Středa, 28. června 1876

Ach — dnes jsem pracovala! Objednala jsem psací stůl, komodu, poličku, tři zrcadla; zavolala jsem si pomocníka z knihkupectví Visconti, jenž právě sestavuje katalog mých knih. Mám pěkné jádro knihovny: všichni řečtí, latinští a francouzští klasikové, několik anglických a italských knih.
Musela jsem vyjít již ve tři hodiny — vzala jsem s sebou Dinu. Jaké štěstí! Potkaly jsme pana a paní Saetoneovy, Gautiera a Laurentiho. Ráda Gautiera vídám.
To dědeček vede válku s Antonellim! Já jen mluvím o budoucí volbě a přeji si, aby přišla co nejdříve, abych mohla být papežovou neteří. Budu mít více starostí než nyní — ale aspoň to bude stát za to. Pomyslete — to není jen být neteří Jeho Svatosti v Římě — to je být přijímána na všech dvorech: v Rakousku, ve Španělsku zvláště — jak krásná to země, Španělsko! A v Bavorsku — tamní král je okouzlující excentrik. A pak v Anglii — katolická strana. No pomyslete!
A pak bych hned dala exkomunikovat Audiffreta a udělila bych dispens Saetoneovi za odvahu oženit se se slečnou Marií Lacroixovou. A pak — představte si mě v divadle nebo na plese. „Kdo je tamta?“ budou se ptát. „To je papežova neteř.“ Ach!
Mívala jsem skvělé sny — ale ani to nebyly sny, byla to bláznovství. A nyní je to tak blízko — zdá se, že stačí jen natáhnout ruku. Ach — kdybych se stala papežovou neteří! Králů je mnoho — papež je jediný. Ach!
Walitský konečně odpověděl Antonellimu — žertovný dopis, jak už bývá jeho zvykem — do nějž jsem mu dala vložit tuto větu: „Odjíždíme za týden; kdo ví, vrátím-li se — jak vy sám tak výstižně říkáte, budoucnost je vždy nejistá.“ Já odjíždím v neděli. „Vydá se za vámi,“ řekl Bihovetz. Ach, nevěřím tomu. „A vy nebudete zlá,“ dodal. Ach — tomu věřím.
Dědeček je příšerně proti tomu chlapci — i kdyby se stal papežovým synovcem. Já jsem pak slavnostně jednou provždy oznámila: zůstane-li Pietro takovým, jaký je — nikdy; ale stane-li se papežovým synovcem nebo zdědí-li hodně peněz (tři sta tisíc franků renty minimo-minimum) — rozhodně ano. Zvláště stane-li se papežovým synovcem — pak se nebudu radit s nikým — a kdyby bylo třeba, skočila bych z druhého patra, aby to tak bylo.
Jenomže — člověk míní a Bůh mění. Zůstane tento sen snem jako ostatní? Kdo ví? Bůh. Mohlo by ostatně být, že Antonelli nedostal moji květinu. Pochybuji o jeho lásce. Kdo nemiluje, nepíše takové dopisy, jako je ten jeho. „Miluji vás a potřebuji úlevu jednoho vašeho slova.“ Ta prostota dokazuje, že je to pravda. Jako evangelium. „Co dokazuje, že je to pravda?“ říkával pan Brunet, můj učitel. „Naprostá prostota vyprávění,“ říkával, „neboť kdyby to byl výmysl, byl by ozdoben všemi druhy rétorických obrazů jako pohádky“ — ale zde se prostě říkají fakta, protože to byla pouhá přesná pravda a nikoho ani nenapadlo, že by se o ní dalo pochybovat.
Nepochybuji o té lásce — pochybuji o jeho energii, pochybuji o jeho charakteru — a mám pravdu. Pane, zachraňuj budoucího Pia X. Neboť předpokládám, že kardinál vezme jméno Pius ze vděčnosti.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie má na mysli Ludvíka II. Bavorského (1845–1886), slavného stavitele pohádkových zámků, patrona Wagnera — skutečně okouzlující a nevypočitatelná osobnost tehdejší Evropy. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Chi lo sa ? Dio.“ — Marie střídá jazyky spontánně, italština pro ni evokuje Řím a Pietra. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Domine, salvum fac futurum Pium X“ — parodie na liturgickou formuli Domine, salvum fac regem (Pane, zachraňuj krále). Marie se ve fantazii modlí za to, aby se kardinál Antonelli stal papežem Piem X. — a tím se Pietro stal papežovým synovcem. (Skutečný Pius X., Giuseppe Sarto, nastoupil roku 1903.) ↩