Úterý, 30. května 1876

Ještě není poledne a už mám poradu s kameníkem, který si prohlédl mou koupelnu a už pracuje na lastuře z těch nejvíce... alegorických — ale popíšu vše najednou. Budu spokojená, až se zbavím té plechové vany.
Ale nepíšu kvůli tomu — píšu, abych vyprávěla, co se mi zdálo: dostala jsem z Říma dopis tak dlouhý, tak dlouhý, že listy byly sešity dohromady ve dva sešitky.
Netřeba dodávat, že se sen nesplnil.
Doplazila jsem se do večera a nenacházím jediné slovo.
Donutili mě, abych se trochu prošla pěšky, a hrozili mi, že mě postihne nemoc jako ve Spa, která může z takové nečinnosti snadno vzejít. Skutečně se nehýbám, leda abych dvakrát zašla do pavilonu na oběd a na večeři. Mluvím tak tiše a tvářím se tak ledově, že se mě máma ptala, proč jsem tak chladná.
„Jak to, madam?“
„Ale ty vypadáš, jako bys vylezla ze studené koupele.“
Nepochybně není v Římě — neboť taková nedbalost, takový nedostatek zdvořilosti i vůči lhostejné ženě je nemyslitelný. Bylo by to prostě hrubství.
Říkala jsem přece, že po šetřeních bude vše skončeno. Čekala jsem cokoli — ale ne toto. Věděla jsem, že naše nejasné postavení mě trápí, ale nikdy jsem si nepomyslela, že mi může škodit právě v tomto. Bůh je vpravdě nemilosrdný. Myslela jsem, že jsem už tolik vytrpěla — a hle, odkrývám nové neštěstí! Poslyšte — oplakávala jsem naše postavení a utěšovala jsem se koketérií a myšlenkou na sňatek. To byla hlavní útěcha, neomylný prostředek. Naříkala jsem, pak jsem si říkala, že na tom nezáleží, protože sňatek je to, co potřebuji, že to bude konec zkoušek (těch, jež nyní snáším), a že k tomu musí dojít, ať žijeme jakkoli. Díky tomu jsem, i přes hrozné utrpení, nepropadala zoufalství. Právě tam na mne číhal můj zlý démon. Jestliže já, vědouc naprosto jistě, že je to jen věc trpělivosti, že konec bude stejný ať půjdeme jakoukoli cestou — jestliže já, vědouc to, jsem řekla, co do stesků, vše, co jsem dosud řekla, pomyslete, co musím říci teď! Pročež si už nestěžuji.
Tedy — pro mě nic. Nic. Žít jako ubožačka a nevidět na konci té bídy nic. Nechápala jsem, že mě nikdo nebude chtít za ženu. Omamovali mě úspěchy, nechávali mě smát se a žertovat, poslouchat řeči o lásce, myslet si, že to vše je moje — ale bylo to jen proto, aby mi tím lépe ukázali, jak jsem bláhová. Ano, dvořívají se mi, jsem hezká — ale nikdo si mě nevezme.
Před chvílí jsem přemýšlela tak jasně a teď si nevzpomenu na nic! Oh! Byla jsem trpělivá — i když jsem se na papíře vztekala — věřila jsem v Boha, doufala jsem; oh! nikdy jsem se necítila tak zoufalá, protože nikdy jsem tak dobře nepochopila své zoufalství.
Nejprve jsem si řekla, že celá ta věc s Antonellim je jen bolest rozumu, ne srdce — což ji neučiní příjemnější, naopak. Tedy, řekla jsem si, jdeme dál — ale pak se celá pravda vyjasnila naráz; zůstala jsem několik okamžiků bez pohybu, než jsem se pochopila, a dala se do pláče, oh! — hořkého. Jak se pláče, když před sebou nic nevidíme, když jsme odsouzeni k smrti a přitom lpíme na životě. Napsala jsem pár slov a musela přestat, odejít a zanést svou bídu do sousedního křesla. Neměla jsem v hrudi dech, dýchala jsem ze všech sil a vzduch mi nešel do plic; chtěla jsem běžet za svými maminkami a vykřičet jim vše, co mě dusí studem. Ale k čemu, ptala jsem se, co s tím zmohou? Nic mi neřeknou a jakmile odejdu, poradí se a rozhodnou s Walitským, že jsem buď zamilovaná, nebo nemocná a že mi je třeba dát fosfát železa! Nejsem podrážděná, ale zlomená; nohy mě bolí, jako bych šla celý den, píšu stěží — ale musím. Pokračujme.
Chvíli jsem se ovládala, ale ztrácejíc odvahu, trpělivost, dech, zarývala jsem si nehty do prsou, jako bych do nich chtěla provrtat otvory, aby tam vzduch pronikl — a dala se do křiku, pak do smíchu, pak mě děs umlčel a znovu jsem plakala.
Oh! Jaká hanba!
Byla jsem veselá, smála jsem se mužům, brala jsem je jako rozptýlení od svého trápení — a neviděla jsem, že je to hanba, že mě považují za hezkou a zábavnou dívku, nechápala jsem, že jsem horší než…
Jak měl Yssayevitch pravdu, když říkal, že v Rusku budeme vždy zastávat postavení, které nám patří — protože tam nás znají — „zatímco v cizině nebudete nikdy nic jiného než nováčci, cizinci, neznámí…“ Ano, měl pravdu — v Rusku by se dalo žít tak, jak žijí všichni [Škrtnuté slovo] šlechtici v Charkově nebo v Poltavě. Tam je člověk doma, znají ho, je roven ostatním, má své místo ve společnosti.
Ale už nevím, co říkám. Nechtěla jsem říci tohle. Oh! Jaká hanba, Bože! A já jsem ničemu nerozuměla, já jsem hledala, toužila poznat muže… Ani jsem netušila, jak se na mě dívají! Ne! Nedokážu to vysvětlit! Ani bych nemohla!
Ach, Bože!

Poznámky

Pozn. překl.: Spa — belgické lázně, kam Bashkirtseffovi dříve jezdívali; Marie tam prodělala zdravotní problémy. ↩
Pozn. překl.: „Šetření“ (franc. informations) — v 19. století označení pro formální zjišťování rodového a majetkového zázemí pro účely sňatku. ↩
Pozn. překl.: Fosfát železa — běžný dobový lék na chudokrevnost a nervové vyčerpání. ↩