Pondělí 16. října 1876 (4. října)

Probudila jsem se v županu a v pantoflích, ale ve své posteli. Lehla jsem si jen na chvilku a přepadl mě spánek. Dnes ráno mě probudil otec a já jsem se v palčivém neklidu vyřítila do salonu. Můj deník zůstal otevřený na stole, mohl si přečíst ten ohavný popis.
Uklidnila jsem se teprve, když jsem ho nechala přísahat na evangelium, že ho nečetl, a ostatně to bylo vidět na jeho tváři.
O včerejšku není skoro co říct... Ach ano, příčina jeho hněvu. Otec mi odpověděl, že se zlobil kvůli dopisu, ve kterém mi máma píše, že právě on mě nabádá, abych přijala tetino jmění, a dodal, že on mě k tomu zdaleka nenabádá a že lituje toho, koho by to jmění svedlo. Na tuto záludnou narážku jsem odpověděla důraznými a poctivými slovy, která ho poněkud zarazila a skoro zahanbila za to, že narážel na tu nejpodlejší pomluvu na světě – na pomluvu, která vyšla z úst těch, kdo z lakoty rozpoutali ten proces (Zamiatinovi jsou bohatší než my) a kdo ji roznesli po nejšpinavějších stokách, protože se neodvážili o ní mluvit a psát úředně; trest za pomluvu je totiž velmi přísný.
Sotva jsme se vrátili domů, přišla řada na mé tety, totiž na kněžnu, aby otci – a to pořád kvůli máminu dopisu – mluvily a radily věci, které sice nebyly přímo urážlivé, ale mně bylo velmi nepříjemné je poslouchat ze třetího pokoje; mluvilo se nahlas. Možná bych byla nejraději vešla mezi ně a řekla jim pár drzostí, ale spokojila jsem se s úsměvem; nahrávali mi až příliš na večer, kdy si s otcem promluvím mezi čtyřma očima. Dřív jsem mu mohla vyčítat jen despotismus paní Tutcheffové. Tak ona tedy není jediná, kdo tě ovládá! A ty ses opovažoval tvrdit, že všechny ty věci, o nichž jsem tvrdila, že pocházejí z jiných hlav než z tvé, byly tvoje! A ty se opovažuješ popírat, že jsi pod tím nejdespotičtějším poručnictvím! Opovažuješ se tvrdit, že jsi sám svým pánem! Kdežto ty jsi ubohá nula celá nula – ba ani to ne! A já jsem s tebou mluvila, vyčerpávala se přemlouváním! A já jsem pokládala loutku za muže! A já jsem si myslela, že jednám, že postupuji kupředu! A já jsem stavěla zámky... na písku! Opravdu mě mrzí, když vidím, že jsem se o všechny ty věci zajímala nadarmo, že jsem stavěla budovu na plovoucím ostrově, na sopečném rozmaru! Mysleli si, že nad tebou získávám vliv, a začínají tě ode mě odvracet. Jsou příliš chytří, než aby to dělali zpříma; berou to s uměním a říkají ti: „To máš ale okouzlující dceru, Konstantine! Obrátila celý dům vzhůru nohama, je to pravý ďábel půvabu a důvtipu! Sám uznáváš její moc.“ A protože slabí muži se ničeho neděsí víc, než že je někdo přistihne při činu, uděláš všechno na světě, abys dokázal opak toho, co by se mohlo zdát poddajností. Ach! zvolili ten pravý, ten správný způsob.
Dokážou ti mou nadvládu a ty se polekáš a vzdálíš se ode mě! Ubohý člověče! Už se nezlobím; copak se lze zlobit na bytost, kterou ovládá kdekdo! Lituji tě, jsi ubohý nešťastník, ovlivňovaný, trýzněný, vodený! Už se nezlobím; vzbuzuješ ve mně jen soucit. Dnes večer ti řeknu, že právě při myšlenkách na tohle všechno jsem se usmívala, zatímco tam vedle křičeli.
A abych dala vyniknout své zdrženlivosti a mohla říct: „Protože si tě tak málo vážím, nechtěla jsem s tebou už ani mluvit, k čemu plané řeči?“, vyšla jsem hned nahoru a sedla si ke klavíru s úmyslem strávit tak čas až do večeře a večer se chladně odebrat k sobě, ale otec by za mnou jistě přišel. Tak dlouho jsem čekat nemusela: přišel hned a začal přecházet po sále, objímal mě kolem pasu a říkal, že je velmi nešťastný a že ho nikdo nelituje. Tu jsem odříkala připravenou řeč, a ještě s ozdobami a se shovívavým výrazem, který jí dodával dvojnásobnou cenu.
„Chceš, abych se ospravedlňoval, abych dokazoval, že mě nikdo neovládá, to je cíl těch řečí!!“ řekl otec, a protože to trefil, odpověděla jsem okamžitě.
„Máš příliš špatné mínění o mém rozumu. Takovými dětskými šťouchanci se muži jako ty nechytají, protože koneckonců, i když nemáš zrovna pevnou povahu, hlupák nejsi a ta past by byla příliš hrubá. Ostatně jsem nechtěla nic říct; odešla jsem, protože se znám a dobře jsem věděla, že kdybych zůstala, neměla bych sílu mlčet. Odešla jsem tedy a vysvětlování jsi vyvolal ty... Ale mluvme o něčem jiném, víš, teď nemám chuť s tebou mluvit o vážných věcech. Víš, rozhodla jsem se: strávím zimu v Římě, najmu si nejkrásnější byt, budu mít nádherné koně, ateliér, který zařídím jako pro anděla, budu vycházet jen do ruin nebo do muzeí, na promenádách se už ukazovat nebudu, a jestli mě někdo uvidí venku ve dne, budu vždycky oblečená v černém sametu, skromně... Zkrátka budu mít lóži v přízemí, zařízenou po svém, ke které budeme mít klíč. Neuvidíme ani živou duši a já budu pracovat od rána do večera... malovat a zpívat. Tak vzbudí můj život podivuhodný zájem, a přitom mě nevystaví pomluvám. Protože chodit do společnosti, o tom nelze ani uvažovat! Máma mě tam uvést nemůže a chodit se známými... to se mi nelíbí, člověk pak vypadá chudě, nuzně. A je to.“
Opravdu, k tomu jsem se rozhodla, když nic lepšího není. Samota ateliéru mi dovolí oddávat se svým chronickým zoufalstvím a zapomínat na sebe tím, že nebudu číst noviny a zakážu, aby se přede mnou mluvilo o zbytku vesmíru. A možná tím získám i trochu slávy.
„To by bylo výstřední,“ odpověděl otec, „a výstřednost se na mladou dívku nehodí. Podle mě je nejlepší život život normální.“
„S otcem a matkou? Ano, jistě. Ale protože s tebou se na to nedá ani pomyslet, volím ten druhý. Ty za to nemůžeš, ubohý otče, není to tvoje vina. Ach! to, že tohle všechno je... ale změňme téma, mluvme o Římě, který tolik miluji a který je božský!“
Nu?
Jestli neuspěji, pak je Bůh proti mně.
napříč stránkou
Jsem příliš hloupá.
Co se týče dneška, je to žalostné, a člověk se musí pořádně nudit, aby se hnal na hon v rouchu vestálky. Pravda, byl to otec, kdo mě tam vzal násilím. Victor (dávno uzdravený) zahlédl dnes ráno nějaké... nějakou zvěř.
Šplhali jsme po nejvyšších horách, mezi suchými větvemi a kopřivami tak vysokými, že mě pálily do rukou, a na hlavy se nám sypal déšť žlutého a uschlého listí, které zvětšovalo hustý koberec tvořený jiným, už spadaným listím. To listí padalo a padalo, jako by sněžilo v Rusku.
Ale jako vždycky jsme nic nezastřelili, nezahlédla jsem ani jediného ubohého havrana, a když jsme šli kolem rodinné hrobky, vystřelila jsem dvakrát do vzduchu jako pohřební salvu za svého dědečka.
Od toho večera v Poltavě, kdy jsem si tak živě vzpomněla na Antonelliho, mám pocit, jako bych byla uražena teprve včera. Každou chvíli si na to vzpomenu a bezděčně udělám gesto zděšení a odporu.
Uvidíte, že jednoho dne tu hanbu někomu povím! Když mě něco trápí, skoro vždycky to nakonec řeknu nahlas, nestačí mi to napsat. Kdybych neměla deník, psala bych po zdech, po zrcadlech, po podlaze, všude!
napříč stránkou
NIKDY
Naštěstí jsem to nevyprávěla, mluvila jsem jen o urážce a pomstě: obecný rozhovor.
Byla jsem u otce, když jsem uslyšela Paula, který se vrací z Poltavy a veze Pachu... konečně!
Aniž bych čekala, až vejde, rozběhla jsem se, a když jsem ho potkala v temné knihovně, popadla jsem ho, myslím, za rukáv a táhla ho za sebou, s velkým rámusem jsem převrhla stůl a dvě židle a zasypávala ho hloupostmi, takže do ložnice dorazil doslova omráčený.
„Kde je ten zelený muž?“ říkal tatínek.
„Tady je, tady ho máte.“
Tahala jsem ho, strkala, křičela na něj samé nesmysly a nakonec jsem ho políbila na čelo... což ho dorazilo.
Pak jsem mu vyčítala spoustu vymyšlených věcí, a to těch nejpodivnějších. Omlouval se, smál se, zase vážněl... Bylo to k popukání.
„Jakže!“ vykřikla jsem nakonec, „vy nejdete za svou matkou!“
A odvlekla jsem ho do prvního patra, do pokoje jeho matky, kam za námi přišla i kněžna. Tvrdila jsem, že zelený muž je ve fraku a ve spodkách. Střih jeho žaketu mi možná dával za pravdu, a hlavně jeho plátěné kalhoty.
A pak jsem se blýskala vtipem, lacině (možná), ale vtipem přece jen; a zapisuji si tu poznámku, která se mi zdá správná:
Vtip vždycky potřebuje nějakou urnu, do níž by se dal vlít.
škrtnuto[Zrušen 1 řádek]
Šli jsme k večeři a vyváděla jsem tam jedno bláznovství za druhým; musela být zábavná, protože se všichni náramně smáli. Otec spal, vzbudila jsem ho, když jsem k němu vešla a ostatní za mnou. A nakonec nás paní Gorpintchenková donutila, abychom se odebrali každý do svých pokojů. Tu jsem prohlásila, že nahoru jinak než v náručí nevyjdu. Oba Paulové mě vynesli, a sotva jsem byla u sebe, zavolala jsem Amalii, přehodila si přes ramena kožešinový plášť a vrhla se do červeného domu, kde jsem až do jedné v noci dokončovala výzdobu Paulova pokoje. Zatímco jsem zatloukala hřebíky, bavila jsem se tím, že jsem omračovala Pachu, který mi držel svíčku. Doprovodil mě domů a cestou jsem z něj vymámila věty jako tahle: „Přijel jsem jen kvůli vám,“ a jiné, méně silné.
Amalia šla za námi, bylo to docela malebné, a aby to bylo ještě malebnější, převrhla jsem svíčku, kterou Pacha nesl, aby nám svítil na cestu, a rozloučili jsme se dole u schodiště. Vyšla jsem nahoru s polibkem na ruce a s myšlenkou v hlavě. Jen s jednou? Ach ne, ale říkám myšlenka, protože tahle souvisí s mým štěstím, totiž s mou touhou po pomstě.
Antonelli mě krutě urazil a zranil mě smrtelně, připustíme-li v mém srdci nějakou lásku k němu – a s trochou dobré vůle se jí dá připustit hodně. Je tu tedy všechno, co je potřeba, abych toužila po pomstě za každou cenu. Zkrátka... kdo ví... třeba by mi mohl posloužit Pacha. Když ne hned, tak později. Pacha je vzácný člověk, je z těsta dávných fanatiků a... ale to by bylo strašné! Ale co! Chci se pomstít a chci mít čisté ruce... to by bylo příliš krásné... ale obětovat nevinného, nejpoctivějšího člověka na světě... no, uvidíme.
Neprodávejme kůži, dokud medvěd běhá po lese.