❦
Pondělí, 5. června 1876
Projíždím ulicí Petite Saint-Étienne a v zatáčce vidím Antonelliho v kočáře s panem de Ballorem. Ani se na mě nepodíval. Nemohla jsem to vydržet — a přes bolavou nohu jsem vyskočila z landau, a protože jejich kočár stál, šla jsem k nim a zavolala: Hrabě Antonelli! Přišel k nám… a já se probudila.Lundi 5 juin 1876En passant par la rue petite Saint-Étienne, au tournant je vois Antonelli en voiture avec M. de Ballore. Il ne me regardait même pas. Ne pouvant y tenir et malgré mon pied malade, je m’élançai du landau et, comme leur voiture était arrêtée, je marchai vers eux en appelant : Le comte Antonelli ! Il vint vers nous... et je me suis réveillée.
To byl první opravdu horký den.
Voilà le premier jour très chaud.
Když jsem zůstala s mámou sama, prosila jsem ji, aby jela do Ruska — odpověděla mi, že se bojí rozsudku v tom procesu. Řekla jsem jí poměrně obšírně a zejména jasně, že je to malichernost v porovnání s tím, co denně snáším. Tehdy se uchýlila ke svému věčnému postoji — nejprve mi řekla, že nesnáší mého otce, a pak, že mohu jít žít, kde chci. Hle, jaká mateřská slova — hle, jaké útěchy! Sama je rozzuřená mou zuřivostí, a místo aby se snažila budoucnost nějak urovnat a mluvit se mnou laskavě, říká mi ty nejurážlivější věci.
Restée seule avec maman je la priai de venir en Russie, elle me répondit qu’elle avait peur du jugement du procès. Je lui dis assez longuement et surtout clairement que c’était bien peu de choses en comparaison de ce que je souffrais tous les jours. Alors elle prit son éternel parti, d’abord me disant qu’elle détestait mon père, ensuite que je pouvais aller vivre où je voulais. Voilà de bonnes paroles de mère, voilà des consolations. Elle-même est furieuse de ma fureur et au lieu de tâcher d’arranger l’avenir et de me parler doucement elle me dit les choses les plus blessantes.
Sedla jsem si do kouta a plakala. A tak je to každý den.
Je m’assis dans un coin et pleurai. C’est tous les jours comme ça.
„Nechápu, proč takové zoufalství,“ řekla paní moje matka, „kvůli tomu, co Antonellimu napsali! Ti kněží si jistě mysleli, že jsi milionářka, a někdo jim řekl, že nejsi, a…“
Je ne vois pas pourquoi de pareils désespoirs, dit madame ma mère, pour les choses qu’on aura écrites à Antonelli ! Ces prêtres pensaient sans doute que tu étais millionnaire et on leur a dit que non, et...
Nic jsem neodpověděla — příliš jsem opovrhovala tím, jak se přede mnou omlouvá.
Je ne répondis rien, je méprisais trop cette manière de s’excuser à mes yeux.
Nemohla jsem malovat; četla jsem Dině nahlas Dvacet let poté.1 Mám ji totiž přečtenou dvakrát a nemohu ji číst znovu sama — chci svěžího posluchače, abych se zajímala jeho zájmem.
Je n’ai pas pu peindre, j’ai lu à haute voix Vingt ans après à Dina. Car, l’ayant lu deux fois, je ne puis le lire encore seule et je veux une personne fraîche, car je m’intéresserai de son intérêt.
Já, Collignon a Dina jsme zůstaly do deseti hodin večer na mé terase, při nádherném měsíčním světle odrážejícím se v klidném moři. Minulý rok jsme křičely se Sapogenikoffovými — letos diskutuji s Collignon o přátelství a o vztazích, jež by měl mít člověk k bližním.
Moi, Collignon et Dina, sommes restées jusqu’à dix heures du soir sur ma terrasse, par un clair de lune splendide, reflété dans la mer toute unie. L’année passée nous hurlions avec les Sapogenikoff, cette année je discute sur l’amitié et sur les rapports qu’on doit avoir avec ses semblables avec Collignon.
Učinila jsem své vyznání víry. Přišla na to řeč kvůli Sapogenikoffovým, kteří dosud nepsali. Obdiv slečny Collignon k nim je známý. Ostatně ona potřebuje někoho zbožňovat — ona, ta nejromantičtější a nejcitovější žena na světě.
J’ai fait ma profession de foi. C’est venu à propos des Sapogenikoff qui n’ont pas encore écrit. On sait l’admiration de Collignon pour eux. D’ailleurs elle a besoin d’adorer quelqu’un, elle, la femme la plus romanesque et la plus sentimentale du monde.
Ona mi dokazovala přátelství a štěstí z důvěry. Já pravý opak. Pomyslete jen, jak bych byla nešťastná, kdybych Sapogenikoffům zasvětila velké přátelství.
Elle me prouvait l’amitié et le bonheur d’avoir confiance. Moi le contraire. Pensez donc comme je serais malheureuse si j’avais voué aux Sapogenikoff une grande amitié.
„Dobrý skutek, laskavost — toho člověk nikdy nelituje,“ řekla.
— On ne regrette jamais un bienfait, une gentillesse, dit-elle.
„Dobrého skutku nikdy — ale laskavosti, vlídnosti, srdečného popudu, toho litujeme, když je opláceno nevděkem. Oh! Pro člověka se srdcem je to velký žal, když ví, že náklonnost, kterou pociťoval, a přátelství, jež k někomu choval, přišly nazmar.“
— Un bienfait jamais, mais une gentillesse une amabilité, un élan parti du cœur, on le regrette quand on est payé d’ingratitude. Oh ! c’est un bien grand chagrin pour une personne de cœur que de savoir que la sympathie qu’on a éprouvée, l’amitié qu’on a eue pour quelqu’un, est perdue.
„Oh! Ne, Marie — nesouhlasím s vámi.“
— Oh ! non, Marie, je ne suis pas de votre avis.
„Ale ne — poslyšte mě, slečno: hle třeba já — ubíjím se vysvětlováním jedné věci, vyčerpávám se úvahami, a když jsem hodinu mluvila, přesvědčovala, ujišťovala — zjistím, že jste hluchá!“
— Mais non, écoutez-moi, Mademoiselle, voilà par exemple moi, qui me tue à vous expliquer une chose, qui m’épuise en raisonnements et quand j’ai parlé, persuadé, assuré pendant une heure je m’aperçois que vous êtes sourde !
„Jistě, to ano…“
— Ça, sans doute...
„Neobviňuji vás; nikoho z ničeho neobviňuji, protože od nikoho nic nečekám — a byl by mě překvapil pravý opak nevděku. Ujišťuji vás, že je lepší hledět na život a lidi jako já — nepřiznávat jim žádné místo v srdci a používat jich jako schodů k výstupu.“
— Je ne vous accuse pas ; je n’accuse personne de rien parce que je ne m’attends à rien de la part de personne et c’est le contraire de l’ingratitude qui m’eût étonnée. Je vous assure qu’il vaut mieux regarder la vie et les hommes comme moi, ne leur accorder aucune place dans son cœur et s’en servir comme de degrés d’escalier pour monter.
„Marie, Marie…“
— Marie, Marie...
„Co chcete — jste stvořená jinak než já. Hleďte — jsem si jistá, že o mně se Sapogenikoffovými a jinými budete mluvit, nebo už jste mluvila, dost nepříznivě; jsem si tím tak jistá, jako bych to slyšela vlastníma ušima — a přesto, vidíte, se k vám chovám jako dřív a jako se budu chovat vždycky.“
— Que voulez-vous, vous êtes faite autrement que moi, tenez je suis sûre que vous parlerez ou avez déjà parlé de moi assez désavantageusement avec les Sapogenikoff et d’autres, je suis sûre de cela comme si je l’avais entendu de mes propres oreilles et pourtant vous voyez je suis avec vous comme j’étais avant et comme je serai toujours.
„To ta četba filozofů vám vnuká tak špatné myšlenky. Podezíráte každého!“
— C’est les lectures des philosophes qui vous donnent de si mauvaises idées. Vous vous défiez de tout le monde !
„Nepodezírám nikoho — jen nikomu nedůvěřuji; je v tom velký rozdíl.“
— Je ne me défie pas, seulement je ne me fie à personne, il y a une grande différence.
„Ne — poslyšte, Marie, k nikomu necítíte přátelství.“
— Non, écoutez, Marie, vous n’avez d’amitié pour personne.
„Ale pomyslete, co by bylo, kdybych někoho měla ráda. Předpokládejme, že místo abych brala Marii a Olgu za to, čím byly — za dobré dívky, jež se smály se mnou a jimž na mně pramálo záleželo, jako mně pramálo záleželo na nich — předpokládejme, že uzavřu s Olgou něžné přátelství. Píšu jí z Říma — ona mi po třech týdnech odpoví třemi slovy, píšu jí znovu — a tentokrát mi neodpoví vůbec. Co tomu říkáte? A to není první případ.“
— Mais pensez ce qui serait si j’en avais. Supposons qu’au lieu d’avoir pris Marie et Olga pour ce qu’elles étaient, pour de bonnes filles qui riaient avec moi, ne se fichant pas mal de moi, comme je ne me fichais pas d’elles [sic], supposons que je me lie avec Olga d’une tendre amitié. Je lui écris de Rome, elle me répond trois mots au bout de trois semaines, je lui écris encore et cette fois elle ne me répond pas du tout. Que dites-vous de cela. Et ce n’est pas le premier exemple.
„Ale jak můžete od přátel cokoli žádat, když jim nic nedáváte!“
— Mais comment pouvez-vous demander à vos amis si vous ne leur donnez rien !
„Nerozumíme si. Dávám jim veškerou možnou vlídnost, jsem ochotna pro ně udělat vše, co je v mé moci — ať si požádají o cokoli a udělám to ráda — ale nedávám přátelům své srdce; věřte mi, je velmi mrzuté dávat ho nadarmo.“
— Nous ne nous comprenons pas, je leur donne toutes les amabilités possibles, je suis prête à faire pour eux tout ce qu’il est dans mon pouvoir de faire, qu’on me demande n’importe quoi et je le ferai avec plaisir, mais je ne donne pas à mes amis mon cœur car, croyez-moi, il est bien vexant de le donner pour rien.
„Člověk nikdy nemůže být mrzutý, když jednal dobře, když splnil svou povinnost.“
— On ne peut jamais être vexé quand on a bien fait, quand on a fait son devoir.
„Přátelství není povinnost; když někomu dáváte přátelství, nejednáte ani dobře, ani špatně. Přátelství jako vaše přátelství není zranitelné — je u vás jen trvalou potřebou; ale přichází-li z hloubi srdce, je bolestné, když vám ho někdo oplatí nevděkem.“
— L’amitié n’est pas un devoir, vous ne faites ni bien ni mal en donnant votre amitié. L’amitié comme votre amitié n’est pas susceptible car elle n’est chez vous qu’un besoin perpétuel mais lorsqu’elle vient du fond du cœur il est bien chagrinant de se voir payé par de l’ingratitude.
„Je-li někdo nevděčný — tím hůře pro něj!“
— Si quelqu’un est ingrat tant pis pour lui !
„To právě dokazuje, co jsem říkala — tím hůře pro něj!“
— Voilà qui prouve ce que je viens de dire, tant pis pour lui !
„To je sobectví.“
— Voilà qui est égoïste.
„Dříve jsem si myslela, že miluji všechny; ale vidím, že ta všeobecná láska není nic než všeobecná lhostejnost. A díky té lhostejnosti mám ke svým bližním největší dobrou vůli. Vidím je zlé — a to mě činí shovívavou v nejvyšší míře. Četla jste Epiktéta?2 Soudím, že v přátelství je třeba být stoikem. Dostanete ránu — a nemůžete si pomoci, abyste sebou překvapením, strachem necukli; to na vás nezávisí. Ale záleží na vás, zda svolíte k tomu prvnímu pocitu, či nikoli. Člověk se neubrání jistým sympatiím, jistým náklonnostem — ale může jim odepřít souhlas.“
— Avant je croyais que j’aimais tout le monde, mais je vois que cet amour universel n’est qu’une universelle indifférence. Et à cause de cette indifférence j’ai la plus grande bienveillance envers mes semblables. Je les vois mauvais ce qui me rend indulgente au suprême degré. Avez-vous lu Epictète ? Je trouve qu’en ce qui concerne l’amitié il faut être stoïcien. Vous recevez un choc et vous ne pouvez pas vous empêcher de faire un mouvement de surprise, de peur ; cela ne dépend pas de vous, mais il dépend de vous d’acquiescer ou non à ce premier sentiment. On ne peut s’empêcher de ressentir certaines sympathies, certaines préférences, mais on peut s’empêcher d’acquiescer.
„Taková četba vede k ateismu — nakonec přestanete věřit v cokoli.“
— Ces lectures mènent à l’athéisme, vous finirez par ne plus croire en rien.
„Oh! Ne — kdybyste znala mé myšlenky, to byste neřekla.“
— Oh ! non, si vous saviez ma pensée vous ne le diriez pas.
„Žádného filozofa není dobré číst.“
— Tous les philosophes sont mauvais à lire.
„To ne, má-li člověk pevného ducha.“
— Non pas, quand on a l’esprit solide.
Pak jsem se rozpovídala o jejím nízkém chování se Sapogenikoffovými — řekla jsem nízkém.
Je m’étendis ensuite sur sa conduite basse avec les Sapogenikoff, j’ai dit basse.
„Ale hleďte,“ řekla jsem, „když se všechno dobře uváží, na tomto světě stojí za to jen jedna věc (mluvím o věcech citu) — a to je láska…“
— Mais tenez, dis-je, tout bien pesé il n’y a qu’une chose qui vaille dans ce monde (je parle des choses du sentiment) c’est l’amour...
„Ano.“
— Oui.
„Na světě není většího potěšení než milovat a být milována.“
— Il n’y a pas au monde de plus grand plaisir que d’aimer et d’être aimée.
„To je pravda.“
— C’est vrai.
„A přece — nezahlubujme se, pro milost! Vezměme z toho jen potěšení, jež nám dávají — a to, jež dáváme my. Láska je sama sebou věc božská; věc ne — cit, chci říci. Dokud trvá, činí člověka dokonalým vůči milovanému předmětu — oddanost, něha, vášeň, stálost, upřímnost — vše je tam. Zahlubujme se tedy do lásky — ale nikdy do člověka. Člověka lze přirovnat k jeskyni — najdete v ní buď vlhkost a špínu na dně, nebo východ — to jest že dno vůbec neexistuje. To vše mi nebrání milovat bližní.“
— Et encore, n’approfondissons pas, par grâce ! N’en prenons que le plaisir qu’on nous donne et... celui que nous donnons. L’amour est une chose divine par elle-même, chose non, sentiment je veux bien. Tant qu’il dure il rend l’homme parfait envers l’objet aimé, dévouement, tendresse, passion, constance, sincérité, tout y est. Approfondissons donc l’amour mais jamais l’homme, l’homme peut se comparer à une grotte, on y trouve ou l’humidité et la saleté au fond, ou bien une sortie, c’est-à-dire que le fond n’existe pas du tout. Tout cela ne m’empêche pas d’aimer mes semblables.
„Nelze z ničeho mít radost, je-li člověk ke všemu lhostejný, jestliže…“
— On ne peut jouir de rien si on est indifférent à tout, si...
„Počkejte, počkejte — nejsem lhostejná; jen lidem přikládám takovou cenu, jakou skutečně mají.“
— Attendez, attendez, je ne suis pas indifférente, seulement je n’accorde aux personnes que leur valeur.
…A jak jsme se blížily k osobním záležitostem, změnila jsem téma a zazpívala refrén písničky, jež ještě neexistuje — refrén, který je u nás velmi módní už čtyři dny.
...Et comme on allait effleurer des intérêts particuliers je changeai de conversation et chantai le refrain d’une chanson qui n’est pas encore faite, refrain très à la mode parmi nous depuis quatre jours.
„Ale když je odchod, Galu se množí, není tu nic, není nic, není než Galula!“ na melodii Festin del Verno
— « Mais quand à la sortie
— « Galu se multiplie
— « Il n’y a que, il n’y a que, il n’y a
— « Que Galula ! sur l’air du Festin del Verno
— « Galu se multiplie
— « Il n’y a que, il n’y a que, il n’y a
— « Que Galula ! sur l’air du Festin del Verno
Máma dnes plakala — teta vypadá celá rozrušená. Mluvily o mně a o mém trápení.
Maman a pleuré aujourd’hui, ma tante a une figure toute bouleversée. Elles ont parlé de moi et de mes tourments.
Hubnu, blednu, slábnu.
Je maigris, je pâlis, je m’affaiblis.
Bože — copak nenajdou způsob, jak mě uklidnit!
Dieu, ne trouveront-elles pas moyen de me calmer !
Vracela jsem se k sobě s rukama visícíma, očima upřenýma před sebe, se svraštělým obočím; dusila jsem se navzdory modrému nebi, tryskající fontáně, mišpulníkům pokrytým plody, tak čistému vzduchu — šla jsem vpřed, aniž jsem si to uvědomovala. Proč nepřipustit, že ho miluji? Jakkoli je zbabělý a nehodný.
Je revenais chez moi les bras pendants, les yeux fixés devant moi, le sourcil froncé, j’étouffais malgré le ciel bleu, la fontaine jaillissante, les néfliers couverts de fruits, l’air si pur, j’avançais sans m’en apercevoir. Pourquoi ne pas supposer que je l’aime ? Tout lâche et tout indigne qu’il est.
Máma tomu nerozumí; ostatně — copak jsem sama nenaučila všechny své blízké dívat se na mě jako na tvora neschopného lásky?
Ma mère ne comprend pas cela, d’ailleurs n’ai-je pas habitué tous les miens à me regarder comme une créature incapable d’aimer ?
Obdivujte mé skvělé teorie o koketérii, mou přísnost — když vám říkám, že kdyby teď vstoupil, nevyslovila bych jedinou výčitku, vrhla bych se mu do náruče a byla bych šťastná — tak šťastná, že v tuto chvíli prolévám ty nejtěžší slzy proto, že zde není, proto, že nepřijde…
Admirez mes belles théories de coquetterie, mes rigueurs, quand je vous dis que s’il entrait en ce moment je n’articulerais pas un reproche, je me jetterais dans ses bras et je serais très heureuse, si heureuse qu’à l’heure qu’il est je verse les larmes les plus grosses parce qu’il n’est pas ici, parce qu’il ne viendra pas..
Oh! K čemu je tedy láska! K čemu!…
Oh ! A quoi donc sert l’amour ! A quoi sert !....
A nic nelze dělat! A nelze si stěžovat! Na co si stěžovat?
Et rien à faire ! Et impossible de se plaindre ! Se plaindre de quoi ?
Klamal mě… vždy? Ne, nikdy! Ale pak mi, pro nebesa, vysvětlete, co je to za lásku — co je to za muže!
Il me trompait.... toujours ? Non, jamais ! Mais alors, au nom du ciel, expliquez-moi quel est cet amour, quel est cet homme !
A já mu věřila, a já mu řekla, že ho miluji, a hodila jsem mu k nohám svůj první stud a dala jsem mu své rty!!!
Et moi je l’ai cru et moi je lui ai dit que je l’aimais, et j’ai jeté à ses pieds ma première pudeur et je lui ai donné mes lèvres ! ! !
Nevím, zda jsem nemocná nebo zda trpím — ale pláču, co mi slzy stačí.
Je ne sais pas si c’est que je suis malade ou que je souffre mais je pleure de toutes mes larmes.
Poněvadž tě miluji, vévodo z Hamiltonu — proč tvůj stín nemá moc učinit mě necitlivou a odejmout mi každou jinou myšlenku než tu o lásce k tobě!
Puisque je t’aime, duc de Hamilton, pourquoi ton ombre n’a-t-elle pas le pouvoir de me rendre insensible et de m’ôter toute autre pensée que celle de l’amour pour toi !
Ale vévoda z Hamiltonu je jen stín — a proto tu moc nemá.
Mais le duc de Hamilton n’est qu’une ombre et voilà pourquoi il n’a pas ce pouvoir.
Ó bláhová, bláhová, bláhová!
O folle, folle, folle !
Uvěřila jsem jednomu muži — na okamžik jsem zapomněla, že s muži je třeba zacházet jako s příjemnými, ale nebezpečnými zvířaty! Otevřela jsem srdce, byla jsem slabá — chtěla jsem tou slabostí být — z něhy, ze soucitu…
J’ai cru un homme, j’ai un instant oublié que les hommes doivent être traités comme des bêtes agréables mais dangereuses ! J’ai ouvert mon cœur, j’ai été faible, j’ai voulu l’être par tendresse, par pitié...
Oh! Boží milosrdenství! Proč mi ta urážka padá na hlavu! Nestačilo mi to druhé neštěstí!
Oh ! Miséricorde divine ! Pourquoi cet affront vient-il me tomber sur la tête ! N’avais-je pas assez de mon autre malheur !
Všechno ve mně musí být rozdrceno — sebeúcta, hrdost i láska.
Tout doit être écrasé en moi, l’amour-propre, l’orgueil et l’amour.
Co dělat — co mi zbývá? Bůh. Ano — Bůh; nemohu se stát jeptiškou; Bůh, v nějž věřím a jenž se na mě nechce podívat. Bůh — ale Bůh musí… ne, nevím, jak to říci.
Que faire, que me reste-t-il ? Dieu. Oui, Dieu, je ne peux pas me faire religieuse ; Dieu auquel je crois et qui ne veut pas me regarder. Dieu, mais Dieu doit... non je ne sais comment dire.
Bože, Bože, Bože…
Dieu, Dieu, Dieu...
Ó Pane Ježíši, smiluj se nade mnou. Už čtyři nebo pět dní mi oči neoschnou. Je pozdě a nemohu spát — oh, jsem nešťastná — oh, trpím.
O Seigneur Jésus ayez pitié de moi. Voilà quatre ou cinq jours que mes yeux ne sèchent plus. Il est tard et je ne peux pas dormir, oh ! je suis malheureuse, oh ! je souffre.
Velký Bože, smilování!
Grand Dieu, pitié !
Poznámky
Pozn. překl.: Vingt ans après (Dvacet let poté, 1845) — román Alexandra Dumase staršího, pokračování Tří mušketýrů. ↩
Pozn. překl.: Epiktétos (asi 50–135 n. l.) — řecký stoický filosof; Marie aplikuje jeho učení o rozlišení mezi tím, co na nás záleží a co ne. ↩