Pondělí 14. srpna (2. srpna 1876)

Včera v jednu hodinu jsme opustili Moskvu, plnou ruchu a ozdobenou vlajkami na počest příjezdu řeckého a dánského krále.
Po celou cestu mě Étienne vyloženě rozčiloval. Představte si velkoknížecí snění a četbu studie o Kleopatře a Marku Antoniovi, přerušované každou chvíli větami, jako jsou tyto:
„Nechceš se najíst? Není ti zima? Tady je pečené kuře a okurky. Nebo snad hrušku? Mám zavřít okno? Co budeš jíst, až přijedeme? Telegrafoval jsem, aby ti připravili koupel, má královno, dal jsem přivézt mramorovou vanu a celý dům je přichystán k přijetí Jejího Veličenstva.“
Nesporně hodný, ale nepopiratelně nudný.
Pánové z nejlepší společnosti se dvoří Amalii jako nějaké dámě; Čokoláda mě udivuje svým emancipovaným duchem a svou kočičí povahou, nevděčnou a lstivou.
Na stanici Grousskoë nás čekají dva kočáry, šest sluhů z vesnice a můj zatracený bratr. Obr výškou i tloušťkou, ale krásný jako římská socha, a s poměrně malýma nohama. Hodinu a půl jedeme kočárem do Chpatowoky a cestou vytuším spoustu řevnivosti a jízlivých šťouchanců mezi mým otcem a Babaninovými; držím hlavu vztyčenou a držím v šachu bratra, který je ostatně celý nadšený, že mě vidí.
Nechci se přidat k žádné straně. Otce potřebuji.
„Gritzko (maloruská a venkovská podoba jména Jiří) na tebe čekal dva týdny,“ říká mi Paul, „mysleli jsme, že to uděláš jako loni.“
„A odjel?“
„Ne, nechal jsem ho v Poltavě; velice tě touží vidět. ‚Víš,‘ povídá mi, ‚znal jsem ji takhle malou!‘“
„Takže on si myslí, že je muž, a o mně, že jsem malá holčička?“
„Ano.“
„To já to mám stejně. Jaký je?“
„Pořád mluví francouzsky a v Petrohradě se pohybuje ve vysoké společnosti.“
„Prý je lakomý?“
„Je jen rozumný a slušný. Velký pán. Chtěli jsme tě spolu s ním uvítat v Poltavě s orchestrem, ale tatínek řekl, že to přísluší jen královnám.“
„Tatínek řekl hloupost, a to mu také povím.“
Všímám si, že se otec bojí, aby nevypadal jako chvastoun a ješita. Brzy ho uklidním: zbožňuji všechny ty hlouposti, které on sám tolik uctívá.
Osmnáct verst zoraných polí a konečně vesnice z nízkých, chudých chalup. Všichni sedláci smekají už zdálky, jakmile zahlédnou kočár. Ty dobré, trpělivé a uctivé tváře mě dojímají; usmívám se na ně a oni, celí udivení, odpovídají úsměvy na mé malé přátelské pozdravy.
Dům je přízemní, malý, s velkou, dosti divokou zahradou. Selky jsou pozoruhodně urostlé, krásné a svůdné ve svém kroji, který vykresluje všechny tvary a odhaluje nohy nahé až po kolena.
Marie, má teta, nás vítá na zápraží. Vykoupu se, večeříme. Několik šarvátek s Paulem. Snaží se mě popíchnout, snad ani ne úmyslně, jen z popudu, který mu dal jeho otec. Skvěle ho usadím a ponížen je nakonec on, ač chtěl ponížit mě. Vidím je skrz naskrz. Nevíra v mé úspěchy, jízlivé narážky na naše postavení ve společnosti. Neříkají mi jinak než „Královno“; otec mě chce sesadit z trůnu, ale já ho přinutím, aby se sklonil — znám ho, protože on jsem v mnohém já.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Nemají ani tolik dobroty, aby byli k těm ubohým mučedníkům zdvořilí.
Étienne mi dává knihu, kterou napsala jedna z mých vychovatelek; ta kniha je nezbytnou předmluvou k mému deníku. Prosím potomstvo, aby ji přeložilo a otisklo na začátku tohoto díla. Jen úryvek, v němž jde o nás.
Kdybych tu měla žít, udusila bych se. Podnebí „ruské Itálie“ mi vrátilo hlas. Když jsem uslyšela, že se v Poltavě pro Srby nic nedělá, předstírala jsem, že padám naznak.
„Uspořádej koncert,“ řekl Paul.
„S radostí,“ odpověděla jsem.
To je můj plán už od Moskvy.
Připadá mi, že sním: já, pták italské zpěvy, přenesená do země, kde pomerančovník nekvete? Ó můj Jihu! Mé široké, dužnaté listy, mé květy, mé nebe, můj čistý, vonný vzduch!
Moji sluhové bydlí ve vedlejším stavení.
Všichni sousedé prý netrpělivě čekají na můj příjezd.
Étienne je tu velmi vážený.
Jsou zvědaví na „malého Araba“, na Italku a na neteř. O mém příjezdu se ví a čeká se na něj. „Neteř z ciziny.“ Spěchám, sama nevím proč.
Pokoj je proměněný; díky různým věcem, s nimiž se nikdy nerozlučuji, je mi tu jako doma.
Jako obvykle si přečtu kapitolu z Bible v italštině a pak půjdu spát.
Zbožňuji Boha a je mi do pláče.

Poznámky

Pozn. překl.: Versta — stará ruská délková míra, asi 1,07 km. ↩
Pozn. překl.: Marie obrací slavnou romanci z opery Ambroise Thomase Mignon (1866, podle Goetha) „Connais-tu le pays où fleurit l’oranger?“ („Znáš tu zemi, kde pomerančovník kvete?“): Mignon touží po Itálii, Marie, vyhnaná na ruský venkov, po své Riviéře. ↩