Úterý, 27. června 1876

Novinový výstřižek · Le Figaro, 26 juin 1876, Le cardinal Antonelli par Ignotus

⚜

KARDINÁL ANTONELLI⁴ S vlídným úsměvem mi řekl: „Za okamžik jsem vám k službám!“ Usedl jsem na pohovku tmavé barvy. Kardinál podepisoval listiny, které mu předkládal drobný mladík, oděný zhruba jako ti pařížští napůl abbé, kteří zapisují zádušní mše. Na stole stál jakýsi velký červený květ z oněch rostlin, jimž se říká sukulenty — zimní novinka z pařeniště. Bylo mi čtyřiadvacet let. Od té doby mnoho vody uplynulo! A kardinál prosekretář státu, když konečně vzal můj dopis, otevřel jej pomalu obrovským nožem ze slonoviny, přečetl jej neméně zvolna, a přitom mi říkal: „Jak se daří výtečnému markýzi Costovi de Beauregard? — Pan Menabrea právě pronesl krásnou řeč — proč pan de Revel nemluví častěji? To jsou tři muži, které máme velmi rádi!“ Protože se zdálo, že žádná z těch otázek nečeká odpověď, žádnou jsem nedal. Konečně dočetl, a aniž se na mne podíval, avšak pozoruje mě úkosem svýma nádhernýma černýma očima, řekl mi: „Jak se daří hraběti?“

LE CARDINAL ANTONELLI Il me dit avec un gracieux sourire « dans un moment je suis à vous ! ». Je m’assis sur un canapé de couleur sombre. Il apposait sa signature sur des papiers que lui présentait un petit jeune homme à peu près vêtu comme ces demi-abbés de Paris qui inscrivent les messes pour les morts. Je ne sais quelle grande fleur rouge de l’espèce dite grasse - une primeur d’hiver - était sur sa table. J’avais vingt-quatre ans. Depuis, il a beaucoup plu ! Et le cardinal prosecrétaire d’État, ayant enfin pris ma lettre, l’ouvrit lentement avec un énorme couteau d’ivoire, la lut non plus vite ; et ce faisant, il me disait « comment va cet excellent marquis Costa de Beauregard ? - M. Menabrea vient de faire un beau discours - pourquoi M. de Revel ne parle-t-il pas davantage ? Voilà trois hommes que nous aimons beaucoup ! ». Toutes ces questions n’ayant pas l’air d’attendre une réponse, je ne leur en fis pas. Enfin il termina sa lecture ; et sans me regarder, mais en me voyant de côté avec ses superbes yeux noirs, il me dit : « Comment va le comte ? ».

⚜

Abyste pochopili, jak jsem byl ohromen, je třeba vědět dvě věci: — ministr tu označoval Cavoura jeho turínským titulem: Hrabě, — obdobně jako se v Římě říká Antonellimu: Kardinál! Byl jsem totiž pověřen předními osobnostmi piemontské pravice, z nichž několik dosud žije, malým neoficiálním posláním. Říkalo se, že se děje především bez Cavourova vědomí. Pravdou však bylo, že Cavour o něm věděl a že mi je svěřili po dohodě s knížetem de La Tour-d’Auvergne, protože jsem se těšil přízni obou velkých protivníků, Cavoura i Costy. Mimoto bylo jméno mé babičky z otcovy strany v Římě dobře známo. — Dělal jsem hlupáčka a řekl jsem: „Hrabě? Jaký hrabě, Vaše Eminence?“ „Ale přece hrabě Cavour! Viděl jste ho před odjezdem?“ „Ne, Eminence.“ — Lhal jsem jako vyslanec. Doufám však, že mi Bůh tu lež odpustí, až bude nucen prominout diplomatické lži kardinálovy.

Pour comprendre combien je fus abasourdi, il faut savoir deux choses : - le ministre désignait là Cavour par son appellation turinoise : Le comte, - analogue à la désignation romaine d’Antonelli : Le cardinal ! Or, j’étais chargé par les principaux personnages de la droite piémontaise, dont plusieurs vivent encore, d’une petite mission officieuse. On la disait surtout faite à l’insu de Cavour. La vérité était que Cavour la connaissait, et qu’on m’en avait chargé, d’accord avec le prince de La Tour-d’Auvergne, parce que j’étais honoré de la bienveillance des deux grands adversaires Cavour et Costa. D’autre part, le nom de ma grand-mère paternelle était bien connu à Rome. - Je fis le niais, et je dis : - « Le comte, quel comte ? Votre Éminence ? » - « Mais le comte de Cavour ! vous l’avez vu avant votre départ ? » - « Non, Éminence. » - Je mentais comme un ambassadeur. Mais j’espère que Dieu me pardonnera ce mensonge, quand il sera obligé d’excuser les mensonges diplomatiques du cardinal.

⚜

Tu mě kardinál zahalil oním pohledem, který je pro něj tolik příznačný. Zornice se mu rozšíří, zjihne, stane se hebkou, lichotivou, zastřenou, řekněme raději: mazlivou; a přece pohled zůstává ironický, zornice skrývá hlasitý smích, jako to občas činí malá chovanka penzionátu v kostele. Kardinálovy rty se přitom jen usmívají. Jeho ruce vám občas stisknou ruce. Kladou se vám na ramena, jako mně. Ale ta smějící se pochybnost vás zahalí a zamrazí. Zastřená přemírou italské zdvořilosti, tato ironie se sama nepřizná. Nemáte právo mu říci: „Prohlédl jsem tě,“ neboť kardinál by se právem ohradil a viděl by ve vás nevychovaného puntičkáře. Většina lidí si toho pohledu, na všechny strany sladkého, avšak upřeně ironického, nevšimne; odcházejí kardinálem okouzleni a říkají si: „Jaký rozkošný člověk! Jak mě přijal, jak mi porozuměl!“ Já však jsem jako psi, kteří se vždy dívají do očí tomu, kdo k nim mluví.

Alors le cardinal me couvrit de ce regard qui est une de ses caractéristiques. Sa prunelle s’agrandit, elle devient douce, caressante, voilée, disons mieux, câline ; et cependant le regard reste ironique, la prunelle cache un gros rire comme une petite pensionnaire le fait parfois à l’église. Cependant, les lèvres du cardinal ne font que sourire. Ses mains pressent parfois vos mains. Elles se mettent sur vos épaules, comme à moi. Mais ce doute rieur vous couvre et vous fait froid. Voilée par une excessive courtoisie italienne, cette ironie ne s’avoue pas elle-même. Vous n’avez pas le droit de lui dire : « Je te sens », car le cardinal protesterait à bon droit et verrait en vous un pointilleux mal élevé. La plupart des gens ne s’aperçoivent pas de ce regard d’une douceur circulaire, mais d’une ironie fixe, et, enchantés du cardinal, s’en vont se disant : « Quel homme charmant ! Comme il m’a reçu, comme il m’a compris ! » Mais, moi, je suis comme les chiens qui regardent toujours dans les yeux ceux qui leur parlent.

⚜

Kardinál mi nepoložil ani otázky, které jsem očekával. Spokojil se s tím, že napsal do Turína. To byl poslední detail pokusu o Cavourovo spojenectví⁵ s pravicí. Nevyprávím to proto, abych se dělal důležitým, nýbrž abych svým italským portrétům dodal punc pravdivosti. Čtenář jistě zapomněl můj portrét krále, který byl tam v Itálii shledán velmi podobným. Kardinál se provinil tím, že mě velice popudil. Ve dvaceti letech jsem měl jistě jiné starosti než politické. Nadšen, jako bývá malý chlapec přestrojený za generála, že plním poslání vážné povahy, byl bych si přál být papežem přijat v soukromé audienci a dát posvětit růženec pro svou matku s tím, že je pro ni! Kardinál nepochopil, že jsem na Cavourovy plány zvysoka kašlal, jakmile jsem byl z dosahu, v němž ten neslýchaný muž fascinoval lidi, ba i události! Kardinál mi soukromou audienci překazil. Papeže jsem viděl já — jako jeden z dvaceti!! a to ještě včetně žen!! Uchoval jsem si z toho opravdový hněv. Ale ve dvaceti letech hněvy pomíjejí jako lásky — ne tak rychle, ale pomíjejí.

Le cardinal ne me fit pas même les questions que j’attendais. Il se contenta d’écrire à Turin. Ce fut le dernier détail de la tentative d’un connubio de Cavour avec la droite. Je raconte cela, non point pour me grossir mais pour donner à mes portraits italiens leur cachet de vérité. Le lecteur a sans doute oublié mon portrait du roi qui, là-bas, fut estimé très ressemblant. Le cardinal eut le tort de m’irriter vivement. J’avais, certes, à vingt ans, d’autres soucis que des soucis politiques. Enchanté, comme l’est un petit garçon habillé en général, de remplir une mission de forme grave, j’eusse désiré être reçu en audience particulière par le pape et faire bénir un chapelet pour ma mère, en disant que c’était pour elle ! Le cardinal ne comprit pas que je me moquais bien des projets de Cavour, quand je n’étais pas dans les alentours où cet homme inouï fascinait les hommes et même les événements ! Le cardinal m’empêcha d’avoir une audience particulière. Je vis le pape, moi, vingtième ! ! et même, femmes comprises ! ! Je conservai de ce une vraie colère. Mais à vingt ans, les colères passent comme les amours - moins vite, mais elles passent.

⚜

Pius IX., jehož portrét ještě podám a kterého jsem viděl zblízka, měl dva politické způsoby: způsob Rossiho — a způsob Antonelliho. Rossi⁶ byl mužem moderní vášně s antickým stoicismem. Antonelli je mužem katolického stoicismu s moderní vášní. Pius roku 1848, jemuž velký liberální hlas Balbův volal: „Odvahu, Svatý otče!“, ukázal moderního člověka pod středověkým rouchem papežství. Rossi byl ministrem tohoto velkého katolického dobrodružství, které skončilo teprve jeho násilnou smrtí. Z tohoto hrobu vzešel kardinál Antonelli. I on prodělal to, co nazýval malárií roku 1848. Jako předseda Consulty pronesl slavnostně ke Svatému otci tato naprosto autentická slova: „Nechť Vaše Svatost přiměje občanský pokrok století kráčet v souladu se zásadami katolického náboženství; podivuhodné spojení⁷ atd. Nikdy jsme tu nebyli liberálnější! Naštěstí pro kardinála nemají odsudky Syllabu zpětnou platnost. Když Francouzská republika přivedla Pia IX. z vyhnanství zpět⁸, nalezl dům vydrancovaný. Náboženské památky, jež jsou jaksi jeho zařízením, byly rozbity. — Tehdy Antonelli slavnostně spálil Rossiho systém, nikoli v hněvu, nýbrž se smutkem a s poctami. A spolu s ním uložili, jako na pohřební hranici skythského krále, jeho velkou vdovu — Svobodu.

Pie IX, dont je ferai le portrait et que j’ai vu de près, a eu deux manières politiques : la manière Rossi - la manière Antonelli. Rossi fut l’homme de la passion moderne, avec le stoïcisme antique. Antonelli est l’homme du stoïcisme catholique avec la passion moderne. Le Pie de 1848 à qui la grande voix libérale de Balbo avait crié : « Courage, Saint-Père ! » avait montré l’homme moderne sous les habits du moyen âge de la papauté. Rossi avait été le ministre de cette grande aventure catholique qui ne se termina qu’à sa mort violente. Le cardinal Antonelli sortit de cette tombe. Lui, aussi avait eu ce qu’il appelait la mal’aria de 1848. Président de la Consulte, il avait dit solennellement au Saint-Père ces paroles absolument authentiques : « Que votre Sainteté fasse camminare d’accordo il progresso civile del secolo coi principii della catholica religione ; mirabile unione, etc. Nous n’avons jamais été ici plus libéraux ! Heureusement pour le cardinal les condamnations du Syllabus n’ont pas d’effet rétroactif. Quand la République française eut ramené d’exil Pie IX, il trouva la maison saccagée. Les souvenirs religieux qui en sont comme le mobilier étaient brisés. - Alors Antonelli brûla solennellement le système de Rossi, non point avec colère, mais avec tristesse et en lui rendant des honneurs. Et on coucha avec lui, comme sur le bûcher funéraire d’un roi des Scythes, sa grande veuve - la Liberté.

⚜

Cavour a Antonelli se náhle znenáviděli, protože se hned pochopili. Zprvu se však zdálo, že se navzájem očichávají jako dva velcí buvoli z římské Kampánie před zápasem. Jednoho dne však Cavour při hlasování zjistil, že mu chybí dvacet poslaneckých hlasů, s nimiž počítal. I řekl: „To je Antonelli!“ Znal kardinála dobře. Kardinál byl jediný muž v Evropě — Bismark ještě nebyl — o němž Cavour soudil, že se mu vyrovná. Vskutku, k rysům kardinálovým patří způsob, jakým napadá protivníky na jejich vlastní půdě. Když bylo zjevné, že Napoleon III. nemůže nebo nechce zachránit dědictví svatého Petra, francouzské duchovenstvo zpívalo Pane, zachovej⁹ atd. méně hlasitě. Když se kardinál cítil příliš slabý, aby se bránil, útočil. Jednoho dne Cavour zemřel. „Ubohý hrabě Camillo!“ pravil kardinál. A myslel si, že je pánem. Ale z Cavoura se zrodil král.

Soudainement Cavour et Antonelli se détestèrent parce qu’ils se comprirent aussitôt. Cependant, tout d’abord, ils eurent l’air de se flairer, comme deux grands buffles de la campagne de Rome, avant le combat. Mais un jour, Cavour s’aperçut dans un scrutin qu’il lui manquait vingt voix de députés sur lesquelles il comptait. Et il dit : « C’est Antonelli ! » Il connaissait bien le cardinal. Le cardinal fut le seul homme d’Europe - Bismark n’était pas encore, - que Cavour jugea être de sa taille. En effet, une des notes du cardinal est sa façon d’attaquer ses adversaires chez eux. Quand il fut manifeste que Napoléon III ne pouvait ou ne voulait pas sauver le patrimoine de Saint-Pierre, le clergé français chanta moins haut le Domine salvum, etc. Quand le cardinal se sentait trop faible pour se défendre, il attaquait. Un jour Cavour mourut. « Pauvre comte Camille ! » fit le cardinal. Et il se crut le maître. Mais le roi naquit de Cavour.

⚜

Tu je rys, který kardinála vystihuje. Ten, kdo je služebně nejstarším ministrem na celém světě, nenašel svého portrétistu. Nemluvím o zlostných karikaturách, které o něm vznikly. Má totiž tvář nepostižitelnou jako velká postava s proměnlivými liniemi. Kdysi tato snědá a energická maska se širokými ústy a krvavě rudými rty působila nad červeným rouchem zvláštním dojmem. Byla to robustní a živá silueta vášnivého muže. Jeho způsoby však byly mírné, vláčné a klidné. Dnes se rysy poněkud setřely jako linie fotografie příliš vystavené vzduchu. Vysoké čelo se ještě rozšířilo, jak se obnažilo. Je v tom uklidnění a velikost. A přece je kardinál obratnější než kdy jindy. Vidíte ty protiklady! Jak to nakreslit? Je to Richelieu? Je to Mazarin? Je to kardinál Antonelli, Richelieu jemný jako Mazarin a Mazarin velkolepý jako Richelieu.

Voici un trait qui caractérise le cardinal. Celui qui est le doyen des ministres du monde entier n’a pas eu de portraitiste. Je ne parle pas des caricatures violentes qui ont été faites. C’est qu’il a une figure insaisissable comme une grande figure aux lignes changeantes. Jadis ce masque brun et énergique, à la bouche large et aux lèvres sanguines produisait un singulier effet au-dessus de la robe rouge. C’était la silhouette robuste et mouvementée d’un homme passionné. Pourtant sa manière était douce, souple et calme. Aujourd’hui les traits se sont un peu effacés comme les lignes d’une photographie trop exposée à l’air. Le grand front s’est encore élargi en se dépouillant. Il y a là de l’apaisement et de la grandeur. Et pourtant le cardinal est plus habile que jamais. Vous voyez les antithèses ! Comment dessiner cela ? Est-ce Richelieu ? est-ce Mazarin ? c’est le cardinal Antonelli, un Richelieu fin comme Mazarin, et un Mazarin superbe comme Richelieu.

⚜

Italové necítí ke kardinálovi takovou nenávist, jakou se předpokládá. Vědí, že kardinál je především Ital. Snad jen ve Francii se věří v Antonelliho lásku k Francii. Miluje jen římskou církev. Je zdvořilý ke králi či k národu, potřebuje-li toho jeho velká věc, a pak je odloží jako starý deštník, který mu už nemůže posloužit. Kardinál přijal ve své pracovně ve Vatikánu všechny velké pány i velké dámy poloviny století. Císařové a králové ho navštívili jako první. Když viděli papeže, vystoupili po čtyřiadvaceti schodech, které vedou k němu. Nicméně kardinál znamenitě předstírá naivní obdiv, on, jenž obdivuje jen chrám svatého Petra v Římě! Vyptává se návštěvníků, jako by se měl ještě čemu učit. Ale buďte si jisti, že tento velký pán vznešeného vzezření pohrdá, víc než to říká, člověkem; jak to říká, národy; a jak to neříká, králi. Tento muž, přehnaně zdvořilý ke všem, ctí jen jednu věc — svatou věc, které slouží; a jen jednoho člověka — papeže, kterého miluje!

Les Italiens n’ont pas contre le cardinal la haine qu’on suppose. Ils savent qu’avant tout le cardinal est Italien. Il n’y a guère qu’en France où on croit à l’amour d’Antonelli pour la France. Il n’aime que l’église de Rome. Il est poli pour un roi ou un peuple si sa grande cause en a besoin, puis il les abandonne comme un vieux parapluie qui ne peut plus lui servir. Le cardinal a reçu dans son cabinet du Vatican tous les grands et toutes les grandes de la moitié du siècle. Les empereurs et les rois lui ont fait la première visite. Après avoir vu le pape, ils ont monté les vingt-quatre marches, qui mènent chez lui. Nonobstant ; le cardinal simule à ravir les admirations naïves, lui qui n’admire que Saint-Pierre de Rome ! Il questionne les visiteurs comme s’il avait encore quelque chose à apprendre. Mais, soyez-en certains, ce grand seigneur de haute allure dédaigne, plus qu’il ne le dit, l’homme ; comme il le dit, les peuples, et comme il ne le dit point, les rois. Cet homme d’une politesse excessive envers tous, n’est respectueux que d’une chose - la cause sainte qu’il sert ; et que d’un homme - le pape qu’il aime !

⚜

Nikdo nemá víc smyslu pro moderního ducha než on, i když pro něj nemá zálibu. Má však živou zálibu v drahokamech, které sbírá. Nikdo ho nedokázal zastavit v jeho záměrech; stejně tak by mu nikdo nezabránil, aby se jako žena zastavil před výlohou klenotníka. Miluje hudbu a barvy. Když kdysi kardinál rozprávěl vsedě ve vyslaneckém salonu, míval ve zvyku trochu natáhnout lýtko, jež rýsovala červená punčocha, a pohlížet na ně, jako by je obdivoval. Kardinál měl vskutku jednu z nejkrásnějších nohou v Itálii. Dnes toto skvělé srdce zápasí s únavou ze svého půlstoletého díla. Tři čtvrtiny vlasů mu vypadaly. Vlasy padají i z menších příčin. Maska se protáhla a jako by zbledla. Ale oko zůstává černé jako oko Pia IX.; střídavě, podle hnutí duše, matně nebo zářivě černé. Jeho zornice má prý pružnost zornic, které se náhle dívají do slunce i do noci. Vskutku viděl střídavě apoteózy i katastrofy. Zkrátka, byl by to velký muž, kdyby dva velcí muži mohli bydlet v jednom domě — ve Vatikánu!

Nul n’a plus que lui le sens de l’esprit moderne, s’il n’en a pas le goût. Mais il a le goût vif des pierreries dont il fait collection. Nul n’a pu l’arrêter dans ses projets ; nul ne pourrait davantage l’empêcher de s’arrêter comme une femme devant une devanture de joaillier. Il aime la musique et les couleurs. Quand assis dans un salon d’ambassadeur, le cardinal causait jadis, il avait le tic d’étendre un peu son mollet dessiné par le bas rouge et de le regarder comme s’il l’admirait. En effet le cardinal avait une des plus belles jambes de l’Italie. Aujourd’hui, ce cœur magnifique lutte contre la fatigue de son œuvre mi-séculaire. Les trois quarts de ses cheveux sont tombés. Les cheveux tombent à moins. Le masque s’est allongé et a comme blêmi. Mais l’œil demeure noir comme celui de Pie IX ; tour à tour, selon les impressions de l’âme, d’un noir mat ou brillant. Sa prunelle a, dit-on, l’élasticité de celles qui regardent brusquement le soleil et la nuit. En effet il a vu tour à tour les apothéoses et les cataclysmes. Bref, ce serait là un grand homme, si deux grands hommes pouvaient demeurer dans la même maison - le Vatican !

⚜

Co však patří jen jemu, byl počátek jeho díla. Musel vybudovat systém absolutní politiky v oné době politiky relativní, kdy lidé ani věci ještě nenabyli svého pravého jména. Tušil bouři jako albatros. Syn chudé rodiny, nabyl se svou krásnou, pružnou postavou velmi brzy vzezření velkého patricije. Všichni tito Římané sáli mléko téže vlčice ušlechtilé krve! Skláněl se před fakty i jednotlivci, aby se tím lépe napřímil, když přešli. Jde k cíli klikatě, jako obléhací zákop. Nikdy se neodkryje, ačkoli předstírá bezprostřednost. Neustále si činí výhrady a vytyčuje mezníky pro budoucnost. Stále hrál proti sérii, ale aniž zvyšoval sázku. Jeho velkou starostí je zůstat vždy ve hře. Věčnost sází na něho, říká. Zkrátka, kardinál má v nejvyšší míře vlastnost, která státníkům XIX. století chybí: je trpělivý. Téměř všichni, kdo proti němu hráli, jsou mrtvi. Rád to připomíná. Onehdy, když byl nemocen, říkal se svým výrazem latinské mírnosti: „Přece by mě překvapilo, kdybych zemřel dříve než kníže Bismark!“

Mais ce qui est bien à lui seul, ce fut le commencement de son œuvre. Il dut établir un système de politique absolue dans ce temps de politique relative où les hommes et les choses n’avaient pas encore pris leur vrai nom. Il pressentit l’orage comme un albatros. Fils d’une famille pauvre, il eut bien vite, avec sa belle taille souple, un grand air de patricien. Tous ces Romains ont tété le lait d’une même louve de grande race ! Il se plia devant les faits et les individus pour se relever mieux quand ils ont passé. Il va au but en zig zag, comme une parallèle de siège. Il ne se livre jamais, tout en simulant l’abandon. Il fait sans cesse des réserves et pose des jalons pour l’avenir. Il a sans cesse joué contre la série, mais sans augmenter son enjeu. Sa grande préoccupation est de rester toujours au jeu. L’éternité parie pour lui, dit-il. Bref, le cardinal a au suprême degré la qualité qui manque aux hommes d’État du XIXe siècle : il est patient. Presque tous ceux qui ont joué contre lui sont morts. Il aime à en faire la remarque. L’autre jour, quand il fut malade, il disait avec son air de douceur latine : « Cela m’étonnerait pourtant de mourir avant le prince de Bismark ! »

⚜

Zřídka odpouští a vždy si pamatuje služby i urážky. Neútočí zpočátku zpříma. Jeho rány ucítíte dřív, než zaslechnete jejich zvuk. Jeho cíl má cosi božského; jeho prostředky jsou jen a jen lidské. Zatímco papež se zdá nadpřirozenou postavou, velký kardinál je jedním z nás. Má naši tvář a má naše žíly. Má v kapesníku voňavky. Má v pokoji květiny. Je to Terentiův člověk.¹⁰ Dodal bych dokonce, že jeho povaha má ženské rysy, kdyby to nebyly právě rysy Itálie, té Itálie, jíž je víc než kterýkoli jiný Ital. Není knězem. Tato napůl světská tvář mu zachovává individualitu vedle téměř nebeské osobnosti Piovy. Je to čestný muž vedle světce. Z této blízkosti si uchoval náboženskou vůni — jako zlatý svícen, který půjčujeme na Boží tělo a který se nám vrací provoněný kadidlem.

Il pardonne rarement et se souvient toujours des services et des injures. Il n’attaque pas tout d’abord de front. On sent ses coups avant d’en avoir entendu le bruit. Il a un côté divin dans son but ; il n’a que des côtés humains dans ses moyens. Alors que le pape semble une figure surnaturelle, le grand cardinal est des nôtres. Il a notre masque et il a nos veines. Il a des parfums dans son mouchoir. Il a des fleurs dans sa chambre. C’est l’homme de Térence. J’ajouterai même que sa nature a des côtés féminins, s’ils n’étaient précisément les côtés d’Italie, de cette Italie dont il est plus qu’aucun autre Italien. Il n’est pas prêtre. Cette face demi-profane lui conserve une individualité à côté de la personnalité quasi-céleste de Pie. C’est un honnête homme à côté d’un saint. Il a gardé de cette approche une senteur religieuse - comme un chandelier d’or que nous prêtons pour la Fête-Dieu et qui nous revient avec une odeur d’encens.

⚜

Koneckonců není kardinál-jáhen tak poražen, jak se s oblibou tvrdí. Dokud bude papež v Římě, zůstane otázka světské moci otevřená. Král jako by v Římě bydlel u Pia IX. jako voják, který dostal ubytovací lístek k faráři. Katolická myšlenka měla v Itálii jen jednoho zarputilého protivníka, a to Garibaldiho, mesiáše, jehož slavný vjezd se nezdařil. Italština se stále zdá jazykem chvalozpěvů. Kulisy se nezměnily, neboť chrám svatého Petra stojí stále na obzoru jako kaple papežství.

En définitive, le cardinal-diacre n’est pas aussi vaincu qu’on se plaît à le dire. Tant que le pape sera à Rome, la question du pouvoir temporel sera ouverte. Le roi semble être à Rome chez Pie IX comme un soldat qui a pris un billet de logement chez un curé. L’idée catholique n’a eu en Italie qu’un adversaire acharné, c’est Garibaldi, messie qui a manqué son entrée. La langue italienne semble toujours être la langue des cantiques. Les décors n’ont pas changé, puisque Saint-Pierre de Rome est toujours à l’horizon comme la chapelle de la papauté.

⚜

Zemře-li král Viktor Emanuel, bude Pius IX. z Říma vyhnán. Ví, jak se z Říma odchází a jak se tam vrací. Zemře-li papež — ačkoli působí dojmem nesmrtelnosti; tak jako si nedovedeme představit vstoje Michelangelova Mojžíše, kterého vytesal sedícího, tak nechápeme vleže tuto sochu, jež tak dlouho stála vzpřímeně uprostřed bouře —, může po Piu IX. nastoupit kardinál Antonelli. Jeho téměř laický stav této volbě nebrání. Může přijmout kněžské svěcení zároveň s papežstvím; kardinál není ani papabile (kandidát na papežský stolec), ale ani Pius IX. nebyl papabile! A Bůh i lidé učinili v tomto století věci ještě podivnější. Sedm osmin kardinálů vděčí za svůj titul přízni velkého kardinála. Udržel by živou velkou tradici Piovu. Jeho výlučně italská osobnost by nevzbudila žárlivost velkých soupeřících mocností. Tato volba může zcela jistě být výslednicí tolika nesmírných a rozmanitých vlivů. Pokorný farizej, sedící u brány chrámu, spokojuji se tím, že ulici ukazuji prstem, co se snad stane u oltáře. Někdejší ctihodný papabile, malý kardinál Bonaparte, ztratil bílou papežskou čepičku na bojištích roku 1870. Vyzývám kohokoli, aby slíbil tiáru některému ze čtyř papabile, které známe. Nepředvídané je snad nejvážnějším papabile. Kardinál Antonelli, stane-li se papežem, by si snad vzpomněl na křivdu, kterou mi způsobil, když mi zabránil dát Svatým otcem v soukromé audienci posvětit růženec pro mou matku — smím doufat, že by mi jeden posvětil… ale teď, běda! pro koho? Ignotus¹¹.

Si le roi Victor-Emmanuel meurt, Pie IX sera chassé de Rome. Il sait comment on s’en va de Rome et comment on y revient. Si le pape meurt, quoiqu’il ait l’attitude de l’immortalité - de même qu’on ne s’imagine pas debout le Moïse que Michel-Ange a fait assis, de même on ne comprend pas couchée cette statue si longtemps debout pendant la tempête, - le cardinal Antonelli peut succéder à Pie IX. Sa quasi-laïcité ne s’oppose pas à cette élection. Il peut recevoir la prêtrise en même temps que la papauté ; le cardinal n’est pas même un papabile (candidat à la papauté), mais Pie IX n’était pas un papabile ! Or Dieu et les hommes ont fait dans ce siècle des choses encore plus étranges que celle-là. Les sept huitièmes des cardinaux doivent leur titre à l’amitié du grand cardinal. Il conserverait vivant la grande tradition de Pie. Sa personnalité exclusivement italienne n’éveillerait pas la jalousie des grandes puissances rivales. Cette élection peut à coup sûr être la résultante de tant d’énormes influences diverses. Humble pharisien, assis à la porte du temple, je me contente d’indiquer du doigt à la rue ce qui se fera peut-être à l’autel. L’ancien et vénéré papabile, le petit cardinal Bonaparte, a perdu la calotte blanche de pape sur les champs de bataille de 1870. Je défie de promettre la tiare à un papabile parmi les quatre qu’on connaît. L’imprévu est peut-être le plus sérieux papabile. Le cardinal Antonelli, devenu pape, se souviendrait peut-être du mal qu’il m’a fait en m’empêchant de faire bénir, en audience particulière, par le Saint-Père, un chapelet pour ma mère - j’ose espérer qu’il m’en bénirait un... mais maintenant, hélas ! pour qui ? Ignotus.