❦
Sobota, 5. srpna 1876 (24. července 1876)
Samedi, 5 août 1876 (24 juillet 1876)
Šly jsme vyzvednout moje kufry na celnici. Co jsme prošly chodeb, pokojů, kanceláří — kolik celníků a lidí všeho druhu jsme viděly! Prohledali všechny kufry; já jim rozbalovala věci a pěstí tloukla do šatů a klobouků — to zmírnilo, myslím, jejich horlivost: přesvědčili se, že nejsem modistka.
Nous avons été prendre mes malles à la douane. Ce que nous avons traversé de corridors, de chambres, de bureaux, ce que nous avons vu de douaniers, d’hommes de toutes espèces ! On a fouillé toutes les malles, je leur défaisais l’emballage en donnant des coups de poing aux robes et aux chapeaux, ce qui a modéré, je crois, leur zèle en prouvant que je n’étais pas marchande de modes.
Nadarmo hledám Rusko — v tom hotelu je vše po německu. Snídali jsme v zahradě na čestném dvoře. Pak jsem se oblékla a jeli jsme pro Sapogenikoffovy.
En vain je cherche la Russie, tout est à l’allemande dans cet hôtel. Nous avons déjeuné au jardin qui se trouve dans la cour d’honneur. Puis je me suis habillée et nous sommes allés chercher les Sapogenikoff.
Kočí ještě váhal mezi dvěma domy, když mě z vozu jako unesly Giro a Marie — vyběhly do ulice, jakmile mě spatřily z okna. Nechala jsem Pavla a strýce s Ninou a vrhla se do pokoje dívek — a celou hodinu byl zmatek, tlachání a výkřiky jako za časů Girofly!1
Le cocher hésitait encore entre deux maisons quand je fus comme enlevée de la voiture par Giro et Marie qui s’étaient précipitées dans la rue m’ayant vue de la fenêtre. Laissant Paul et mon oncle avec Nina, je me suis élancée dans la chambre des filles et, pendant une heure, ça a été une confusion, un bavardage, des cris, comme au temps de Girofla !
Unesla jsem si je s sebou — přepluli jsme Něvu ve dvou člunech: v prvním Tři Grácie, ve druhém pánové a Čokoláda. Je-li v Petrohradě něco krásného, je to tato nádherná řeka — široká jako jezero, s čirou a tak průzračnou vodou, že je vidět až na dno. Jsem hrdá, že mluvím rusky — že mám o jazyk víc — a ta ruská zvířata si mých ušlechtilých snah neváží.
Je les enlevai avec moi, nous traversâmes la Néva en deux bateaux, dans le premier les Trois Grâces, dans le second les messieurs et Chocolat. S’il y a quelque chose de beau à Pétersbourg, c’est cette rivière superbe, large comme un lac, aux eaux claires et si transparentes qu’on voit le fond. Je suis fière de parler le russe, comme une langue de plus, et ces animaux de Russes n’apprécient pas mes nobles efforts.
Kolem desáté přišla za námi Nina — pánové nás opustili, mé Grácie byly doprovozeny domů a Nina zůstala u mě spát. Jsou čtyři hodiny — prohlížely jsme mé šaty; někdy je příjemné bdít do noci — zdá se, jako by člověk dělal něco zakázaného. Ale zvolna začala Nina mluvit o všem, o čem se mladým dívkám nikdy nemluví — a neprávem. Jedna její poznámka mě zasáhla svou trefností. Totiž že žena, když se odevzdává muži — byť i vlastnímu manželovi — podstupuje jakési ponížení, neboť cítí, že na straně muže je síla a beztrestnost, a na její straně snížení — protože se podvoluje. Muž koná čin vladaře, žena je jen pasivním nástrojem — ať je láska jakákoliv. Muž, sotva uspokojen, vidí v ženě ubohé stvořeníčko, jemuž dal vše — má ji trochu rád za potěšení, které mu poskytla, ale je to minulost, je to konec — vstane, jako by se nic nestalo. Zatímco žena… to je jiné. A mohu to posoudit, i když jen z velké dálky, když si vzpomenu na sebe po projížďce na koni s Antonellim — zatímco on byl zcela klidně v klubu. Ostatně je to téměř přirozené: muž dává, žena přijímá — tedy jí náleží láska, vzpomínka — neboť muže ochudila o jisté množství… o… o fluidu2 — a ten na ni musí působit a ona je jím obohacena, i morálně. Ale to není spravedlivé. Mělo by to být dáš — dostaneš.
Vers dix heures, Nina est venue nous retrouver, les messieurs nous laissèrent, mes Grâces furent reconduites à la maison, et Nina resta à dormir chez moi, il est quatre heures, nous avons regardé mes robes, cela fait plaisir de veiller quelquefois, il semble qu’on fasse quelque action défendue. Mais peu à peu Nina se mit à me parler de tout ce dont on ne parle jamais aux jeunes filles et à tort. Une de ses remarques m’a frappée comme justesse. C’est que la femme en se donnant à un homme, soit même son mari, subit une sorte d’humiliation, car elle sent que du côté de l’homme est la force et l’impunité, et du sien l’abaissement, puisqu’elle subit. L’homme accomplit un acte de souverain, la femme n’est qu’un instrument passif, quel que soit l’amour ; l’homme, à peine satisfait, voit dans la femme une pauvre petite à qui il a tout donné, il l’aime bien un peu pour le plaisir qu’elle lui a procuré, mais c’est le passé, c’est fini, et il se relève comme si rien n’était, tandis que la femme... c’est différent ; et de très loin je puis juger en me souvenant de moi après la promenade à cheval avec Antonelli, pendant qu’il était très tranquillement au club. D’ailleurs c’est presque naturel; l’homme donne, la femme reçoit, à elle donc l’amour, le souvenir, puisqu’elle a diminué l’homme d’une certaine quantité de... de... de fluides, qui doit agir sur elle et dont elle est augmentée, moralement même. Mais ce n’est pas juste. Ce devrait être donnant donnant.
Muži se nakonec žení — hrají si na moudré, spořádané, klidné — a bouří se při sebemenší divokosti ženy. Je to spravedlivé, je to rozumné? Jsou spořádaní, protože se jim opak zprotivil — ale ženy, které jsou v tom zcela nové — musí, mohou takové být? Muž je otřelý — přináší mladé dívce krásné zbytky svého ducha a těla, je unaven — bere si ženu, aby si odpočinul, žádá ženu do domácnosti, která ani nevychází do společnosti a spokojí se se svými hadry. Je to rozumné? Nehlásám ženskou zkaženost — ale žádám spravedlnost a shovívavost. Ale chudáček neviňátko — míchám se do věcí, o nichž nic nevím. Povolaní lidé, spravedliví lidé — mám pravdu?
Les hommes se marient après tout, ils posent pour être sages, rangés, tranquilles et ils se révoltent à la moindre sauvagerie de la femme. Est-ce juste, est-ce selon le bon sens ? Ils sont rangés parce qu’ils sont dégoûtés du contraire, mais les femmes toutes neuves, doivent-elles, peuvent-elles l’être ? L’homme est tout râpé, il apporte à une jeune fille les beaux restes de son esprit et de son corps, il est fatigué, il prend une femme pour se reposer, il demande une femme d’intérieur qui n’aille même pas dans le monde, qui se contente de ses haillons, est-ce raisonnable ? Je ne prêche pas la dépravation des femmes mais je demande justice et indulgence. Mais pauvre innocente, je me mêle d’affaires dont je ne sais rien. Gens compétents, gens justes, ai-je raison ?
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie, 1879
1879. Když jsem to psala, nerozuměla jsem ani polovině.
1879. A l’heure où j’écrivais cela, je n’en comprenais pas la moitié.
Poznámky
Pozn. překl.: „Girofla“ — Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffret (podle Lecocqovy operety Giroflé-Girofla); odkaz evokuje bujnou společnou dobu v Nice roku 1875. ↩
Pozn. překl.: Fluidy (franc. fluides) — teorie 19. stol. o životních nebo sexuálních tekutinách, které se přenášejí při tělesném styku; pseudovědecký koncept rozšířený v dobové medicíně a esoterické tradici. ↩