Pátek 13. října 1876 (1. října)

Jsem v Poltavě s otcem a Paulem a čekáme na Alexandra, abychom uzavřeli obchod s Vinogradoffem.
Ostatně jsem docela klidná, pokud jde o všechna ta příkoří, která by mi mohl způsobit; čekám z Nice něco, co, dá-li Bůh, učiní mým trápením konec.
Jak se dalo čekat, můj roztomilý strýček nepřijel. Vinogradoff, dosti zámožný kupec, který zbohatl ve službách pana Romanoffa, přišel dvakrát; pozvali jsme ho k večeři a otec se mu věnoval – nepochybně proto, aby zahladil slova, která hned uvidíte.
Mluvilo se o odjezdu a on prohlásil, že kdyby byl jen ubohý chudák, ani já, ani moje matka bychom na něj nikdy ani nepomyslely. Protože to byla pravda, urazila jsem se a neřekla ani slovo, ale po hodině jsem to nevydržela a spustila výčitky, byť ještě krocené, a řekla jsem mu spoustu drzostí, jichž nelituji.
Gritz je nejen v Poltavě, ale dokonce přímo v našem hotelu; přijel navštívit svou tetu, hraběnku Miloradovitchovou.
Potká Paula na chodbě a ukáže mu anonymní dopis zhruba tohoto znění: „Protože k nám už nechcete chodit, prosím Vás, sdělte mi, kde Vás mohu vidět,“ a následují vroucí ujišťování.
„Vím,“ řekl ten hlupák, „že ten dopis jsi napsal ty.“
Viděli jste někdy někoho, koho by pronásledovalo víc špinavostí než mě?!
Při té příležitosti jsem otci řekla, že podezírám jeho sestru Nathalie. Rozzlobil se, až zrudl, a byl by utekl, nebýt příchodu Vinogradoffa. Zůstali jsme u stolu až do devíti. Když kupec odešel, šel otec do klubu, pak k Abazovi a ve tři hodiny ráno se vrátil hodně opilý, aby mi podal zprávu o svých dobrodružstvích.
Druhý den se se mnou usmířil a byl neobyčejně něžný.
Prožila jsem velmi podivný den – aspoň na mé poměry.
Alexandre (kterého Paul přivezl v šest hodin ráno – vyjel pro něj včera o půlnoci), Alexandre, pravím, nechtěl podepsat kupní smlouvu. Musím vám říci, že chci Vinogradoffovi prodat dřevo za... pětadvacet tisíc rublů.
Nejdřív jsem musela přinutit strýce, aby mě poslechl, a potom jsem musela přihlížet jedné otravné scéně a účastnit se jí.
Smlouvalo se. Ti dva muži se křižovali, zaklínali se při všech svatých, přidávali, ubírali.
Nakonec si plácli na čtyřiadvaceti tisících rublů.
Ach, málem bych zapomněla na skvělé návštěvy: Volkovitsky a Pavelko ráno a Gedanoff a Michel celý den.
Zakládám v Achtyrce banku, která ponese navěky mé jméno, výměnou za dar deseti tisíc rublů, který snadno dám, neboť mě čeká přes šedesát tisíc rublů z nejrůznějších pohledávek.
Gedanoff nás bavil tím, že Michelovi připomínal jejich cirkusová dobrodružství. Oba pánové se tak rozohnili, že vynesli krasojezdkyně, krasojezdce i klauny až do nebes.
Právě jsem nedopatřením zhltla jednu odpornou knihu od Xaviera de Montépina a je mi z toho nevolno.
Strýc a otec byli v klubu, Paul spal. Byla jsem sama a myslela jsem, jak jinak, na Řím – proboha, nezaměňujte to kouzelné jméno s Antonellim a nemyslete si, že ho chci skrývat pod jménem Řím.
Četla jsem „Le Figaro“, když jsem si vzpomněla na předpokoj v Hôtel de la Ville. Sevřelo mi to hlavu, srdce i hrdlo. A teď tu sedím a docela klidně se sama sebe ptám: Jakže, má drahá, ty jsi neumřela? Nacházím trpkou rozkoš, zlomyslné uspokojení v tom, že se v sobě bouřím odporem, když znovu a znovu vyvolávám tu ohavnou vzpomínku, abych se potrestala, nakolik je to v mé moci.
Tady vidíte, kam vede tenhle život deklasovaných, kam vede pohrdání společenskými zvyklostmi a neznalost jistých nezbytných pravidel chování.
Byla jsem s tím mužem sama, jistě si vzpomínáte na podrobnosti toho ponižujícího rozhovoru; pak jsem mu položila obě ruce na ramena, on si mě přitáhl k sobě a... chci to říct naplno, aby se to pochopilo správně, ale ne víc, než je pravda. Políbil mě na tvář, nechala jsem ho, přitiskl si mě k hrudi, pak... Bože, smiluj se nade mnou. A vy, kdo mě čtete, nemyslete si, že vzývám Boha a křičím jen pro efekt, ale proto, že kdybych Boha nevzývala v duchu i perem, neměla bych sílu psát. Poslyšte, už jsem u toho: držel mě pevně přitisknutou k sobě a snažil se... Ježíši! dej mi odvahu to napsat! a snažil se mi vsunout koleno mezi moje.
napříč stránkou
Znáte něco surovějšího než to gesto s kolenem? Jestli je to tak vždycky, musí být láska hluboká, aby takové ohavnosti dokázala idealizovat. Ale pro toho, kdo nemiluje, je to vrchol přízemní, zvířecí špíny, vrchol hnusu, který dokáže pobouřit až do hloubi celé bytosti, naplnit hrůzou každou kapku krve, pobouřit až k šílenství.
Často jsem se rozrušovala pouhými představami. Ale tohle... z tohohle dostávám horečku a zuřím, přísahám před Bohem.
Celá moje bytost se bouří!
Pokračujme, má to být můj trest.
Chtěla jsem, aby si myslel, že jsem nepochopila, a trochu jsem se mu vymanila (bála jsem se, že kdybych se vymanila úplně, rozzlobila bych ho). Znovu si mě přitáhl, jednou rukou mě objímal a druhou mi sjížděl po šatech – jak dlouho... už nevím...
Tu jsem ucouvla, tak ohromená, tak vyděšená a tak ponížená, jako by mě zašlapali do bláta, že jsem se s přidušeným výkřikem začala usmívat jako hlupačka, což můj obličej nikdy neopomene udělat, když je mi velmi trapně kvůli něčemu.
A já jsem si myslela, že toho muže miluji ještě potom? Když mě pouhá vzpomínka na tu scénu držela zhroucenou a zdrcenou tady na pohovce v Poltavě, bůhví jak dlouho? Láska? Předtím... nevím, jak se ten chvályhodný cit jmenuje. Potom odpor, stud. Teď hnus. Předstírat lhostejnost by bylo směšné, a říkám po pravdě: nenávidím jednoho muže – ne tak, jak jsem dřív nenáviděla ty, kdo urážejí naši rodinu a naše postavení, jako třeba Audiffret. Ale nenávidím, z hloubi duše si ošklivím jednoho muže pro osobní urážku... Ach! Musím snad říkat proč! Nenávidím ho tak, že na to už nemohu pomyslet, aniž bych se otřásla hrůzou, tak, že bych spáchala i zločin, jen abych mohla té kreatuře pošeptat do ucha: ženy jako já se neurážejí! A ve chvíli, kdy by ta kreatura vydechovala naposledy a odevzdávala duši ďáblu.
To není pomsta z lásky, která se zdá zbytečná, jakmile láska přestane existovat, to není dětská pomsta, ani pomsta na klepaři, jako je pan Patton, nebo na jedovaté pomlouvačce, jako je paní Tutcheffová, nebo na ubohém hlupákovi, jako je Audiffret, jemuž nepochybně namluvili totéž co Gritzovi Miloradovitchovi.
Toho muže nenávidím. Láska k nějakému... nuže, když už jsem u toho, řeknu tak nestranně, jak jen to jde, co je ten pán zač. Není na něm Nic mimořádného, a nečekejte žádný strašlivý obraz jako Michelangelův chaos. Muž bez jakýchkoli zásad, s pramalou dávkou té cti, které se říká rytířská či „hrdina románu“, bez jakéhokoli pochopení pro lásku, zato smyslný a zkažený. Jinak velmi dobrý hoch, výborný mladík do společnosti, vemlouvavý, a proto všemi oblíbený. Neberte to jako ironii.
Kdybych měla začít znovu, jistě bych se jím zabývala stejně, jenže jinak: pochopila bych, že se na něj mám dívat tak, jako se muž dívá na hezkou švadlenku, která se mu líbí... Ale protože žena je jiná než muž, omezila by se má láska na to, že bych se nechala dvořit a obsluhovat, a to s velkou přísností.
Nevím, jestli je to tím, že jde o mě, nebo tím, že jsem dosud tak nevinná, ale k „svůdcům“ cítím nejhlubší odpor, hnus a pohrdání. Všichni mají jakýsi skrytý výraz, neomylně groteskní, špinavý a hloupý. Je to jako s anekdotami, v nichž jde o záchod a tak dále: člověku se to hnusí, a přitom se směje.
Je už asi hodně pozdě a opravdu nemá cenu ponocovat a vymýšlet definice.
Všechno jsem vylíčila. A jak vidíte, z ponížení se neumírá. Potupa nezabíjí. A zabít se sama?... ne, já, ta uražená, bych se měla trestat smrtí? To by nedávalo smysl. V mých plánech na pomstu mě zastavuje jediná myšlenka, a to tahle: ten člověk nepochopí, proč je trestán. Je to víc než pravděpodobné u pána bez vzdělání, bez vychování, který za zásady nemá nic než příklady udatných rytířů z klubu [Začerněná slova] a z La Jeunesse du roi Henri od Ponsona du Terraila, jediného románu, který kdy četl – a i v tom románu obdivoval jen prostopášnost, kdežto čestné činy zesměšnil jako „romantické povídačky“. Bože můj, nesnažím se Antonelliho očernit, z mé strany by to bylo k smíchu, a důkazem je, že chci, abyste věděli, že to není ani proradný Don Juan, ani ukázkový padouch.
Otec se vrátil a já jsem před ním přísahala, vzývajíc Boha, křižujíc se oběma rukama a svolávajíc na svou hlavu všechen hněv nebes, kdybych tu přísahu porušila. Přísahala jsem, že se s Antonellim už nikdy nesblížím, ať se stane cokoli, a že jím budu pohrdat všude a vždycky.
Dost zvláštní je, že to není ze zášti. Jakou zášť mohu chovat k někomu, kdo je rozumem pode mnou? Ale prostě z pohrdání povahou toho člověka. Časem se změní, doufám, a pak se pomstím.
napříč stránkou
To je ale neprozíravá přísaha. To je zbytečná přísaha. Zasloužila bych si, aby mě zabili, kdybych jednala jinak; není třeba přísahat, u čerta.
Řekla jsem Michelovi, aby mi napsal vyznání. Nuže, ten aspoň mluvil o „čistých citech“, o „posvátných věcech“, o neodolatelné přitažlivosti – o všech těch věcech starých jako svět, ošoupaných jako tvář paní Tutcheffové, používaných všude a nevyhnutelných v každém sebenepatrnějším románu a v každé sebeubožejší divadelní hře. Ale přes to všechno jsou to vždycky věci svaté, ušlechtilé a čestné.
A takhle se zachovali ke mně, k „mladé dívce“! Mravnost, úcta... ach! řeči, řeči, nic než řeči.
To všechno ve mně probouzí zuřivou touhu být milována mužem, kterého bych také milovala, byť jen proto, abych vyvrátila předchozí větu.
Jediná pomsta, kterou chci. Aby mu Bůh ukázal celou tu hrůzu, celou tu zbabělost, celou tu neuvěřitelnou nepatřičnost toho... Ach! fuj! jaká hrůza!

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzský titul bez zavedeného českého názvu; doslova „Mládí krále Jindřicha“ (viz též 15. listopadu). ↩