Úterý 17. října 1876 (5. října)

Je to skoro hanba přiznat, ale právě jsem strávila hodinu zkoumáním odstínů svého krku, který je při světle lampy oslnivě bílý.
Otec vypadá rozladěně a můj podivuhodný instinkt tuší proč. Hádka s jeho milenkou.
Hráli jsme kroket, Paul, já a Pacha, když Paul řekl, že se Hélène jela projet kočárem.
„Co ji to napadlo, jezdit se takhle projíždět!“ zvolal Pacha mrzutě.
Naklonila jsem se k Paulovi a potichu se ho zeptala, jestli je ta dáma u té Durocherové; přikývl.
„Víte, na co jsem se ptala, Pacho?“
„Nevím, ale tuším.“
„A já, uhodla jsem?“
„Myslím, že ano.“
„Ach!“
A později, když jsme pořád ještě hráli, jsem řekla:
„Pacho, co byste udělal té osobě, která by mě urazila, krutě urazila?“
„Zabil bych ji,“ odpověděl prostě.
„Máte na jazyku velice pěkná slova.“
„Jedna dáma se mě už ptala na totéž a já jsem jí odpověděl, že jestli ji někdo urazil, pak si to zasloužila.“
„A mně?… vaší sestře…“
„Vám… to už jsem řekl…“
„Ale vy se smějete, Pacho!“
„A vy?“
„Přísahám vám, že se nesměji.“
„Víte,“ pokračovala jsem po chvíli, „musím vám něco vyprávět… ale až později, chci vidět, jestli jste toho hoden.“
Myslím, že je to na docela dobré cestě.
Přišel za mnou jakýsi jednatel s papíry k té záležitosti mého srdce, a když odešel, strávil se večer rozpravami a mudrováním o Lásce a jejích učednících.
Hélène není hloupá, a tak začala cynicky vykládat, že milovala tolik a tolik mužů; chtěla, abych se stržena jejím příkladem s něčím svěřila a řekla něco, co by vyděsilo otevřenou a poctivou povahu jejího syna.
„Ach, madam,“ řekla jsem, „vždyť vy tu děláte agenta provokatéra!“
Smála jsem se, a tak se nikdo neurazil. Není na světě věci, kterou by nebylo možné říct… jistým způsobem.
Hélène svému synovi pořád vytýká, jak vypadá „zdrceně“, „vyplašeně“, „prapodivně“.
škrtnuto[Začerněný řádek]
Z mé strany to byly samé komické hádky, bizarní nápady a nekonečné škádlení, které vyvolávaly posměšky a zábavné poznámky, prokládané výbuchy smíchu jako rakety, které praskají v oblacích.
[Říkali mi ďá]bel, démon, uragán, bouře… tím vším jsem od včerejška; trochu jsem se zklidnila, jen abych o lásce pronášela názory, jeden rozmanitější než druhý. Můj bratranec má myšlenky ideálně rozmáchlé a Dante by si od něho mohl vypůjčit svou božskou lásku k Beatrici.
„Zamiluji se, to jistě,“ řekl, „ale neožením se.“
„Cože, zelený muži! Za taková slova se přece dává výprask!“
„Protože,“ pokračoval, „bych chtěl, aby má láska trvala navždy, přinejmenším v představách, a uchovala si svou božskou čistotu i prudkost… manželství lásku uhasí právě proto, že ji dává…“
„Ó, ho ho!“ řekla jsem.
„Výborně!“ řekla Hélène.
„Hm!“ zabručela hrbatá.
Zatímco se divoký řečník červenal a zmaten vlastními slovy se div nepropadl do země.
A uprostřed toho všeho jsem se prohlížela v zrcadle a stříhala si vlasy nad čelem, které mi příliš narostly.
„Tu máte,“ řekla jsem zelenému muži a hodila mu malý chomáček nitek zrzavého zlata, „dávám vám je na památku.“
Nejenže si je vzal, ale jeho hlas, tvář, pohled, všechno se na něm zachvělo, a když jsem mu je chtěla vzít zpátky, podíval se na mě tak zvláštně… jako dítě, které se zmocnilo hračky, jež mu připadá jako poklad, a vyzývá vás, zkuste mu ji vzít, a přitom se usmívá svému vítězství.
Snadno pochopíte, že mě to zajímá, a protože k tomu přispíval i můj plán pomsty, dostala jsem docela chuť, aby mě ten mladý divoch doprovodil domů. Už jsem si našla záminku, když mě zelený muž předešel otázkou, jestli mám v pokoji světlo; to nikdy předtím neudělal.
„Myslím, že ano, děkuji.“
A aniž by poslouchal, vydal se hledat svíčku.
Nahoře na schodech jsem na něj zavolala a požádala ho o otcovy hodinky: to byla ta záminka.
„Nesl jsem vám svíčku,“ řekl.
„Děkuji, světla mám, ale doneste mi ty hodinky.“
Poznámka editorů
[Dolní část stránky utržena]
Nevím, jestli jsem se mýlila, ale zdálo se mi, že má z té náhody docela radost a já ani nevím z čeho ještě; ukázala jsem mu však své nové šaty, zdálo se mi, že mu dělám radost, když návštěvu protahuji; jsem tak dobrá, a to docela proti své vůli.
K čertu! Nevím, jak se vyjádřit, bojím se, že budu vypadat směšně domýšlivá! Nuže, tím hůř pro mě.
Dala jsem svému takřka bratrovi číst Corinnu a podala jsem mu ruku; stiskl ji špatně, a tak jsem mu udělala přednášku o tom, jak se tiskne ruka, načež odešel.
Corinna a lord Nevil šli pěšky přes Andělský most… „Právě když jsem přecházel tento most na zpáteční cestě z Kapitolu,“ řekl lord Nevil, „myslel jsem na vás poprvé dlouze.“ Opravdu nevím, co v té větě je… ale včera večer mě doslova přivedla do mdlob… ostatně pokaždé, když na ni po otevření té knihy znovu narazím.
Poznámka editorů
[Dolní část stránky utržena]
Neřekl mi snad někdo něco podobného? V těch několika prostých slovech je cosi kouzelného… možná je to jejich prostota? Anebo… ta asociace… Hrůza!
Víte, otec dal tomu z kuchtíků, který měl nejsvětlejší vlasy, natřít hlavu krémem na boty, a když z toho chudáka byl brunet, představili nám ho: jako Itala.
Italy mám ráda jen proto, že žijí v Itálii; přesaďte je jinam, a chcípnou, nebo úplně změní povahu… Zalidněte Itálii jinými lidmi a ztratí polovinu svého kouzla, ale nakonec z nich znovu udělá jiné Italy.