Úterý, 6. června 1876

Přečetla jsem si, co jsem napsala včera — poslední stránku. Nepochopí mě — je to tím, že jsem psala uprostřed samého utrpení, a mezi každým slovem jsou tři slova bolesti a slz.
Je nesnesitelné horko.
Sultán Abdul Aziz se zabil nebo byl zabit. Vím dobře — obávali se toho; Murad V. začíná špatně — ostatně ne, protože smrt sesazeného panovníka může být prospěšná klidu státu; Murad má pravdu.
Ale k čertu!
Hrozně trpím a vedro mi dovoluje vydávat nekonečné vzdechy a nářky. Jsem jako den po večeru, kdy mě Antonelli urazil; každou chvíli na sebe zapomenu — a každou chvíli si vzpomenu, a tehdy nemám dech ani sílu, pěsti se mi svírají a zuřím. Kolem druhé jsem už byla natolik rozohněná, že jsem se rozzlobila a vzdychala už jen z… pohrdání.
„Nechť spadne na mě nebe — jen abych se pomstila! Liji-li slzy — jsou to slzy zuřivosti…“ …Nevím, kde jsem to četla. Ne — nepomýšlím na pomstu. Ale až budu moci, pomstím se. Ach ne! K čemu by to bylo? Ve dne jsem se zlobila a pohrdala. Přichází večer a znovu upadám do stavu bídy a smutku. Tyto myšlenky jsou nedůstojné — urážky si mají pamatovat jen ti, kdo jsou schopni pomstít se. Přemýšlet o nich znamená přikládat příliš velkou důležitost lidem nehodným — znamená to ponižovat se.
Však také nemyslím na lidi — myslím na své ubohé postavení, na všechno, co mi už způsobilo utrpení, a na všechno, co mi ho ještě může způsobit. Vždyť všechna zla odtud pramení. Kdyby Antonelliové vznesli otázku náboženství, jen by mě to pobavilo; a myslím, že kdyby mě prosili, abych si vzala Pietra, nevzala bych ho — a dobře víte proč. Ale ta hanba! Ta představa, že jim řekli hanebnosti — a já jsem obětí skandálů Georgesových a trestuhodné lehkomyslnosti mé matky!
Neboť o tom sňatku mluvili všichni — a jistě se neřekne, že odmítnutí přišlo ode mě. Ostatně budou mít pravdu — copak jsem nesvolila?… Abych protahovala, abych ho v každém případě udržela… Nelituji toho. Udělala jsem dobře — a špatně-li to dopadlo, není to mou vinou. Mohla jsem předvídat, že toto prokletí, jež na mě leží, mě bude pronásledovat až sem? Oh! V tom je hrůza celé situace!
„Kdo je?“ „Ruska, slečna Bashkirtseff.“ „Nevídají se ve společnosti?“ „Nejsou nikde — myslím, že nejsou přijímáni.“ „Kdo je zná?“ „Nikdo.“ „Co jsou zač?“ „Nevím — mají v Rusku procesy, jsou pod soudem, to je celý příběh, atd., atd.“ A neopomenou přidat vše, co si ani nedovedu představit. Nikdo nás nezná — slyší se tu a tam, mluví se, přibarvuje se, vymýšlí se. Ach, Pane Bože! A nic nezmoci!
Generál tu byl do jedenácti a já si šla sednout s ostatními do zahrady, abych se nadýchala vzduchu — ale žádný tu není. Je krásně k zalknutí, ale vzduch je příliš suchý pro mé vyprahlé plíce. Oteklá noha mi nedovoluje chodit — jinak bych vycházela ráno. Škodí zdraví nikdy nevycházet a jen sedět doma, těžknout a hloupnout jako já.
Máma se dnes rozzlobila kvůli Sapogenikoffovým — slečně Collignon už psaly dvakrát. Nehněvám se; jen to považuji za špinavost. Nehledě na morální závazky — byly jim prokázány i závazky hmotné: Walitský se pro ně roztrhal, aby jim opatřil peníze; teta Nině několikrát ručila; teta se obětovala, trávila jako pes celé dny a část nocí u Niny při Yourkoffově neštěstí. Nikdy jsem o tom nemluvila — brala jsem to jako samozřejmost; ale říkám to zde, abych dokázala, jak nevděční to tvorové jsou.
Ach! Ať se říká, co se říká — mužici a zvláště kupci zůstanou vždy takoví. Nic opovrženíhodnějšího než ta střední vrstva. U sedláků člověk najde velká srdce — ale nikdy u těch špinavých tvorů povýšených penězi. Byla jsem nucena vrhat se do té společnosti; bylo by lepší držet se stranou — ale znamenalo by to připravit se o jedinou příležitost vyměnit si pár slov s živými bytostmi. Rozumějme se dobře — nestěžuji si na ně; jen vyprávím, co je. To jest vše. Hluboce pohrdám celým světem — proto si na nikoho nemohu stěžovat ani se na nikoho zlobit. Nevděčnost je tak běžnou ctností! Opravdu — mrzí mě, že jsem toho tolik řekla; snad mi někdo udělá tu urážku, že si bude myslet, že se mě nízkosti těch malých lidí dotýkají.
Pero se unavilo — jsem ospalá. Je absurdní nenapravit svůj stav — zvláště když lék znám. Odjet. Změnit vzduch a tváře. Jako jsem udělala letos v zimě. Po třech týdnech jsem už na urážky z Nice nemyslela. Mimochodem — teď mě napadá: udělala jsem z Audiffreta státní záležitost. To jen dokazuje, že jsem byla zamilovaná — jinak bych nikdy nepřikládala takovou důležitost nezdvořilosti toho druhu. Důkazem je Saetone. Prostě jsem pokládala za pod svou důstojnost o něm mluvit nebo na něj pohlédnout. Ale Audiffret se mi líbil — proto nemám důvod se vinit z přehánění faktů a svých různých citů.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Tak vida, baví mě milovat všechny.
Řekla jsem vše, co cítím — ale protože každý den myslím na totéž, zdá se mi vždy, že jsem ještě neřekla vše, že mi dobře neporozuměli, a chci to zopakovat. V románech se věci říkají jednou a to stačí — a zde mi každý den připadá, že jsem nevysvětlila dobře. Je to jistě jen představa.

Poznámky

Pozn. překl.: Sultán Abdul Aziz byl sesazen 30. května 1876 a zemřel 4. června — oficiálně sebevraždou, ale okolnosti jsou dodnes sporné. Nastoupil Murad V. ↩
Pozn. překl.: Mužik (franc. moujik) — ruský sedlák; Marie užívá rusismus běžný i ve francouzštině. ↩
Pozn. překl.: Terčem jsou Sapogenikoffovi, ruští přátelé rodiny v Nice, s nimiž se právě rozkmotřili (předchozí odstavec); už v prosinci 1875 je Marie počítala mezi „mužiky a kupce“. Ruská společnost se zákonem dělila na stavy a kupci (kupečestvo) stáli pod šlechtou. ↩