❦
Úterý 15. srpna (3. srpna 1876)
Dům je veselý a světlý jako lucerna. Květiny voní, papoušci mluví, kanárci zpívají, sluhové pobíhají. Kolem jedenácté nám zvonění rolniček ohlásilo souseda. Byl to pan Hamsley — neřekli byste, že Angličan? Ale kdepak, starobylý a urozený maloruský rod. Jeho žena je z místních Prodgersů. Protože má zavazadla ještě nedorazila (vystoupili jsme o stanici dřív, než bylo třeba), ukázala jsem se v bílém županu; jaký nesmírný rozdíl mezi mnou dnes a mnou před rokem! Před rokem jsem se sotva odvažovala promluvit, „nevěděla jsem, co říci“, jako Markéta. Teď jsem velká. Ten pán s námi snídal: co byste chtěli, abych řekla o něm a o těch, které ještě uvidím? Výborní lidé, ale venkovem z nich táhne na míle daleko.Mardi 15 août (3 août 1876)
K obědu, který tu následuje hned po snídani, další návštěva: bratr výše zmíněného; mladý muž, hodně cestoval, a přesto velmi ochotný. Nenadálý příjezd mých osmi kufrů nám vynesl dvě romance v mém podání a trochu klavíru. Nakonec jsem se věnovala vyšívání a přitom se až po uši ponořila do rozhovoru o politice ve Francii, v němž jsem prokázala znalosti přesahující mé... pohlaví.
Vers le dîner, qui suit de très près le déjeuner, une autre visite, le frère du susdit ; jeune homme, a beaucoup voyagé, malgré cela très serviable. L’arrivée soudaine de mes huit malles nous procura deux romances chantées par moi et du piano. Enfin je m’occupai de ma broderie en entrant jusqu’aux oreilles dans une conversation sur la politique en France, montrant des connaissances au-dessus de mon... sexe.
Tenhle druhý Hamsley, tak vousatý, zůstal až do deseti.
Ce second Hamsley si barbu, resta jusqu’à dix heures.
Až do jedenácti jsem namáhala svůj ubohý hlas, sotva zotavený z drsného petrohradského podnebí.
J’ai fatigué jusqu’à onze heures ma pauvre voix à peine remise du rude climat de Saint-Pétersbourg.
V blažené Chpatowské se jen jí: jí se, pak se půl hodiny prochází, pak se zase jí, a tak celý den.
Dans la bienheureuse Chpatowska on ne fait que manger, on mange, puis on se promène pendant une demi-heure, puis on mange encore et comme cela toute la journée.
Kráčela jsem pomalu, zavěšená do Paula, a myšlenky se mi toulaly bůhvíkde; když jsme procházeli pod větvemi, které se nám skláněly nízko nad hlavami a tvořily strop ze spleteného listí, představila jsem si, co by říkal Antonelli, kdybych šla touto alejí zavěšená do něho. Řekl by mi... jak je to zapeklité, když člověk sepisuje fantazie!... Řekl by mi, lehce se ke mně nakloniv, řekl by mi tím malátným a pronikavým hlasem, jakým mluvil jen se mnou..., řekl by mi... „Jak je tu krásně a jak vás miluji.“
Je marchais doucement appuyée au bras de Paul, avec mes pensées errantes au diable, lorsqu’en passant sous des branches qui descendaient très bas au-dessus de nos têtes et formaient un plafond de feuilles entrelacées, je me figurai ce que dirait Antonelli si j’étais à son bras, en passant par cette allée. Il me dirait... que c’est raide quand on écrit les fantaisies !... Il me dirait, en se penchant légèrement vers moi, il me dirait de cette voix langoureuse et pénétrante dont il ne parlait qu’à moi..., il me dirait... « Comme on est bien ici et comme je vous aime. »
Nic nedokáže vystihnout něhu jeho hlasu, když se mnou mluvil, když říkal věci, které byly jen pro mě. Ty způsoby tygří kočky, ty oči, které spalovaly, a ten okouzlující hlas, zastřený a chvějivý, který šeptal slova lásky a zněl, jako by si stěžoval nebo prosil... s takovou pokorou, s takovou něhou, s takovou vášní... Neuvědomovala jsem si dobře, v čem je jeho moc nade mnou, teď to vím: byly to oči a hlas. Ne ten, jímž mluvil se všemi, ale ten můj.
Rien ne peut donner une idée de la tendresse de sa voix quand il me parlait, quand il disait des choses qui étaient pour moi seule. Ces manières de chat-tigre, ces yeux qui vous brûlaient et cette voix enchanteresse, voilée et vibrante, qui murmurait des paroles amoureuses et qui semblait se plaindre ou supplier... avec tant d’humilité, tant de tendresse, tant de passion... Je ne me rendais pas bien compte du genre de sa puissance sur moi, à présent je sais ; c’étaient les yeux et la voix. Pas celle dont il parlait à tous, mais la mienne.
Ale byla to prázdná něha, jakou má pro každého, a pokud se zdál tak procítěný, bylo to jen jeho vystupování — vždyť jsou lidé, kteří vypadají pořád, jako by spěchali, jiní, jako by se divili, jiní, jako by se trápili, a přitom tomu tak ve skutečnosti není.
Mais c’était une tendresse vide, celle de tout le monde et, si il semblait pénétré, c’était que c’était sa manière d’être, car souvent il y a des gens qui paraissent toujours pressés, d’autres étonnés, d’autres chagrins, sans qu’ils le soient en réalité.
Ach, jak ráda bych v tom všem znala pravdu! Chtěla bych se vrátit do Říma vdaná, jinak by to bylo ponížení. Ale vdávat se nechci, chci být ještě volná a hlavně studovat, mám svůj hlas...
Ah ! que je voudrais savoir la vérité dans tout cela. Je voudrais revenir à Rome, mariée, autrement ce serait une humiliation. Mais je ne veux pas me marier, je veux encore être libre et surtout étudier, j’ai ma voix...
A upřímně, vdát se jen proto, abych Antonelliho dopálila... by byla hloupost.
Et franchement, se marier pour piquer Antonelli... serait bête.
O to nejde... ale já chci žít jako všichni ostatní! Ach, začínat znovu týž život! Ne, to raději zemřu.
Ce n’est pas cela... mais je veux vivre comme tout le monde ! Oh ! recommencer la même vie ! Non, il vaut mieux que je meure.
Dnes večer jsem se sebou nespokojená, a sama nevím, čím zvlášť.
Je suis mécontente de moi ce soir, et je ne sais pourquoi en particulier.
Takže já miluji Antonelliho? To je mi nápad, mnohem raději mám velkoknížete. Ach, to je pěkné, mé dítě, od vévody jsi postoupila k velkoknížeti. To je útěšné a lichotí to..., už nevím, čemu to lichotí. Ale je to lepší než sestupovat, když už se pro někoho nutně musím bláznit.
Alors, j’aime Antonelli ? Quelle idée, j’aime bien mieux le grand-duc. Ah c’est bien, mon enfant, d’un duc tu es montée à un grand-duc. C’est consolant et cela flatte..., je ne sais plus ce que ça flatte. Mais c’est mieux que descendre puisqu’il faut absolument que je m’affole pour quelqu’un.
Ubohý velkokníže, stržený tou fúrií, navždy očerněný a pošpiněný. Na všechno, co se řekne v jeho prospěch, se lidé pohrdavě a blahosklonně usmívají. „My víme, co si o tom máme myslet.“
Ce pauvre grand-duc, entraîné par cette furie, calomnié et sali à jamais. A tout ce qu’on dit en sa faveur, on sourit avec mépris et condescendance. « Nous savons à quoi nous en tenir. »