Sobota 14. října 1876 (2. října)

Dostala jsem šaty z Paříže, oblékla jsem se, a protože tu byli Michelovi koně, vyjela jsem si s Paulem. Poltava je zajímavější město, než by se člověk nadál. Charkov je větší, ale Charkov nemá žádné historické památky. V Poltavě je pozoruhodný především malý kostelík Petra Velikého; je dřevěný, a aby se zachoval, postavili kolem něj cihlové pouzdro, a mezi tím pouzdrem a stěnami kostela může volně projít člověk.
Hned vedle kostela stojí sloup vztyčený přesně na místě, kde si císař po vítězné bitvě 21. června 1709 ráčil odpočinout, sedě na kameni. Sloup je bronzový.
Vešla jsem do starého dřevěného kostela, poklekla jsem a třikrát se čelem dotkla podlahy. Říká se, že když to člověk udělá v kostele, kde je poprvé, splní se mu to, oč prosí.
Modlila jsem se, abych se mohla pomstít Antonellimu. Nezapomeňme říct, že nás Gritz krátce navštívil se svým příbuzným hrabětem Miloradovitchem, císařovým pobočníkem, osobou nepříliš zajímavou a protivnou.
Při dalším obhlížení pamětihodností jsem zašla k Michelovi; právě si koupil honební výbavu, psy, kočky... ne! lovčí... Ach ne, zkrátka všechno, co k honu patří. Zatroubil na lesní roh, psi se sběhli, lidé také...
Velký poltavský klášter stojí na vrcholu druhého pahorku: Poltava leží na dvou pahorcích. Pozoruhodný je tam jen dřevěný, nádherně vyřezávaný ikonostas. Tam jsem zopakovala svou prosbu týkající se Antonelliho.
Tam je pohřben můj předek, dědečkův otec. Poklonila jsem se jeho hrobu.
To, na co jsem čekala z Nice, přišlo; vysvětlím to, až bude všechno za námi.
Navštívila nás jedna z největších poltavských pozoruhodností. Je to Kapitanův otec. Lakomec, podivín, hrubián nebo duchaplný člověk, bohatý a co do zevnějšku nadpřirozeně špinavý. Nevím, jaké přátelství pojilo generála Bashkirtseffa s tímto člověkem; odtud pocházejí dnešní styky. Ostatně ho zná celé město, je to typ, nepopsatelná kuriozita.
Gedanoff, nejužitečnější, nejlaskavější a nejlépe vychovaný z příživníků, tu byl jako vždycky.
Po starém Kapitanovi přišel mladý Kapitan. A večer mi Alexandre, který ostatně u nás byl i přes den, přivedl Vinogradoffa i s penězi. A Vinogradoff nás pohostil šampaňským. U kupců je to zvykem; bylo to docela zábavné, ten dobrák zval k pití, pil a červenal se. Strýc mě požádal o laskavost, kterou jsem mu ráda prokázala. Potřebuje hned deset tisíc rublů; půjčila jsem mu je proti řádnému potvrzení. Ostatně není čeho se bát.
Byla jsem u notáře, mluvila jsem s otcovým jednatelem, spousta věcí kvůli té věci, o které se dozvíte později.
Dnes se cítím jako nazítří po tom, co jsem včera popsala. Jako by se ta scéna opakovala. Dobré dojmy nikdy nejsou tak trvalé. Jaká strašná vzpomínka! Chtěla bych se celá spálit, abych se znovu zrodila... potom... a abych už necítila ten odporný dotek.
Kdo by četl tyto výkřiky a ty ostatní na toto téma, aniž by znal pravdu, pomyslel by si: „No pěkné!“
napříč stránkou
Opravdu pěkné, Není třeba, aby políček dopadl a bolel, stačí samo gesto a zaslouží si, aby toho, kdo ho udělá, člověk zabil.
Měli jsme ještě další návštěvy, a to je myslím všechno.
Slyším otce a Paula, kteří spí v mém předpokoji... za zástěnou.
Nejraději bych umřela. Hnusí se mi všechno, jsem příliš nešťastná.
Bože, odpusť mi.

Poznámky

Pozn. překl.: Bitva u Poltavy, v níž Petr Veliký porazil švédského krále Karla XII., se odehrála 27. června 1709 (podle juliánského kalendáře; 8. července podle gregoriánského), ne 21. června, jak píše Marie. Bronzový sloup, připisovaný architektu Alexandru Brjullovovi, byl odhalen 27. června 1849 na místě, kde si podle tradice Petr po bitvě odpočinul; nápis na něm uvádí 27. června 1709. ↩