Pátek, 6. října 1876 (24. září)

Odjela jsem v jednu hodinu v noci do Iskrovky — na půl cesty — aniž bych počítala s jakýmkoli vozem, a bez naděje třeba jen na káru.
„Ale jak urazíme těch sedm nebo osm verstů do Čerňakovky?“ zvolal Paul.
„Na selském voze — a nenajdeme-li žádný, pěšky!“
Na to zvolal, že by za nic na světě nešel pěšky lesem, aby ho sežrali vlci.
Odvážným štěstí přeje — na nádraží jsem zastihla Zankowského, pana a paní Volkovitské a Gedanoffa — první mi nabídl nejen svůj vůz, ale:
„Kdybych neměl koně,“ řekl, „zapřáhl bych se sám.“
Ostatní tři jeli do Charkova, jak mi řekli ráno.
Dobře si zapamatujte, že jsem včera ve středu vstala v devět hodin.
V Iskrovce jsme našli Alexandrovu trojku, která čekala na jeho advokáta — a Stěpana, který se vracel, aniž mi přinesl dopisy, jež jsem žádala!
V bledém světle padajícím z měsíce jsem mlhavě poznávala tu cestu — les — a nakonec bránu — nádherné nádvoří mistrovsky vysázené keři a květinami, aby nerušily výhled — a jednopatrový dům, velmi dlouhý, s velkými okny a se dvěma věžemi po stranách. Mrzlo — tráva byla jako poprašená — všichni hlídači (bdí jich tu čtyři) přiběhli — zvonila jsem ze vší síly — dubová předsíň, čekárna, jídelna, sál — odbočila jsem doprava, ostatní salony jsem nechala vlevo — a vtrhla jsem jako smršť do ložnice, tedy do bývalého čajového pokoje, který Alexandre a jeho rodina obývají, protože se z chvályhodné ohleduplnosti a jakési dávné úcty ještě neodvažují vniknout do našich pokojů.
Nečekali mě — ale pohled na ty dvě děti, které spaly těsně vedle otce, krásné jako andělé, mě dojal — objala jsem je, a přitom jsem vytahovala z kapsy dopisy a dokumenty a znovu nahlas spustila výčitky. Nadine se probudila a já jsem ji šla políbit za paravánem.
Jakkoli mě přemlouvali, nechtěla jsem spát — vzala jsem si dopisy, které jsem potřebovala — mluvila jsem (ale mluvit je s tím člověkem marné) — pila jsem čaj — ještě nesvítalo. Pomyslím-li, že dříve k cestě z Poltavy na venkov bylo potřeba celého dne příprav, potíží, koní!
Ve čtyři hodiny parní mlátička na obilí začala pracovat a dům se zcela probudil.
Prohlédla jsem pokoje — prohledala skříně a komody, kde je vše nedotčeno a uchováno s pozoruhodnou péčí — viděla jsem staré sluhy, starého kuchaře — Mayera, německého zahradníka, který tvrdí, že je nemanželský syn nynějšího pruského Viléma — a který je u nás už šestadvacet let.
Ať se Bashkirtseffové snaží sebevíc, vždycky bude znát, že ten, kdo jejich dům vystavěl a ozdobil, byl voják — zatímco tady je cítit velký pán. Snad by bývalo lépe být vojákem a bít syny holí, jako generál bil mého otce — jméno Babaninových by bylo čisté.
Vstoupila jsem do pokoje babičky — ale protože jsem nevešla sama, předstírala jsem hlubokou lhostejnost a začala se přehrabovat v mámině truhle, kterou tam postavili.
Spěchám psát — ó marnosti! Spěchám vyprávět o svých výkonech.
Chci vyprávět všechny nerozvážnosti, jichž se člověk dopouští v mém věku. Ach, co na tom — tento život mě omračuje.
Od středy v osm hodin ráno až do čtvrtka ve dvanáct hodin v noci jsem nespala. Bděla jsem čtyřicet hodin — tak svěží a silná, jak jen bylo možné.
napříč stránkou
Aspoň jsem si svého šílenství vědoma.
„Strašný zloděj“ je v jádru čestný člověk — okrádá jen svého otce — a nám bere jen málo tím, že někdy měsíc zadržuje příjmy — je ale spravedlivé, aby za vše, co dělá, byl odměněn. Nenávidím na něm tedy už jen jeho povahu — když u toho člověk nestojí a nežádá to, nedostane nic. Vzala jsem vše, co jsem chtěla — papíry, dokumenty, poznámky ke všemu. Odeslala jsem dvacet tisíc franků do Nice.
napříč stránkou
A já jsem doufala — já, vznětlivé a zkažené dítě — bojovat s tím prohnaným lišákem!
V sedm hodin večer jsem opustila naše staré hnízdo — kde každý člověk, každý předmět má pro mě příběh. Teď, když to píšu, mám chuť plakat.
Vzpomínám si na sebe úplně malou v tom domě — a teď je tam už nová generace — dívka a chlapec — jako já a Paul… a pak…
Doprovodili nás až do Iskrovky.
Ach — málem jsem zapomněla — ubohá Vasilissa, sestra dědečka — kdysi milionářka — která prohýřila vše, aniž si kdy dovolila rozptýlení nebo milence — přišla žít sem. Říkají o ní, že je bláznivá, protože je přehnaně slušná.
Ten pohled mě bolel. Je vykázána do pavilonu — sama, sama, stále sama. Mluvila jsem k ní z hloubi duše — dojala se, myslím — říkají o ní, že je z kamene. Zůstala jsem dlouho — cítila jsem, že jí velmi dělá dobře, když si může popovídat s dobrou a přátelskou duší.
„Už nemá svého psa,“ řekla jsem Nadině při odchodu, „je stále sama!“
„Má kočku,“ odpověděla mi ta vzorná žena.
Ubohá stařenka za námi za chvíli přišla. Ovinula jsem jí hlavu bílým tylem — byla majestátní a krásná jako paní de Chevreuse ve versailleské galerii. (Paní de Chevreuse má na tom portrétu černý závoj.)
V Iskrovce mě Volkovitští a Gedanoff, kteří se vraceli z Charkova, pozvali do svého vagonu — sotva jsem měla čas nastoupit — Gedanoff padl na kolena a posloužil mi jako schůdek.
Alexandre jel se mnou. Ještě jsem na něco zapomněla! Zvážila jsem se na nádraží — a vážím 125 liber!
A pak — nebo spíše předtím — na cestě z domu do Iskrovky leží hřbitov, uprostřed nějž se tyčí mramorová skála korunovaná křížem. Hrob babičky.
Alexandre mi svěřil jednu selskou záležitost, o níž rozhoduje otec a na níž mu nesmírně záleží, protože je to pro něj mašinerie ješitnosti proti Jankowskému.
Drží-li mě on, držím i já jeho. Ostatně brzy mě držet přestane, a uvidíte jak: píšu každý den a telegraf mě zná z depeší mnohem delších, než byla ta, kterou dostal ten proklatý-cardinalino, kněžský syn, římská lůza, bídný zbabělec a padouch!
napříč stránkou
Ó, nevinnosti!
Povečeřela jsem v Poltavě a do Gavronzi jsem dorazila schopná už jen odříkat modlitby, přečíst kapitolu z evangelia a usnout! Kdo nikdy nebyl unavený, nezná slast spánku.
Druhý den, ve čtvrtek, tedy dnes, jsem sešla dolů vylíčit své hrdinské činy, vystrojená do tureckého županu s rozstřiženými rukávy, pod nimiž byly ještě úzké rukávy z bílého hedvábí, na hlavě očipok (to je jakýsi čepec středověkých dam!). A kord u boku. To vše pochází odtamtud a dohromady to dává ten nejpodivnější úbor.
Celý den jsem psala. Nikdy jsem nebyla tak činná jako teď.
Otec mě rozzuřil, když se schválně přel o sestrojení kompenzátoru (fyzika); tři hodiny jsem mu dokazovala, co sám dobře věděl, a nakonec mě objal, až mě skoro udusil.
Vzpomněla jsem si na Colberta a Mazarina a napsala jsem Alexandrovi toto:
Opsaný dopisBillet de Marie à son oncle Alexandre (copie), 6 octobre 1876
„Můj milý, potřebuji plán lesa, pošlete mi ho po člověku, který vám tohle předá a který vás bude všude následovat.“
Tak nebude mít žádnou výmluvu.
Tomu člověku bylo nařízeno zůstat, dokud Alexandre plán nevydá, hlásit se o něj třikrát denně a v případě potřeby chodit za strýcem všude.
Zase je den. Celý večer a noc jsem si hrála na čalouníka. Pokoj svého bratra jsem vyzdobila stužkami a zlatými nitěmi, ušila a přibila jsem záclonu z plahty, kusu sukna, do něhož se halí naše selky; sapaska je černá, plahta kostkovaná a pestrých barev.
Čokoláda držel hřebíky. Paul s pomocí dvou sluhů potahoval nábytek — ti hodní Malorusové! — a přitom si povídali, přitloukali a stříhali.
Hospodyně neboli správcová pomáhala všem. Nuže, pochlubme se ještě! Pokoj je rozkošný, a hotový za jedinou noc. Teď už nebudu křičet, až v románech budu číst, že se byt vyčalouní za pár hodin.
Je den, na shledanou, proklatí-čtenáři, nesuďte mě příliš přísně, zajímejte se o mě, buďte laskaví, milujte mě, můj deník je můj svrchovaný pán.
Je mi zima, dost!

Poznámky

Pozn. překl.: Versta je ruská délková míra, přibližně 1,07 kilometru, tedy dvě třetiny míle. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Audaces fortuna juvat“ (Vergilius, Aeneis X.284). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: Marie de Rohan, vévodkyně z Chevreuse (1600–1679), proslulá krasavice a politická intrikánka na dvoře Ludvíka XIII. a později za Frondy. Její portrét visí ve versailleském paláci. ↩
Pozn. překl.: Ital. „kardinálek“ — Mariina posměšná přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Antonelliho. ↩