Sobota, 7. října 1876 (25. září)

Můj bratr má narozeniny. Dostal dárky a byli tu hosté, totiž ta lůza jako posledně a k tomu Gedanoff.
Michel se konečně rozhodl vrátit, jako vždycky s nějakou jedlou obětinou.
Jsem zkrátka malá osůbka hodná velkého politování — zase jeden, který na mě chce „zapomenout“. Ten mladíček se staví do pózy Byrona a o své vášni vypráví každému, kdo jde kolem.
Ač velmi unavená, projevila jsem nejrozkošnější elán a otec byl nadšený. Konečně jsem ráčila vynaložit pro ty příživníky trochu snahy!
Na konci večera jsem přišla ve včerejším převleku, totiž v sametovém čepci se zlatem, v turecké róbě rozevřené nad spodničkou z bílého hedvábí, s volnými rukávy rozevřenými nad bílými úzkými rukávci, s krátkým kordem u boku, jehož opasek se pod tíhou zbraně stáčel do špičky. A s křížem svatého Jiří na prsou.
Ten kříž dal velkokníže Michail nebo Nikolaj mému strýci Voldemarovi na Malachovově kurganu, kde zůstal sám se čtyřmi či pěti vojáky, neztratil odvahu a sám nabíjel děla. Velkokníže si kříž odepjal z knoflíkové dírky a připjal ho do dírky mého strýce. Po návratu z krymského tažení máma ten vzácný kříž uschovala a já jsem ho našla při „vykopávkách“ v Čerňakovce.
Můj příchod odvedl pozornost od hry. Sama jsem si zahrála a pak jsem odešla nahoru k sobě. Hostům jsem se věnovala jen do večeře. Potom jsem s oběma tetami přešla do knihovny a mluvily jsme o Itálii
„Nevím, co si mám o tobě myslet,“ řekla Hélène, „buď jsi dítě, nebo velká potvora, a jsou chvíle, kdy tě mám za bláznivou.“
„Nezblázním se; mým přirozeným stavem je mísit dohromady vážnost a bláznovství, velké a groteskní, melancholické a směšné.“
Zjišťuji, že na venkově hynu, tak tupnu, že už nevím, co chci. Cítím, že můj deník je hloupý: když nemám co vyprávět, měla bych uvažovat, to by bavilo. Došlo to tak daleko, že se bavím údivem Krokodýlů: jako včera, když jsem se u večeře objevila v převleku jako dnes večer, a to před dvěma poltavskými úředníky; protože mi nikdo nic neřekl, spokojili se s tím, že na mě hleděli. Teprve u druhého chodu se otec rozesmál a zbavil je rozpaků vysvětlením, že se oddávám rozmarům.
Drazí a proklatí-čtenáři, neomrzte se, jistě vám časem povím nějakou pěknou historku. Žijte mým životem, nuďte se, čekejte se mnou, slibuji vám, že udělám všechno, abych se bavila. Ech! Koneckonců, jestli byste raději četli nějaký špinavý román, tak čtěte! Už předem jsem přesvědčena, že jste všichni pedanti nebo nevzdělanci, nudní nebo znudění, jedním slovem stádo lůzy, které jako celek může lichotit mé ješitnosti, ale jednotlivě nestojí za nic.
Když mnou pohrdáte, dáváte mi o své inteligenci tu nejubožejší představu.
Konečně jsem s Boží pomocí dosáhla všeho, co jsem si tu přála. Jsem tu paní, respektují mě, poslouchají mě, jsem tím, čím se přece stávám po jisté době. Otec je mi k službám, nakolik mu to jeho závazky dovolují. Jistě chápete, že já, dcera, nemám ten směšný nárok vytlačit paní jeho srdce. Čekám paní Tutcheffovou, velmi ji potřebuji. Čekám Pašu. Telegrafuje Kněžně a ptá se, čím si zasloužil takovou nelibost.
Chci si z něj udělat věčného přítele, zaslouží si to. Taková zlatá povaha — mnoho bych dala za to, aby takový byl můj bratr… ostatně věci jsou dobře, jak jsou, [Začerněná slova] a tenhle muž, jen bratranec, dodává našim vztahům jistou pikantnost, kterou by snad sourozenecké vztahy postrádaly.
Nechápu, jak lze o mužské příbuzné jevit zájem nebo k nim chovat vřelou lásku. Příbuzné ženy lze milovat hodně a něžně, příbuzné muže lze milovat jen velmi chladně, chránit je a zahrnovat přízní, je-li to možné. To vše podle mne.
Nesnáším něžnosti mezi bratrem a sestrou, svého bratra skoro nikdy nelíbám, a když už ho políbím, je to pro formu a abych mu projevila svou blahovůli.
Znám jen jediný druh polibku, který těší.
A to je v mém věku přirozené.
Pokaždé když při četbě narazím na jméno Řím, zavřu oči a líbám ta vytištěná písmena s pověrčivým zbožňováním.
Stav mé duše mi nedovolil Řím vidět a mluvit o něm. A proč o něm mluvit? Ostatní už všechno popsali; omezím se na to, co cítím, a budu přitom závidět lidem, kteří se zmiňují o každé zřícenině, o každé skále a připojují k ní jméno nebo historickou událost.
Když pomyslím, že bych se tam třeba už nevrátila, pociťuji přímo hrůzu.
A mým cílem teď i navždy je toto božské město. Paříž mi dá slávu, kterou si odnesu do Říma, a z něj udělám své město, své hnízdo, své štěstí. Musím žít v Itálii, v zemi lásky, výstřednosti, v království žen.
Zbožňuji Řím, vrátím se tam, ale teprve v únoru.

Poznámky

Pozn. překl.: Malachovův kurgan, opevněný pahorek, klíč k obraně Sevastopolu za obléhání v letech 1854–1855 během krymské války; jeho dobytí Francouzi 8. září 1855 o obléhání rozhodlo (Wikipedie, „Malakoff“ / „Siege of Sevastopol (1854–1855)“). Kříž (řád) svatého Jiří byl nejvyšším vyznamenáním Ruského impéria za statečnost v boji. ↩