❦
Pondělí 16. října 1876 (4. října)
Probudila jsem se v županu a v pantoflích, ale ve své posteli. Lehla jsem si jen na chvilku a přepadl mě spánek. Dnes ráno mě probudil otec a já jsem se v palčivém neklidu vyřítila do salonu. Můj deník zůstal otevřený na stole, mohl si přečíst ten ohavný popis.Lundi 16 octobre 1876 (4 octobre)
Uklidnila jsem se teprve, když jsem ho nechala přísahat na evangelium, že ho nečetl, a ostatně to bylo vidět na jeho tváři.
Je ne me suis rassurée qu’en lui faisant jurer sur l’évangile qu’il n’a pas lu et d’ailleurs on le voyait à son air.
O včerejšku není skoro co říct... Ach ano, příčina jeho hněvu. Otec mi odpověděl, že se zlobil kvůli dopisu, ve kterém mi máma píše, že právě on mě nabádá, abych přijala tetino jmění, a dodal, že on mě k tomu zdaleka nenabádá a že lituje toho, koho by to jmění svedlo. Na tuto záludnou narážku jsem odpověděla důraznými a poctivými slovy, která ho poněkud zarazila a skoro zahanbila za to, že narážel na tu nejpodlejší pomluvu na světě – na pomluvu, která vyšla z úst těch, kdo z lakoty rozpoutali ten proces (Zamiatinovi jsou bohatší než my) a kdo ji roznesli po nejšpinavějších stokách, protože se neodvážili o ní mluvit a psát úředně; trest za pomluvu je totiž velmi přísný.
D’hier il n’y a presque rien à dire... Ah ! si, la cause de sa colère. Mon père me répondit qu’il était en colère contre la lettre dans laquelle maman me dit que c’est lui qui m’engage à accepter la fortune de ma tante et il ajouta qu’il était bien loin de m’y engager et qu’il plaignait celui qui serait tenté par cette fortune. A cette perfide insinuation je répondis par des mots énergiques et honnêtes qui le confondirent un tant soit peu et le rendirent presque honteux d’avoir fait allusion à la plus basse des calomnies qui soit au monde, et à une calomnie sortie de la bouche de ceux qui ont suscité le procès par avarice (les Zamiatine sont plus riches que nous) et qui ont jeté cette calomnie dans les plus sales ruisseaux n’osant en parler et en écrire légalement; la peine pour la diffamation étant très sévère.
Sotva jsme se vrátili domů, přišla řada na mé tety, totiž na kněžnu, aby otci – a to pořád kvůli máminu dopisu – mluvily a radily věci, které sice nebyly přímo urážlivé, ale mně bylo velmi nepříjemné je poslouchat ze třetího pokoje; mluvilo se nahlas. Možná bych byla nejraději vešla mezi ně a řekla jim pár drzostí, ale spokojila jsem se s úsměvem; nahrávali mi až příliš na večer, kdy si s otcem promluvím mezi čtyřma očima. Dřív jsem mu mohla vyčítat jen despotismus paní Tutcheffové. Tak ona tedy není jediná, kdo tě ovládá! A ty ses opovažoval tvrdit, že všechny ty věci, o nichž jsem tvrdila, že pocházejí z jiných hlav než z tvé, byly tvoje! A ty se opovažuješ popírat, že jsi pod tím nejdespotičtějším poručnictvím! Opovažuješ se tvrdit, že jsi sám svým pánem! Kdežto ty jsi ubohá nula celá nula – ba ani to ne! A já jsem s tebou mluvila, vyčerpávala se přemlouváním! A já jsem pokládala loutku za muže! A já jsem si myslela, že jednám, že postupuji kupředu! A já jsem stavěla zámky... na písku! Opravdu mě mrzí, když vidím, že jsem se o všechny ty věci zajímala nadarmo, že jsem stavěla budovu na plovoucím ostrově, na sopečném rozmaru! Mysleli si, že nad tebou získávám vliv, a začínají tě ode mě odvracet. Jsou příliš chytří, než aby to dělali zpříma; berou to s uměním a říkají ti: „To máš ale okouzlující dceru, Konstantine! Obrátila celý dům vzhůru nohama, je to pravý ďábel půvabu a důvtipu! Sám uznáváš její moc.“ A protože slabí muži se ničeho neděsí víc, než že je někdo přistihne při činu, uděláš všechno na světě, abys dokázal opak toho, co by se mohlo zdát poddajností. Ach! zvolili ten pravý, ten správný způsob.
A peine de retour à la maison ce fut le tour de mes tantes, c’est-à-dire de la princesse, et toujours à propos de la lettre de maman, de parler et de conseiller à mon père des choses qui sans être précisément injurieuses m’étaient très désagréables à entendre de la troisième chambre; on parlait haut. J’aurais peut-être voulu arriver au milieu d’eux et leur dire des impertinences mais je me suis contentée de sourire; on me donnait trop beau jeu pour le soir où j’entretiendrais seule mon père. Avant je n’avais qu’à lui reprocher le despotisme de Mme Tutcheff. Elle n’est donc pas seule à te dominer ! Et tu osais prétendre que toutes ces choses que j’ai prétendu être dues à d’autres esprits que le tien, étaient de toi ! Et tu oses nier que tu te trouves sous la plus despotique des tutelles ! Tu oses prétendre que tu sois ton maître ! Tandis que tu es un misérable zéro et virgule, pas même ! Et moi qui te parlais, qui m’épuisais en persuations ! Et moi qui prenais un mannequin pour un homme ! Et moi qui croyais agir, avancer ! Et moi qui bâtissais des châteaux... sur du sable ! Vrai, je suis peinée de voir que je me suis intéressée sur toutes ces choses en vain, que j’ai élevé un édifice sur une île flottante, sur un caprice volcanique ! On a cru que je prenais de l’influence sur toi et on commence à te détourner de moi. On a trop d’esprit pour le faire à brûle-pourpoint, on s’y prend avec art, on te dit: “Quelle charmante fille tu as là Constantin ! Elle a bouleversé toute la maison, c’est un vrai démon de grâce et d’esprit ! Tu reconnais toi-méme son empire.” Et comme les hommes faibles ont en horreur d’être pris en flagrant délit, ce qu’il prenne pour de la soumission tu feras tout au monde pour prouver le contraire. Oh ! ils ont choisi la vraie, la bonne méthode.
Dokážou ti mou nadvládu a ty se polekáš a vzdálíš se ode mě! Ubohý člověče! Už se nezlobím; copak se lze zlobit na bytost, kterou ovládá kdekdo! Lituji tě, jsi ubohý nešťastník, ovlivňovaný, trýzněný, vodený! Už se nezlobím; vzbuzuješ ve mně jen soucit. Dnes večer ti řeknu, že právě při myšlenkách na tohle všechno jsem se usmívala, zatímco tam vedle křičeli.
Ils te prouveront ma domination et, effrayé, tu t’éloigneras de moi ! Pauvre homme ! Je ne me fâche plus, peut-on se fâcher contre un être dominé par tout le monde ! Je te plains, tu es un pauvre malheureux, influencé, tourmenté, mené ! Je ne me fâche plus; tu ne m’inspires que de la pitié. C’est en pensant à toutes ces choses que je dirai ce soir que je souriais pendant qu’on criait là-bas.
A abych dala vyniknout své zdrženlivosti a mohla říct: „Protože si tě tak málo vážím, nechtěla jsem s tebou už ani mluvit, k čemu plané řeči?“, vyšla jsem hned nahoru a sedla si ke klavíru s úmyslem strávit tak čas až do večeře a večer se chladně odebrat k sobě, ale otec by za mnou jistě přišel. Tak dlouho jsem čekat nemusela: přišel hned a začal přecházet po sále, objímal mě kolem pasu a říkal, že je velmi nešťastný a že ho nikdo nelituje. Tu jsem odříkala připravenou řeč, a ještě s ozdobami a se shovívavým výrazem, který jí dodával dvojnásobnou cenu.
Et pour faire valoir ma discrétion et pouvoir dire : “T’estimant si peu de chose je ne voulais même pas te reparler, à quoi bon les paroles vaines ?” Je montai de suite et me mis au piano avec l’intention de passer ainsi le temps jusqu’au dîner et de me retirer sèchement le soir chez moi mais mon père sans doute viendrait me rejoindre. Je n’eus pas tant à attendre, il vint de suite et se prit à parcourir la salle me serrant la taille et disant qu’il était bien malheureux et que personne ne le plaignait. Alors je débitai le discours préparé mais avec des embellissements encore et des airs indulgents qui lui donnaient un prix double.
„Chceš, abych se ospravedlňoval, abych dokazoval, že mě nikdo neovládá, to je cíl těch řečí!!“ řekl otec, a protože to trefil, odpověděla jsem okamžitě.
- Tu veux que je me justifie, que je prouve qu’on ne me domine pas, voilà le but de ces paroles !! “dit mon père” et comme il avait dit juste je répondis aussitôt.
„Máš příliš špatné mínění o mém rozumu. Takovými dětskými šťouchanci se muži jako ty nechytají, protože koneckonců, i když nemáš zrovna pevnou povahu, hlupák nejsi a ta past by byla příliš hrubá. Ostatně jsem nechtěla nic říct; odešla jsem, protože se znám a dobře jsem věděla, že kdybych zůstala, neměla bych sílu mlčet. Odešla jsem tedy a vysvětlování jsi vyvolal ty... Ale mluvme o něčem jiném, víš, teď nemám chuť s tebou mluvit o vážných věcech. Víš, rozhodla jsem se: strávím zimu v Římě, najmu si nejkrásnější byt, budu mít nádherné koně, ateliér, který zařídím jako pro anděla, budu vycházet jen do ruin nebo do muzeí, na promenádách se už ukazovat nebudu, a jestli mě někdo uvidí venku ve dne, budu vždycky oblečená v černém sametu, skromně... Zkrátka budu mít lóži v přízemí, zařízenou po svém, ke které budeme mít klíč. Neuvidíme ani živou duši a já budu pracovat od rána do večera... malovat a zpívat. Tak vzbudí můj život podivuhodný zájem, a přitom mě nevystaví pomluvám. Protože chodit do společnosti, o tom nelze ani uvažovat! Máma mě tam uvést nemůže a chodit se známými... to se mi nelíbí, člověk pak vypadá chudě, nuzně. A je to.“
- Tu as de trop mauvaise opinion de mon esprit. Ce n’est pas avec de telles piques enfantines qu’on prend des hommes comme toi, car enfin, sans être de caractère bien fort, tu n’es pas idiot et le piège serait trop grossier. D’ailleurs je ne voulais rien dire, je me suis retirée car je me connais, je savais bien qu’en restant je n’aurais pas la force de me taire. Je me suis donc retirée et c’est toi qui as provoqué l’explication... Mais parlons d’autres choses, tu sais je n’ai pas envie à présent de te parler de choses sérieuses. Tu sais, j’ai décidé, je passerai l’hiver à Rome, je louerais le plus bel appartement, j’aurai de magnifiques chevaux, un atelier que je meublerai comme un ange, je ne sortirai jamais que pour visiter des ruines ou des musées, je ne me montrerais plus aux promenades, et si on me voit sortie le jour ce sera toujours vêtue de velours noir, modestement... Enfin j’aurai une loge en bas, meublée à ma façon, dont nous aurons la clef. Nous ne verrons âme qui vive et je travaillerai du matin au soir... à la peinture et au chant. De cette façon ma vie provoquera un intérêt merveilleux sans m’exposer à la médisance. Car aller dans le monde, il ne faut pas y songer ! Maman ne peut m’y conduire et aller avec des connaissances... cela me déplaît, on paraît pauvre, mesquine. Et voilà”.
Opravdu, k tomu jsem se rozhodla, když nic lepšího není. Samota ateliéru mi dovolí oddávat se svým chronickým zoufalstvím a zapomínat na sebe tím, že nebudu číst noviny a zakážu, aby se přede mnou mluvilo o zbytku vesmíru. A možná tím získám i trochu slávy.
En effet, c’est là ce que j’ai résolu faute de mieux. La solitude de l’atelier me permettra de me livrer à mes désespoirs chroniques et de m’oublier en ne lisant pas les journaux, en défendant de parler devant moi du reste de l’univers. Et j’y gagnerai peut-être quelque gloire.
„To by bylo výstřední,“ odpověděl otec, „a výstřednost se na mladou dívku nehodí. Podle mě je nejlepší život život normální.“
- Ce serait excentrique, répondit mon père, et l’excentricité ne sied pas une jeune fille. Selon moi la meilleure des vies c’est une vie normale.
„S otcem a matkou? Ano, jistě. Ale protože s tebou se na to nedá ani pomyslet, volím ten druhý. Ty za to nemůžeš, ubohý otče, není to tvoje vina. Ach! to, že tohle všechno je... ale změňme téma, mluvme o Římě, který tolik miluji a který je božský!“
- Avec le père et la mère ? Oui, sans doute. Mais comme avec toi il ne faut pas y songer je prends l’autre. Tu n’y peux rien pauvre père, ce n’est pas de ta faute. Ah ! c’est que tout cela soit... mais changeons de conversation., parlons de Rome que j’aime tant et qui est divine !
Nu?
Hein ?
Jestli neuspěji, pak je Bůh proti mně.
Si je ne réussis pas c’est que Dieu est contre moi.
napříč stránkou
Jsem příliš hloupá.
en travers Je suis trop bête.
Co se týče dneška, je to žalostné, a člověk se musí pořádně nudit, aby se hnal na hon v rouchu vestálky. Pravda, byl to otec, kdo mě tam vzal násilím. Victor (dávno uzdravený) zahlédl dnes ráno nějaké... nějakou zvěř.
Quant à aujourd’hui c’est pitoyable et il faut bien s’embêter pour courir à la chasse en costume de vestale. Il est vrai que ce fut mon père qui m’y mena de force. Victor (guéri depuis longtemps) ayant vu ce matin des... un gibier quelconque.
Šplhali jsme po nejvyšších horách, mezi suchými větvemi a kopřivami tak vysokými, že mě pálily do rukou, a na hlavy se nám sypal déšť žlutého a uschlého listí, které zvětšovalo hustý koberec tvořený jiným, už spadaným listím. To listí padalo a padalo, jako by sněžilo v Rusku.
Nous avons grimpé sur les plus hautes montagnes, au milieu des branches sèches, d’orties si hautes qu’elles me brûlaient les mains, et recevant sur nos têtes une pluie de feuilles jaunes et desséchées qui venaient augmenter l’épais tapis formé d’autres feuilles déjà tombées. Ces feuilles tombaient, tombaient, on dirait une neige russe.
Ale jako vždycky jsme nic nezastřelili, nezahlédla jsem ani jediného ubohého havrana, a když jsme šli kolem rodinné hrobky, vystřelila jsem dvakrát do vzduchu jako pohřební salvu za svého dědečka.
Mais comme toujours nous n’avons rien tué, je n’ai pas même aperçu un malheureux corbeau et en passant devant le caveau de famille je tirai deux coups dans l’air comme une salve funèbre à mon grand-père.
Od toho večera v Poltavě, kdy jsem si tak živě vzpomněla na Antonelliho, mám pocit, jako bych byla uražena teprve včera. Každou chvíli si na to vzpomenu a bezděčně udělám gesto zděšení a odporu.
Depuis le soir à Poltava où je me souvins si vivement d’Antonelli, il me semble que je suis injuriée d’hier. A chaque instant je m’en rappelle et je fais involontairement un geste d’effroi et de dégoût.
Uvidíte, že jednoho dne tu hanbu někomu povím! Když mě něco trápí, skoro vždycky to nakonec řeknu nahlas, nestačí mi to napsat. Kdybych neměla deník, psala bych po zdech, po zrcadlech, po podlaze, všude!
Vous verrez qu’un de ces jours je raconterai cette honte ! Quand une chose me tourmente je finis presque toujours par la dire, non contente de l’écrire. Si je n’avais pas de journal j’écrirais sur les murs , sur les glaces, par terre, partout !
napříč stránkou
NIKDY
en travers JAMAIS
Naštěstí jsem to nevyprávěla, mluvila jsem jen o urážce a pomstě: obecný rozhovor.
Heureusement je n’ai pas raconté, j’ai seulement parlé d’insulte et de vengeance : une conversation générale.
Byla jsem u otce, když jsem uslyšela Paula, který se vrací z Poltavy a veze Pachu... konečně!
J’étais chez mon père quand j’entendis Paul qui revient de Poltava et ramène Pacha... enfin !
Aniž bych čekala, až vejde, rozběhla jsem se, a když jsem ho potkala v temné knihovně, popadla jsem ho, myslím, za rukáv a táhla ho za sebou, s velkým rámusem jsem převrhla stůl a dvě židle a zasypávala ho hloupostmi, takže do ložnice dorazil doslova omráčený.
Sans attendre qu’il entre je courus et le rencontrant dans la bibliothèque sombre, je le saisis par la manche, je crois, et le traînai ainsi renversant une table, deux chaises avec grand bruit et l’accablant de bêtises de sorte qu’il arriva dans la chambre à coucher littéralement abasourdi.
„Kde je ten zelený muž?“ říkal tatínek.
- Où est l’homme vert ? disait papa.
„Tady je, tady ho máte.“
- Le voici, le voilà.
Tahala jsem ho, strkala, křičela na něj samé nesmysly a nakonec jsem ho políbila na čelo... což ho dorazilo.
Je le tiraillais, le poussais, lui criait mille non sens et finis par le baiser au front... ce qui l’acheva.
Pak jsem mu vyčítala spoustu vymyšlených věcí, a to těch nejpodivnějších. Omlouval se, smál se, zase vážněl... Bylo to k popukání.
Alors je lui reprochais un tas de choses inventées, et les choses les plus biscornues. Il s’excusait, riait, redevenait sérieux... C’était à mourir de rire.
„Jakže!“ vykřikla jsem nakonec, „vy nejdete za svou matkou!“
- Comment ! m’écriai-je enfin, vous n’allez pas chez votre mère !
A odvlekla jsem ho do prvního patra, do pokoje jeho matky, kam za námi přišla i kněžna. Tvrdila jsem, že zelený muž je ve fraku a ve spodkách. Střih jeho žaketu mi možná dával za pravdu, a hlavně jeho plátěné kalhoty.
Et je l’entraînai au premier, dans la chambre de sa mère où la princesse vint nous rejoindre. Je prétendais que l’homme vert était en frac et en caleçons. La coupe de sa jaquette me donnait peut-être raison, et surtout son pantalon de toile.
A pak jsem se blýskala vtipem, lacině (možná), ale vtipem přece jen; a zapisuji si tu poznámku, která se mi zdá správná:
Et puis j’ai fait de l’esprit, vulgairement (peut-être) mais de l’esprit quand même; et je fais ici cette remarque qui me semble juste :
Vtip vždycky potřebuje nějakou urnu, do níž by se dal vlít.
L’esprit demande toujours une urne quelconque pour y être versé.
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]
Šli jsme k večeři a vyváděla jsem tam jedno bláznovství za druhým; musela být zábavná, protože se všichni náramně smáli. Otec spal, vzbudila jsem ho, když jsem k němu vešla a ostatní za mnou. A nakonec nás paní Gorpintchenková donutila, abychom se odebrali každý do svých pokojů. Tu jsem prohlásila, že nahoru jinak než v náručí nevyjdu. Oba Paulové mě vynesli, a sotva jsem byla u sebe, zavolala jsem Amalii, přehodila si přes ramena kožešinový plášť a vrhla se do červeného domu, kde jsem až do jedné v noci dokončovala výzdobu Paulova pokoje. Zatímco jsem zatloukala hřebíky, bavila jsem se tím, že jsem omračovala Pachu, který mi držel svíčku. Doprovodil mě domů a cestou jsem z něj vymámila věty jako tahle: „Přijel jsem jen kvůli vám,“ a jiné, méně silné.
On alla souper, j’y fis mille folies qui étaient amusantes sans doute car on a ri avec beaucoup de plaisir. Mon père dormait, je le réveillai en entrant chez lui, suivie des autres. Et enfin Mme Gorpintchenko nous força de rentrer dans nos appartements respectifs. Alors je prétendis ne pouvoir autrement monter que portée. Les deux Paul me portèrent et à peine chez moi j’appelai Amalia et jetant une pelisse sur mes épaules je me précipitai dans la maison rouge, où je m’occupai à terminer les embellissements de la chambre de Paul jusqu’à une heure du matin. Tout en clouant je m’amusai à abasourdir Pacha qui me tenait la bougie. Il me reconduisit chez moi et pendant le trajet je lui arrachai des phrases comme celle-ci : “Je ne suis venu que pour vous” et d’autres moins fortes.
Amalia šla za námi, bylo to docela malebné, a aby to bylo ještě malebnější, převrhla jsem svíčku, kterou Pacha nesl, aby nám svítil na cestu, a rozloučili jsme se dole u schodiště. Vyšla jsem nahoru s polibkem na ruce a s myšlenkou v hlavě. Jen s jednou? Ach ne, ale říkám myšlenka, protože tahle souvisí s mým štěstím, totiž s mou touhou po pomstě.
Amalia suivait, c’était tout à fait pittoresque pour que cela le fût encore plus je renversai la bougie que Pacha portait pour éclairer le chemin et nous nous quittâmes au bas de l’escalier. Je remontai avec un baiser sur la main et une pensée dans l’esprit. Une seule ? Oh ! non, mais je dis une pensée parce que celle-là se rattache à mon bonheur, c’est-à-dire à mon désir de vengeance.
Antonelli mě krutě urazil a zranil mě smrtelně, připustíme-li v mém srdci nějakou lásku k němu – a s trochou dobré vůle se jí dá připustit hodně. Je tu tedy všechno, co je potřeba, abych toužila po pomstě za každou cenu. Zkrátka... kdo ví... třeba by mi mohl posloužit Pacha. Když ne hned, tak později. Pacha je vzácný člověk, je z těsta dávných fanatiků a... ale to by bylo strašné! Ale co! Chci se pomstít a chci mít čisté ruce... to by bylo příliš krásné... ale obětovat nevinného, nejpoctivějšího člověka na světě... no, uvidíme.
Antonelli m’a cruellement outragée et il m’a blessée mortellement si on admet dans mon cœur quelque amour pour lui, avec de la bonne volonté on peut en admettre beaucoup. Il y a donc tout ce qu’il faut pour désirer une vengeance à tout prix. Bref... qui sait... peut-être Pacha pourrait me servir. Si ce n’est tout de suite, ce serait pour plus tard. Pacha est un homme précieux, il est de la pâte des fanatiques anciens et... mais ce serait affreux ! Bah ! Je veux me venger et je veux avoir les mains blanches... ce serait trop beau... mais sacrifier un innocent, le plus honnête homme de la terre... enfin on verra.
Neprodávejme kůži, dokud medvěd běhá po lese.
Ne vendons pas la peau de l’ours avant de l’avoir tué.