❦
Pondělí, 26. června 1876
Po každé hodině zpěvu se cítím lépe. Ale dva roky! Dva roky klidného života plynou jako dva dny — ale dva roky života, jako je ten můj!Lundi 26 juin 1876 Après chaque leçon de chant, je me sens mieux. Mais deux ans ! Deux ans d’une vie calme se passent comme deux jours, mais deux ans d’une vie comme la mienne !
Cresci mi přinesl pozdravy od „pana Émila“. Nedávno Galula potkal mámu a řekl jí, že všichni vědí, jaký hlas mám, a kdy jsem měla první hodinu atd. atd.
Cresci m’a apporté les compliments de « M. Émile ». L’autre jour Galula ayant rencontré maman lui dit qu’ils savaient tous quelle voix j’avais et quel jour j’ai pris la première leçon etc. etc.
Ano — půjde-li můj hlas svou přirozenou cestou... Hleďte, jsou dny, kdy se mi zdá, že ho nemohu vychválit dost, a jiné, kdy se mi zdá, že jsem o něm neřekla nic.
Oui, si ma voix suit son cours naturel... tenez il y a des jours où il me semble que je n’en dis jamais trop de bien, tandis que d’autres où il me semble que je n’en ai pas dit du tout.
Jaký déšť! Člověk by si myslel, že je říjen. Hřmí a nebe plno blesků — a já se, zahálčivý tvor, při psaní kochám v zrcadle. Nic se nevyrovná šatům ve stylu Beatrice1 s volným výstřihem, bez ozdob, s odhalenou šíjí. Sebemenší pohyby krku jsou tak půvabné — člověk je úplně jiný než v těch šatech, těch řaseních, těch ozdobách. Botkin se mi postranně2 zmínil o mém krku — a má pravdu — pro malíře jsou ty světlé a jemné tóny vzácný nález.
Quelle pluie ! On se croirait au mois d’octobre. Il tonne et le ciel est plein d’éclairs et - oisive créature que je suis ! - je me mire tout en écrivant. Il n’y a rien comme une robe de Béatrice avec le cou dégagé, sans ornements, la nuque découverte. Les moindres mouvements du cou sont si gracieux, on est tout autre qu’avec ces robes, ces nichés, ces garnitures. Botkin m’a sournoisement parlé de mon cou, c’est vrai, pour un peintre ces teintes claires et douces sont une trouvaille rare.
Moje matky mi přinesly partituru Ruy Blase3, o niž prosím od včerejška — a zatímco zpívám z listu velkou árii druhého aktu, žádají mě o dovolení jet do Monaka. To je k nezaplacení. Dělám nespokojené grimasy — ale máma to dovolení dostane s poukazem na brzký odjezd tety se mnou: „Bude to naposledy.“
Mes mères m’apportent la partition de Ruy Blas que je demande depuis hier et pendant que je déchiffre le grand air du second acte, elles me demandent la permission d’aller à Monaco. C’est impayable. Je fais des mines mécontentes mais maman obtient cette permission en alléguant le départ prochain de ma tante avec moi : « Ce sera la dernière fois. »
Ještě chvíli jsem zpívala sama, pak s Collignon, která mě doprovázela, pak jsem četla — pak jsem nevěděla, co si počít. Déšť ustal a vysvitlo slunce; otevřela jsem všechna okna. Ženy z Rue de France vykoukly ze svých oken a z obchůdků, usmívaly se na mě a ukazovaly mi všechna svá miminka a nechávaly je posílat mi vzdušné pusy. Dojemná popularita!
Je chantai encore quelque temps seule, puis avec Collignon qui m’accompagnait, puis j’ai lu, puis je n’ai plus su que faire et la pluie ayant cessé et le soleil s’étant montré, j’ouvris toutes les fénêtres, les femmes de la rue de France sortirent de leurs fenêtres, et de leurs boutiques me souriant et me montrant tous les bébés qu’elles ont, leur faisant envoyer des baisers à mon adresse. Touchante popularité !
U branky ve zdi zazvonil listonoš — zase jeden známý už pět let: „Je tu dopis pro vás, slečno — z Říma.“ „Ach! No tohle!“ „Paní... máma mě potkala a řekla, abych ho dal přímo vám.“ „Dejte ho, dejte, zazvoňte na dveře domu — ještě, silněji — zvoňte!“
On sonna à la porte du mur : le facteur, encore une connaissance de cinq ans : - Il y a une lettre pour vous, Mademoiselle, de Rome. - Ah ! Bah ! - Madame... maman m’a rencontré et m’a dit de vous la donner à vous. - Donnez, donnez, sonnez à la porte de la maison, encore, plus fort, sonnez !
Vyskočila jsem na schody vstříc muži, jenž mi s úsměvem podal dopis a Le Figaro. „Dina, slečno Collignon — dopis!“ zvolala jsem celá radostná. „Ten proklatý generál — jak to předpověděl!“ „Řím — z Říma!“ křičela Dina. „No tak?“ „Ach ne, počkejte — nejdříve si to musím přečíst. Generál mi předpověděl nepříjemnost.“
Je bondis sur l’escalier à la rencontre de l’homme qui me tendit en souriant la lettre et Le Figaro. - Dina, Mademoiselle Collignon, une lettre, m’écriai-je toute contente, ce maudit général, comme il prédit ! - Rome, de Rome, criait Dina, voyons ! - Ah ! non, attendez d’abord que j’en prenne connaissance, le général m’a prédit un désagrément.
„A já jdu s tebou!“ zvolala Dina a pronásledovala mě až do mého toaletního kabinetku (který je pravý boudoir), kde jsem si sedla před stůl, jenž mi zatím slouží jako psací — bez dechu, s třesoucíma se rukama a červenými tvářemi. Bála jsem se nové hrůzy a generálova předpověď byla ještě zcela čerstvá. „Tak čti, čti,“ říkala Dina celá vzrušená a zvědavá. „Nebudu číst před tebou!“ zvolala jsem — abych si dodala odvahy.
— Et je te suis ! s’écria Dina en me poursuivant jusqu’à mon cabinet de toilette (qui est un vrai boudoir) où je m’assis devant la table qui me sert provisoirement de bureau, hors d’haleine, les mains tremblantes et les joues rouges. J’avais peur de quelque nouvelle horreur et la prédiction du général était encore toute récente. - Voyons, lis, lis, disait Dina tout animée et curieuse. - Je ne lirai pas devant toi ! m’écriai-je, pour me donner du courage.
Ale protože zůstala, četla jsem před ní potichu. Bála jsem se, že to bude nějaká urážka — nedokázala jsem si představit jaká, ale všeho jsem se bála, když jsem trhala obálku. Papírek malého formátu zvýšil mé obavy; nevím proč — uklidnila jsem se teprve po přečtení. Tento dopis je náležitě připnut tenkým špendlíkem k jednomu z listů dnešního deníku — jako všechny ostatní dopisy, jež stojí za pozornost.
Mais, comme elle resta, je lus devant elle tout bas. J’avais craint que ce fût quelque insulte, je ne pouvais m’imaginer laquelle mais je craignais tout en déchirant l’enveloppe. Un papier de petit format augmenta mon inquiétude, on ne sait pourquoi je ne fus rassurée qu’après avoir lu. Cette lettre est dûment attachée à une des feuilles du journal d’aujourd’hui, avec une épingle mince, comme toutes les autres lettres présentant de l’intérêt.
Byla jsem tak šťastná a tak rozzuřená a tak dojata, že jsem vyrazila do Dinina pokoje a volala: „Slečno Collignon, slečno Collignon — pojďte! Mstím se na tom ničemovi tím, že ukážu jeho dopis všem! Ach — on si myslí, že dělám tajnosti! Dělala bych, kdyby to byl někdo jiný — ale o tohoto nestojím! Hleďte — podívejte se — čtěte — je mi to jedno!“ „Marie, Marie, to není dobře,“ řekla Collignon. „A jak!4“
Je fus si contente et si en colère et si émue que je bondis vers la chambre de Dina en criant : - Mademoiselle Collignon, Mademoiselle Collignon, venez, je me venge de cette canaille en montrant sa lettre à tous ! Ah ! il croit que je fais du mystère ! J’en ferais si c’était un autre, mais je ne tiens pas à celui-ci ! Tenez, regardez, lisez, je m’en moque ! - Marie, Marie, ce n’est pas bien, dit Collignon. - E altro !
„Ale co říká?“ ptala se Dina. Ale ve chvíli, kdy jsem měla číst nahlas, zjistila jsem, že jsem příliš dojata, příliš se třesu. „Nic,“ řekla jsem. „Ale ty křičíš a pak říkáš: nic!“ „To bylo třeba psát dopis, aby mi tohle řekl?“ říkala jsem jako sama sobě, „opravdu jsem vždy pokládala toho chlapce za trochu bláznivého — a skutečně jím je.“ „Čti, Marie.“ „No tak, Marie — čtěte.“
— Mais qu’est-ce qu’il dit, demandait Dina. Mais au moment de lire tout haut je me trouvai trop émue, trop tremblante. - Rien, dis-je. - Oh ! mais tu cries et puis tu dis : rien ! - Fallait-il écrire une lettre pour me dire cela, disais-je comme à moi-même, en vérité j’ai toujours cru ce garçon un peu fou, il l’est vraiment. - Lis, Marie. - Voyons, Marie, lisez.
A přečetla jsem, co následuje — jenomže pro záznam sem překládám, protože originál je tam připnut:5
Et je lus ce qui suit, seulement, pour écrire ici, je traduis, puisque l’original est attaché là :
Poznámka editorů
DOPIS V ITALŠTINĚ PŘIPNUTÝ DO SEŠITU
LETTRE EN ITALIEN ÉPINGLÉE AU CAHIER
Opsaný dopis · Lettre de Pietro Antonelli à Marie, 23 juin 1876, traduite de l’italien par Marie„Nacházím se v jednom z těch pro mě tak osudných okamžiků, kdy nedokážu přemoci sám sebe a jsem nucen vám říci: miluji vás a potřebuji úlevu jednoho vašeho slova, byť jen psaného. Pietro P.S.: Odpustíte mi takovou troufalost? Doufám, že ano.“
« Je me trouve dans un de ces moments si fatals pour moi, pendant lesquels je ne puis me vaincre moi-même et suis obligé de vous dire : je vous aime et j’ai besoin du soulagement d’une parole de vous ; ne fut-ce que par écrit. Pietro P.S. : Me pardonnez-vous une telle hardiesse ? Je l’espère. »
Alespoň je dopis vkusný a nepodobá se Bruschettiho sladkostem. „Chudák chlapec!“ zvolala Collignon. „Ó Pietro,“ řekla Dina. „Ó ty ničemo!6“ zvolala jsem, okouzlena, nadšena, opojena.
Au moins la lettre est de bon goût et ne ressemble pas aux sucreries de Bruschetti. - Pauvre garçon ! s’écria Collignon. - 0 Pietro, dit Dina. - O canaglia ! m’écriai-je, enchantée, ravie, enivrée.
„Ale,“ pokračovala jsem, „jestli si myslí, že mu napíšu! Ach, to určitě! Abych poskytla svědectví proti sobě a těm proklatým kněžím! Těm ničemům!“ „Marie, nechováte se dobře — nepochybně jste toho ubohého člověka povzbuzovala; je to špatné. Nesmí se žertovat s pravým citem — je tak vzácný, tak cenný, a pak je to nebezpečné — i v žertu můžete lidi učinit nesmírně nešťastnými!“ „Slečno Collignon — kdybych se řídila vašimi radami ohledně svých nápadníků, musela bych buď vždy zůstat sama a nudit se, nebo milovat všechny.“
— Mais continuai-je, s’il croit que je vais lui écrire ! Ah ! bien oui ! Pour donner des documents contre moi et ces maudits prêtres ! A ces canailles ! - Marie, vous ne faites pas bien, vous avez sans doute encouragé ce pauvre homme, c’est mal, on ne doit pas plaisanter avec la vraie affection, c’est si rare, si précieux et puis c’est dangereux, tout en riant vous pouvez rendre les gens excessivement malheureux ! - Mademoiselle Collignon, si je suivais vos conseils concernant mes amoureux je devrais ou rester toujours seule à m’ennuyer ou aimer tout le monde.
„Ostatně jsem z toho dopisu okouzlena — pojďte, budete mě doprovázet. Ruy Blas je Antonelliho opera — zpívejme ho, dokud ho miluji, neboť zítra snad budu milovat Audiffreta a budu chtít zpívat Mignon. Od včerejška mám podivnou slabost pro Audiffreta.“ „Ta je ale bláznivá!“ řekly Collignon a Dina.
D’ailleurs je suis enchantée de cette lettre, allons, vous m’accompagnerez. Ruy Blas, c’est l’opéra d’Antonelli, chantons-le pendant que je l’aime, car demain peut-être j’aimerai Audiffret et je voudrai chanter Mignon. Depuis hier j’ai une étrange fantaisie pour Audiffret. - Quelle folle ! firent Collignon et Dina.
Zpívala jsem — pak jsem šla zpátky do svého pokoje a tehdy se ve mně odehrálo něco nevylíčitelného; každé slovo toho dopisu bylo jako ostrý a rozkošný úder, jenž mě zasahoval do srdce a rozezníval slastí každé vlákno mého bytí.
Je chantai, puis je remontai chez moi et alors il se passa en moi quelque chose d’indescriptible, chaque mot de cette lettre était comme un coup aigu et délicieux, qui me frappait au cœur et faisait résonner de délice toutes les fibres de mon être.
Co mu odpovědět? Miluje mě — je nešťastný! Ale nejdříve splňme slib generálovi a pošleme mu lístek tohoto znění: „Generále! Senzační dopis dorazil. Leknutí7 nastalo. Ať žije čaroděj! Děkuji.“
Que lui répondre ? Il m’aime, il est malheureux ! Mais, d’abord, remplissons la promesse envers le général et envoyons-lui une lettre ainsi conçue : « Général ! La lettre à sensation est arrivée. Le schreck est produit. Vive le sorcier ! Merci. »
Poznámka editorů
[poznámka]
[annotation]
na okraji · Annotation de Marie
Ale to je přece rozkaz dne!
Mais c’est un ordre du jour cela !
Odpovím mu — Antonellimu — těmito prostými slovy: „Jste bídák!“ Ne. Přemýšlela jsem o tom až do večeře.
Je lui répondrai, à Antonelli, ces simples mots : Vous êtes un misérable ! Non. J’y ai pensé jusqu’au dîner.
„Našla jsem odpověď,“ řekla jsem. „Na co?“ zeptal se dědeček. „Na Antonelliho dopis.“ „On ti píše?“ „Ano.“ „Ach, ach — on píše tobě.“
— J’ai trouvé la réponse, dis-je. - A quoi ? demanda grand-papa. - A la lettre d’Antonelli. - Il t’écrit ? - Oui. - Ah ! ah !, il t’écrit à toi.
„Ano — a našla jsem odpověď: Nihil.8 (Myslím, že se to slovo píše nighil.) Nic vůbec.“
— Oui, et j’ai trouvé la réponse : Nihil. (Je crois que ce mot s’écrit nighil). Rien du tout.
„Ano,“ říkám, „nesmíš odpovídat, nesmíš psát. Ostatně to jen přidá na tvé hodnotě — lidé mají raději to, co je nedosažitelné, věř mi.“
— Oui, dis-je, il ne faut rien répondre, tu ne dois pas écrire. D’ailleurs cela ne fera qu’ajouter de la valeur à ta personne, on aime mieux ce qui est inaccessible, crois-moi.
„Dědečku! Dědečku!“ zvolala jsem s očima dokořán. „Pokládala jsem vás za hloupého — a hle, zjišťuji, že máte rozum! Ale vždyť vy máte hodně rozumu, dědečku!“ Ubohý stařec pro formu zabručel — ale byl zjevně spokojen s tou drsnou lichotkou.
— Grand-papa ! Grand-papa ! m’écriai-je en ouvrant de grands yeux, je vous croyais bête et voilà que je découvre que vous avez de l’esprit ! Mais c’est que vous avez beaucoup d’esprit, grand-papa ! Le pauvre vieillard gronda pour la forme, mais fut visiblement satisfait de la rude flatterie.
Tak tedy — neodpovím mu. Není to tím, že bych se bála zkompromitovat — vždy se najde způsob, jak psát... dokonce tiskacím písmem — ale nenapíšu mu, protože mě dost trápil na to, abych i já jeho trochu potrápila. Ostatně to může být past, sázka s Torloniou: nejspíš se vsadil, že ode mne dostane dopis. Fuj!
C’est cela, je ne lui répondrai pas, ce n’est pas que je craigne de me compromettre, il y a toujours moyen d’écrire... en lettres d’imprimerie même, mais je ne lui écrirai pas parce qu’il m’a assez tourmentée pour que je le tourmente un peu. Après tout, ce peut être un piège, un pari avec Torlonia : il aura parié de recevoir une lettre de moi. Fi !
Nechápu toho člověka. Dovolila jsem mu psát — přímo jsem ho o to prosila. Bylo domluveno, že mi bude psát každý den — jakýsi deník svého života — a dále bylo domluveno, že mu — ať se stane cokoli — já nenapíšu ani slovo. A teď se mě ptá, zda mu odpustím troufalost, s níž si dovolil napsat, a prosí mě, abych psala já!
Je ne comprends pas cet homme. Je lui ai permis de m’écrire, je l’en ai prié, il était convenu qu’il m’écrirait tous les jours, une espèce de journal de sa vie, il était en outre convenu que, quoiqu’il arrive, je ne lui écrirais pas un mot. Et voilà qu’il me demande si je lui pardonnerai la hardiesse qu’il a prise de m’écrire et qu’il me prie de lui écrire !
Past nebo pravda — neodpovím. Mám plné právo cítit se zraněna; ostatně mohu být již pryč. Bude to záloha na sumu muk, kterou mu dlužím. A hle — můj génius mi vyčítá tuto zlomyslnost. Je to vůbec zlomyslnost? Miluje mě skutečně — záleží mu na mně? Nevadí — mlčme.
Piège ou vérité, je ne répondrai pas. J’ai bien le droit d’être blessée, d’ailleurs je puis être partie déjà. Ce sera un acompte de la somme de tourments que je lui dois. Bon ! voilà que mon génie me reproche cette méchanceté. En est-ce seulement une ? M’aime-t-il vraiment, tient-il à moi ? N’importe, taisons-nous.
„Miluje-li tě skutečně,“ řekl dědeček, „je-li opravdu zaujat — ta malá drsnost ho nezastaví; jen tě bude milovat víc; dobře ví, kde tě najít. Neboj se a věř mé zkušenosti. Obtíže vzrušují. Přísnost — nedosažitelnost — vzbuzují úctu, lásku a touhu.“
— S’il t’aime vraiment, dit grand-papa, s’il est vraiment intéressé, il ne sera pas rebuté par cette petite rudesse, il ne t’en aimera que plus, il saura bien où te trouver. Ne crains rien et crois à mon expérience. Les difficultés excitent. La sévérité, l’inaccessibilité, font respecter, aimer et désirer.
„Dědečku, mluvíte jako anděl — souhlasím s vámi a sama bych to neřekla lépe.“ Přesto — potřebuji zapsat dědečkova slova, číst je znovu a znovu a připomínat si je v každé chvíli — i vzpomínat na to, co jsem sama řekla na toto téma v Římě (po příjezdu) — abych si udržela to dobré rozpoložení; neboť kolísám, lituji, cítím se shovívavá. Je nešťastný. Zatracené srdce, zatracená slabost!
— Grand-papa, vous parlez comme un ange, je suis de votre avis, je n’aurais pas mieux dit moi-même. C’est égal, j’ai besoin d’écrire ces paroles de grand-papa, de les relire et de me les rappeler à chaque instant et aussi de me souvenir de ce que j’ai dit moi-même sur ce sujet à Rome (en arrivant) pour me maintenir dans ces bonnes dispositions, car je chancelle, je plains, je me sens indulgente. Il est malheureux. Fichu cœur, fichue faiblesse !
Když jsem uslyšela, že se naši vracejí, šla jsem se k nim přidat na večeři v pavilónu a ukázat jim dopis. Walitský se směje a tleská jako dítě. Teta zadržuje úsměvy pod povýšeným výrazem, máma se usmívá otevřeně. Smějeme se, jsme spokojeni, děláme plány. Walitský chce zítra odpovědět na sobotní dopis. Zakazuji mu to. „A proč?“ Zopakovala jsem dědečkova slova.
Entendant rentrer les miens, j’allai partager leur souper au pavillon et leur communiquer la lettre. Walitsky rit et bat des mains comme un enfant. Ma tante retient ses sourires sous des airs hautains, maman sourit à découvert. On rit, on est content, on fait des plans. Walitsky veut lui répondre demain à la lettre de samedi. Je le lui défends. - Et pourquoi ? Je répétai les paroles de papa.
„To jsou hlouposti,“ odpověděli mi, „Walitský má právo psát, komu chce.“ „Ale,“ přerušila teta, „říkáte, že o nás někdo psal sprostoty — jak se tedy stalo, že nic takového neřekli Löbeckovi, jehož teta strávila zimu v Nice a stýkala se se vším tím světem?“ „Jednoduše,“ řekl Walitský, když znovu přišla řeč na Pietra, „jednoduše rodiče mu nedávají peníze — nemůže tedy přijet do Nice se sto franky.“
— Ce sont des bêtises, me répondit-on, car Walitsky a le droit d’écrire à qui il veut. - Mais, interrompit ma tante, vous dites que l’on a écrit des vilenies sur notre compte, comment se fait-il donc qu’on n’en ait pas dites à Lôbecke dont la tante a passé l’hiver à Nice et a fréquenté tout ce monde ? - C’est tout simplement, dit Walitsky, parlant de nouveau de Pietro, c’est tout simplement les parents qui ne lui donnent pas d’argent, il ne peut donc pas venir à Nice avec cent francs.
„Ne — poslyšte, já toho tvora nechápu; dovolím mu psát, on toho dovolení vůbec nevyužije, a teď se omlouvá za tu troufalost!“ „Ale,“ pokračoval Walitský, „on chtěl přijet osobně — napsal mi to, chudák! Chtěl přijet; není to jeho vina, že nemůže!“ „Chudák Pietro!“ „Chudák Antonelli!“ „No tak, litujte ho! Vy jste do něj všichni zamilování.“ „Samozřejmě, já ho mám rád,“ řekl Walitský.
— Non, écoutez donc, je ne comprends pas cette créature, je lui permets de m’écrire, il n’use seulement pas de la permission et à présent il s’excuse sur cette hardiesse ! - Mais, reprit Walitsky puisqu’il comptait venir lui-même, il me l’écrit, pauvre garçon ! il voulait venir, ce n’est pas sa faute s’il ne peut pas ! - Pauvre Pietro ! - Pauvre Antonelli ! - Allez, allez, plaignez-le ! vous êtes tous amoureux de lui. - Sans doute, je l’aime dit Walitsky.
Zkrátka žertujeme všemi možnými způsoby na totéž téma — ale říkám jim, že se chci vdát, abych měla dostihové koně, šperky, paláce — udělat ďábelský povyk — a nikoli abych prožívala dokonalou lásku s ledajakým zvířetem. „Vězte,“ říkám konečně, „že lásku dostanete za nic — někdy nám ji dokonce zaplatí, kdežto...“ „Ostatně,“ pokračovala jsem, „nevdám se, protože se chci stát zpěvačkou.“ A hle — všichni jsou tou novou myšlenkou vyděšeni.
Enfin on plaisante de toutes les façons sur le même thème mais je leur dis que je veux me marier pour avoir des chevaux de courses, des bijoux, des palais, faire un tapage du diable et non point pour filer le parfait amour avec un animal quelconque. - Sachez, dis-je enfin, que l’amour se trouve pour rien, on nous le paye même quelquefois, tandis que... D’ailleurs, continuai-je, je ne me marierai pas puisque je veux devenir chanteuse. Et les voilà tous effrayés de cette nouvelle idée.
„Walitský, příteli — nepište tomu štěněti9 z Říma.“ „Napíšu mu, že odjedu za týden — pochopí; dávám mu tedy týden.“ „Ach!“ zvolala jsem, „kdyby mohl přijet, až tu už nebudu!“ „To jsi celá ty — pořád samé žerty.“
— Walitsky, mon ami, n’écrivez pas au chtchenock de Rome. - Je lui écrirai que je pars dans une semaine, il comprendra, je lui donne donc une semaine. - Ah ! m’écriai-je, s’il pouvait arriver quand je n’y serai plus ! - Voilà ton caractère, toujours des farces.
„Madam — poslyšte, co řekl Publius Syrus ve starověku: ‚Milovník je jako pochodeň — čím víc se s ní mává, tím více hoří.‘ A La Rochefoucauld v novověku: ‚Odloučení zmenšuje vášně průměrné a zvětšuje velké — jako vítr hasí svíčky a rozdmýchává oheň.‘10 Nepřipouštím, aby pro mne někdo měl vášně průměrné; pokud jde o velké — odvolávám se na oba mudrce, které jsem právě citovala. Ostatně mě vždycky těší někoho trápit.“
— Madame, écoutez ce qu’a dit Publius Syrus dans l’Anti-quité : « L’amant est un comme un flambeau, plus on l’agite, plus il brûle. » Et La Rochefoucauld dans les temps modernes : « L’absence diminue les passions médiocres et augmente les grandes, comme le vent éteint les bougies et allume le feu . » Or je n’admets pas qu’on ait pour moi des passions médiocres, quant aux grandes je m’en rapporte aux deux sages que je viens de citer. D’ailleurs je suis toujours contente de tourmenter quelqu’un.
Poznámky
Pozn. překl.: Šaty ve stylu inspirovaném Dantovou Beatricí a prerafaelitskými malbami: volné, splývavé, s nízkým či otevřeným výstřihem, odmítající těsně utažené dobové módy. ↩
Pozn. překl.: „Sournoisement“ — nenápadně, postranně; Botkin, sám malíř, ocenil Mariinu šíji přes bok, jako by šlo o čistě estetickou poznámku. ↩
Pozn. překl.: Ruy Blas — opera italského skladatele Filippa Marchettiho (1869) podle Victora Huga. Marie si ji spojuje s Pietrem Antonellim. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „E altro !“ — výraz souhlasu či nadšení (přibližně „a jak!“), který Marie spontánně pronáší. ↩
Pozn. překl.: Marie originál Pietrova italského dopisu skutečně připnula do sešitu. Výjimečná dokumentaristická přesnost, s níž přistupuje k zápisům svého deníku. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „O canaglia !“ — Marie to říká s ironickým obdivem; je zároveň rozhořčena i unešena. ↩
Pozn. překl.: V originále německy: „schreck“ (leknutí, šok) — slovo z Bibiho předpovědi, viz zápis z 24. června. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „nic“ — Marie si není jistá pravopisem (správně nihil), ale záměr je jasný: absolutní mlčení jako odpověď. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „chtchenock“ (щенок) — štěně; posměšně-něžné označení Pietra, které Marie užívá rusky. ↩
Pozn. překl.: Obě citace jsou autentické. Publilius Syrus (Sententiae, 1. st. př. n. l.) — sbírka latinských maxim. La Rochefoucauld, Maximes (1665), č. 276. Marie je zřejmě zná nazpaměť. ↩