Středa, 7. června 1876

Musím odjet. Zkoušela jsem se utěšit tisíci úvahami a dvěma tisíci výmluvami — zapomenout, považovat všechno za přirozené. A nedokázala jsem to. Jediný prostředek je zapomenout — ale zapomenout v Nice je nemožné; abych zapomněla, musím vidět něco nového.
Ta urážka mě tíží. Chování toho muže je nízké — jeho charakter je opovrženíhodný.
Cožpak mě jen klamal? Pak by bylo třeba věřit, že lhal? Nepochybně. To je špinavé. Oh! Tedy — když mi líbal ruku, byla to jen prostá galantnost? Byl do mě jen zamilovaný! Tedy — když jsem mu poprvé dovolila vzít mě za obě ruce, obejmout mě pažemi; když jsem mu konečně, celá se třesoucí, dala první polibek — ne první polibek naší lásky, ale první polibek mého života; v domnění, že mu dávám to nejdražší, co mám — tehdy to tedy bylo nic? Polibek mezi dveřmi, banální lehkovážnost — nic! Nepochopil-li mě, nedokazuje to, že by byl hloupější než ostatní — jen to, že mě nemiloval tak, jak jsem si myslela, že jsem milována. Poskvrnila jsem se bez lásky! Jeho láska mi připadala hodna odměny — poskvrnila jsem se z nadšení, z… čistoty duše. Oh!
Státní záležitost z jediného polibku — a ani nemluvím o scéně na tajném schodišti a v tmavém pokoji. Ostatním se to může zdát podivné — těm, kdo mi nerozumí, kdo nemají tu nejvyšší citlivost. Ale jsou tací, kdo chápou — a ti vidí, z jaké výše jsem padla. Nelze tedy věřit v nic? Láska, jak jsem si ji představovala, neexistuje? Je to jen fantazie, ideál, jenž neexistuje? Nejvyšší stud, nejvyšší čistota jsou tedy slova, jež jsem si vymyslela?
Tedy — když jsem v předvečer odjezdu sestoupila promluvit s ním, neviděl v mém činu než prosté galantní dostaveníčko? Když jsem se opírala o jeho hruď — bila ta hruď jen touhou? V mém laskání, jež jsem udílela vážně a prodchnutě jako antická kněžka, neviděl než styk dvou mladých a vřelých těl? V polibcích, do nichž jsem vkládala celou duši, nenalezl než smyslné a mě ponižující potěšení? Tedy — když jsem zůstávala celé minuty, skloněna na jeho rameni, vlasy se dotýkajíc jeho úst a ruce v jeho rukou, beze slova, zatímco jeho dech procházel mými vlasy a spaloval mi hlavu — v těch mlčeních ničemu nerozuměl? Tedy jeho srdce bilo jen hnáno horkem jeho krve? Tedy nic neviděl? Tedy neviděl nic než ženu, nic necítil než dotek těla? Tedy mě objímal jen jako kurtizánu — bez lásky a bez nadšení!
„Pro začátek“, jak říká? Nic by si nepřál víc než to dokončit — ale Bůh mě zachránil. Ty polibky tedy byly polibky hloupé, bez jemnosti a bez srdce — a já je přijímala mystickými rty! Oh! Ale milovala jsem ho tedy? Ne — spíše jsem ho milovala jen jeho láskou ke mně. Ale protože v lásce nedokážu být lehkovážná, milovala jsem a cítila, jako bych milovala sama. Bylo to nadšení, fanatismus, mysticismus — hloupost! Ano — hloupost. Kdybych měla více ducha, lépe bych pochopila charakter toho muže.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Kdyby byl více plobster, více Hamilton, milovala bych ho; ale co dělat, když se mi vůbec nelíbil.
Miloval mě, jak mohl. Bylo na mně rozlišit. Pochopit, že se nehází perly sviním. Trest je krutý. Iluze rozbité na dlouho — a výčitky; výčitky vůči sobě samé. Chybovala jsem, když jsem smýšlela jako dřív; je třeba být jako ostatní — cynická a vulgární. K těm zbytečnostem mě jistě svedlo mé velké mládí. Co jsou to za myšlenky z jiného světa? Nikdo jim nerozumí — nikdo jim nikdy nerozuměl; svět se nezměnil.
Hle — upadám do běžné chyby; obviňuji celý svět z nízkosti jediného. Protože jeden byl nízký a hloupý, popírám vznešenost duše a ducha. Popírám lásku toho muže, protože pro tu lásku nic neudělal. Bál se přijít o kapesné — bál se otce — podlehl. To je nesmírně moudré, a ujišťuji vás, že na jeho místě bych udělala totéž. Dost vůle na to, aby se navzdory všemu stal vojákem, přece měl — i když je pravda, že to neudělal veřejně; nikomu se nevzepřel, prostě se v noci vytratil. Nevím, co jeho otec udělal nebo řekl; vím jen, že kdyby měl syn vůli, mohl by dělat, co chce. A pohrozili-li mu vyděděním, prokletím? Mohlo mu to zabránit, aby mi psal? Ne. Ale protože z toho nemělo nic vzejít, raději to hned přetrhl. Ne — je to zbabělec.
Ostatně — co jim mohli o mně, o nás říci? Před Bohem přísahám, že v celé mé rodině není nic hanebného… Ale nepřátelé — špatná pověst! Hle, velké slovo. Špatná pověst, kterou nám udělalo několik závistivců, několik ničemů — a protože jsme dál žili stranou a mlčeli, místo abychom o sobě dali vědět — jedno zlé slovo zrodilo deset; a jakmile se začne špatně mluvit, je po všem. Už se neptají — co vlastně? Po zlu už nepátrají — prostě je konstatují, bez přemýšlení a bez zájmu.
To vše je velmi dobré — ale přesto je pravda, že vše, co jsem o Antonellim řekla, je správné. Když člověk miluje, vezme si i sedlačku. A já hlasitě žádám všechny, kdo pomlouvají, aby upřesnili svou pomluvu — a umějí-li odpovědět, dovolím komukoliv přijít mi plivnout do tváře! Ostatně všechny ty výmluvy jsou opravdu ponižující. Jsem bláhová, že to vše píšu; dělám to, abych si ujasnila, abych tomu muži vytvořila omluvu, abych si celou věc vysvětlila. Nakonec jsem to vše řekla — neboť je třeba mít velmi závažné důvody jednat jako Antonelli — nebo je třeba vůbec nemilovat. Ale pak — proč mluvit s rodiči? Oh! Musím přece věřit, že to byla malá láska — ale ta se vypařila při první překážce — to je vše. Oh! Přece mi mohl napsat — i kdyby mu to bylo zakázáno. Tedy mě už nemiluje. To „už“ je milé.
Je velké horko; kolem půl osmé jdu do zahrady a rozdělíme se do dvou skupin — dědeček, Dina a Collignon u mříže; máma, teta a já sedíme na zemi u paty levé cypřišové terasy, jež je upravena jako malý pahorek celý pokrytý hustou zelení, zelenou jako samet. Ale jako vždy — místo abychom si povídaly, pohádaly jsme se; obě mé maminky rozzlobeně vstaly, a protože jsem seděla uprostřed pěšiny, která stoupá k terase a je docela čistá, natáhla jsem se, jak jsem dlouhá, vyčerpaná a zdrcená. Byla již noc, když mě příchod Daniloffové probudil z mého tísnivého otupění.
Zpívala jsem a znovu se přesvědčila, že můj hlas má rozsah celé tři oktávy bez dvou tónů. Daniloffová — jež jako krasavice pózovala Bruloffovi, Horaci Vernetovi a jiným a otřela se tak o umělecký svět jako o jiné, a tedy i o umění — mi chválí portrét Collignon. Velmi správně poznamenává, že Collignon má obličej nesmírně těžký na provedení a že jsem se s tím vypořádala velmi čestně a skvěle. Collignon má vskutku tvář bledě narůžovělou, širokou, velký nos, velké šedo-zeleno-bílé oči, červená víčka, málo obočí. Žádné výrazné rysy — a hlavně pleť naprosto jednolitá, zpravidla narůžovělá, s ošklivou kůží a obrovskými póry. Všechny tyhle ošklivosti jí nicméně skládají tvář velmi příjemnou — ale také nepolapitelnou; neboť veškerý půvab je v úsměvu a rozhovoru. Má například báječné vlasy — dlouhé a husté jako les. Jsou všech barev — jsou tam černé prameny a prameny velmi plavé. Povšimla jsem si, že takovéto mimořádné kadeře vždy pokulhávají v kvalitě a barvě.
Vyšla jsem k sobě dost klidná — ale když jsem se zastavila u Diny, teta, která tam byla, mě vyprovokovala, abych řekla, že umřu, že mi na životě nezáleží, že ostatně by to uklidnilo všechny — nemuseli by mi hledat zvláštní kuchaře, platit šaty, utrácet peníze na mé rozmary jako malování dveří mé předsíně, nábytek toaletního pokoje atd. Že ostatně jsem unavena tím ubohým životem, zdrcena a opotřebována — i na to, abych dělala scény. Že jsem křičela a plakala — odvezli mě do Říma, tam bylo totéž. Že mi toho bylo dost. Tehdy mi teta řekla, že nevím, co chci. To je ta obvyklá a věčná věta. Odpověděla jsem, aniž jsem se rozzlobila, že chci jít do společnosti.
„Teď už to není příliš brzy; ostatně o to žádám už dva roky — ne ještě pro sebe, ale žádala jsem, abyste vy šly — protože mít dceru k tomu zavazuje. Teď přišel můj čas; nic se neděje. Nic nevidím, žádnou změnu — odkud by přišla? Říkáte — konec procesu? Trvá pět let — může trvat dalších pět. Mám čekat? Ne — vidíte.“ „Za to vše vděčíš svým milým příbuzným Tutcheffovým — před jejich příchodem jsme byli ctěni a váženi.“ „To vím — je to pravda; vím také, že vděčím nesmírně té milé tetě. Ale proč pomlouvá ona vás — a ne vy ji? Ach! Ne — vidíte, že není co dělat; musíte mě tedy nechat, jaká jsem — a nenutit mě vycházet a vzchopit se; nemohu to. Jen vám říkám, že jsem opotřebována — velmi opotřebována — a jestliže mi za několik měsíců nezajistíte jiný život, ten nynější nevydrží.“ „Protože jsi přesycená, rozmazlená — nevíš, co chceš!“ „Ne; kdybych byla přesycená, chtěla bych výstřednosti — a chci jen tu nejprostší, nejbanálnější věc: chci tančit.“ „V létě se netancuje.“ „Ano — ale byla zima.“ „Ta je pryč.“ „Bude další.“ „Zatančíš příští zimu.“ „U paní Daniloffové? Ne, ne — není co dělat; ostatně nic neříkám — vy jste tu rozmluvu vyvolala; já sedím klidně u sebe…“
„Ale právě v tom je to zlé,“ vykřikla Dina, „pěstuješ si zoufalou melancholii, opravdu!“ „Vůbec si nic nepěstuji — zůstávám doma a nikoho neobtěžuji; čeho víc si přejí?“ Zarazila jsem křeslo do okenního výklenku, přitáhla si před sebe další a pohřížila se do jakéhosi polospánku s očima upřenýma, otevřenýma a plnýma slz. Zůstala jsem tak dlouho — krk jsem měla celý zmáčený slzami, pak oschl; oči také — a ve dvě hodiny sedím a píšu tento monotónní deník.

Poznámky

Pozn. překl.: Biblická narážka — Mt 7,6: „Nevrhejte perly před vepře.“ ↩
Pozn. překl.: Karl Brjullov (1799–1852), též psáno Karl Bruloff — slavný ruský romantický malíř, proslulý portréty společenských krasavic. ↩