Neděle, 6. srpna 1876 (25. července)

Místo abych šla po kostelech, spala jsem — a Nina mě vzala na snídani k sobě. Papoušek mluvil, dcery křičely, já zpívala — člověk by si myslel, že je v Nice. Kupé na dvě místa poskytlo útočiště Třem Gráciím, které jely v lijáku navštívit Izákijský chrám¹, proslulý sloupy z malachitu a lapis lazuli. Tyto sloupy jsou krajně bohaté — ale nevkusné, neboť zeleň malachitu a modř lapisu lazuli se navzájem zabíjejí. Mozaiky a malby jsou ideální — pravé postavy světců, Panny Marie, andělů. Celý kostel je z mramoru, čtyři průčelí s granitovými sloupy jsou krásná — ale nejsou v souladu se zlatou byzantskou kupolí. A vnějšek jako celek budí jakýsi tísnivý dojem, neboť kupole je příliš mohutná a drtí čtyři malé kupole nad průčelími se sloupy, které by jinak byly tak krásné. Hojnost zlata a ozdob uvnitř působí nejšťastnějším dojmem — pestrost je harmonická a nejlepšího vkusu — kromě dvou sloupů z lapis lazuli, které by byly nádherné, ale jinde.

Slavila se lidová svatba. Novomanželé byli oškliví a nedívaly jsme se dlouho. Miluji ruský lid — dobrý, statečný, věrný, prostoduchý. Tito muži a ženy se zastavují před každým kostelem a každou kaplí, před každým výklenkem s obrazem — křižují se a konají své pobožnosti uprostřed ulice, jako by byli doma.

Po Izákijské katedrále jsme šly do Kazaňské. Opět svatba — a okouzlující nevěsta. Tato katedrála je postavena po vzoru Svatopetrského chrámu v Římě — ale kolonáda působí nadbytečně, zdá se nepřipojená k budově a není dostatečně protažena, takže se půlkruh neuzavírá — a to vše dodává stavbě nelichotivý a nedokončený vzhled.

Dál na Něvském prospektu socha Kateřiny Veliké². A před Senátem u Zimního paláce — mimochodem obrovské kasárny — jezdecká socha Petra Velikého: jednou rukou ukazuje na Senát, druhou na Něvu. Lid vykládá toto dvojí gesto podivně. Car prý ukazuje jednou rukou na Senát a druhou na řeku, aby řekl, že je lepší se utopit v Něvě než soudit se před Senátem.

Socha Mikuláše³ je pozoruhodná tím, že není podepřena dvěma nohami a ocasem koně — třemi opěrnými body — ale jen nohama. Tento div mi vnukl ponurou úvahu: komunardi budou mít méně práce — opěrný ocas chybí.

Večeřela jsem sama s Gráciemi — Étienne a Pavel jako diváci; velmi vážně si říkají můj dvůr. Strašně mě dráždí. Chtěla bych vidět jen Giro a Marii.

Pavel mi opravuje krajky a slouží mi nejrytířštějším způsobem — ale dráždí mě. Co by mě u jiného okouzlilo, u něho vede jen k tomu, že ho vůbec snesu.

Prší a jsem nachlazená. Píšu mámě: „Petrohrad je špína! Na hlavní město je dlažba příšerná — člověka to nemilosrdně natřese; Zimní palác je kasárna, Velké divadlo obrovský záchod, katedrály bohaté — ale tvarově nepovedené a špatně pojaté.“

A přidejte k tomu klima — a máte dokonalé kouzlo.

Pokusila jsem se rozohnit pohledem na portrét Pietra Antonelliho — ale nezdá se mi dost krásný, abych zapomněla, že je to špatný člověk, tvor, kterým lze jen pohrdat. Nejsem na něj již rozhněvána — pohrdám jím zcela. Ne pro osobní urážku — ale pro jeho způsob života, jeho slabost… počkejte, definuji vám pocit, který jsem právě pojmenovala. Slabost, která nás pudí k dobru, k něžným citům, k odpuštění urážek milované bytosti — ta se může tak jmenovat. Ale slabost, která pudí ke zlu a nízkosti — ta se jmenuje… zbabělost.

Myslela jsem, že budu více cítit nepřítomnost svých blízkých; spokojená sice nejsem, ale to spíše kvůli přítomnosti nepříjemných a obyčejných lidí (můj ubohý strýc navzdory své dobrotě) než kvůli nepřítomnosti těch, které miluji.