsob, jak zeleného muže odvrátit.
Nic se však nevyrovnalo Michelovu překvapení, když myslel, že mě najde jen s Paulem, a uviděl svou tetu a mámu ve společnosti právního zástupce.
Chvíli stál ve dveřích a vyrážel ze sebe podivuhodné slabiky, nakonec ale vešel a zůstal až do deseti.
Tu jsem začala škádlit svého ctitele... Vždycky ten, koho nehledám!
Hélène se se mnou loučila a opakovala, že kdybych kdy potřebovala oddanou přítelkyni, stačí si na ni vzpomenout, a když jsem líbala kněžnu, řekla jsem napůl se smíchem: „Příliš mě nepomlouvejte.“
Na nádraží jsme uviděli hraběte Miloradovitche a právě on mi tam i ve vagoně prokázal pár drobných služeb.
Odjela jsem s Paulem a Pachu jsem podle svého slibu poslala zpátky do Gavronzi.
V Iskorwce mě vzbudili a já šla kolem hraběte, celého rozespalého, jen abych od něj uslyšela:
„Schválně jsem neusnul, abych vás viděl jít kolem.“
Hlupák! Všichni Miloradovitchovi jsou hloupí a lakomí. A přesto se mi po něm skoro stýská.
napříč stránkou
Říká se, že Miloradovitche odradil Michel, který mu řekl, aby se mi nedvořil, protože on sám se mi už dvoří. Vím to z jistého zdroje, protože kníže řekl totéž Pachovi. Ostatně celou tu věc pošpinili Bashkirtseffovi, a máma ve svých dopisech plných starostlivosti všechno tuší, hádá a vypráví, jako by tu byla. Mateřský instinkt je podivuhodný projev Boží dobroty. Ano, Bashkirtseffovi udělali z Miloradovitche skandál, a moje matka mi to předpověděla.
V Tchernakowce na mě čekali, ale já si hned lehla, zničená. Ach, zničená!
Etienne a Alexandre se ženami a dětmi za mnou přišli k posteli a krátce po obědě jsem udělala scénu, abych dostala své peníze, scénu, kterou snesli s ničemnou pokorou. V Rusku se tomu říká házet hrách na stěnu. Je to k zbláznění, a nadto... nadto mi Alexandre řekl, že nedělám dobře, když zůstávám v Gavronzi, že mi ten pobyt nevynese nic než ostudu a že ve společnosti sester mého otce je třeba obávat se všeho. (Ach, to je pravda.) Že jsou schopné všeho, i přimíchat mi uspávací prostředek jako v románech pana Xaviera de Montépina. A konečně, že Pavelko roztrušuje, že mu nadbíhám, a pak... že se říká, že mi otec dvoří, jenže on to řekl jinak.
Srdce mi poskočilo tak, že mě to v prsou zabolelo, a myslela jsem, že mě náhlý chlad, který mi projel celým tělem, zničil a (rozplynul).
Křičela jsem, ať mi dají peníze od pachtýřů, a vyděšená a skoro šílená jsem se vrhla na velkou pohovku ze zelené kůže. Jestli jsem neomdlela, bylo to jen proto, že jsem byla příliš pobouřená.
Tohle se říkalo!
Ze všech stran propasti! Musím zemřít... ale rozumně: dát do pořádku své záležitosti, opravit Deník, sepsat krátké paměti o tom, co se stalo před deníkem, znovu uvidět matku a své blízké, a potom zemřít!
Zemřít a všem oznámit příčiny své sebevraždy! Ale pomstít se. Zabít, otrávit, zostudit (vím koho a jak) a pak zemřít... Dostala jsem strach. Ze smrti? Ach ne, za koho mě máte? Po všech těch hrůzách, které mi život v tak krátké době přinesl, bych ho měla želet? Ne, ale napadlo mě... nevím proč, ale hrůza a hnus, které mě mrazily, mi daly tušit věčná muka na onom světě... a dostala jsem strach z těch zločinů... ti, kdo se zabijí, aby skoncovali se svým trápením, musejí být krutě zklamáni. Trpí přece duše, a duše je nesmrtelná... Pierre Antonelli mi to dokázal na cestě ke Koloseu tu noc před naším odjezdem. A o duši mluvil zrovna Pierre Antonelli! Fuj!
Pomalu jsem se vzpamatovala a pochopila jsem, že ta hrozná hanebnost mezi lidmi nekoluje, nýbrž že si ji vymysleli nebo domysleli moji strýcové podle podivného chování mého otce onehdy večer.
Tehdy i potom se mi ty polibky hnusily a nechtěla jsem si nic myslet, ale teď!!!
K pachtýřům poslali posly, trochu jsem se ještě vzpamatovala a šla jsem za ostatními, a hlavně za dětmi... za těmi anděly. Nechala jsem se od nich líbat a byla jsem na pokraji slz.
Chci se vrátit ke svým! Už tady je mi lépe, tam budu mít klid. Ne, ale daleko od těch... Ach, jaká hrůza!
Co jsem udělala, můj Bože! Co jsem udělala, a proč mě tak drtíš?!
Viděla jsem svou kojnou Marthu.
„Nejlepší, co můžeš udělat,“ řekl mi Alexandre, „je zůstat tu několik dní, ostatně kvůli svým záležitostem tu zůstat musíš, a pak co nejdřív znovu odjet do ciziny.“
To mnou otřáslo, ale může to být také způsob, jak se mě zbavit... Ach, no tak, když už jsme v tom, předpokládejme všude samou ničemnost.
Jsem mezi svými, mezi dobrými, poctivými (nemluvím o penězích), a hlavně mezi svými.
V mých pamětech (až je napíšu) bude vidět, jací jsou Bashkirtseffovi.
A vy chcete, abych byla dobrá, abych v cokoli věřila!!
Ach, ale tam zase ten život, ta ponížení, ten pohled na lidi, kteří jsou takoví, jaké mám ráda, kteří mají známé, pořádají dobročinné bazary, koncerty, slavnosti... zatímco já... a v mém věku!
Tutcheffová tvrdí, že nic neudělala a že skandál vypukl ve chvíli, kdy Alphonse Karr ve svých „Vosách“ dosti zvláštním způsobem vylíčil proces Romanoff. A pomyslet, že jsem Alphonse Karra a jeho spisy nesnášela, aniž jsem o tom cokoli tušila. Ale Tutcheffová lže! Jestli Karr psal, pak z podnětu Boutowské a Bezobrasoffové, které poštvala moje drahá teta.
Všichni věděli, že vedeme proces, mluvilo se s námi o tom a bylo to docela prosté až do příjezdu Tutcheffových.
A teď, teď.
Pane Ježíši, vezmi mou duši!