Pondělí, 29. května 1876

Jestli si myslíte, že mě Audiffret baví, mýlíte se.
Jak smutný den. Mohla jsem už dostat dopis a nedostala jsem ho. Totéž jsem říkala o té depeši — a depeše přišla večer v den našeho odjezdu, máma mi to napsala do Říma. Vleku se z pokoje do pokoje jako přízrak. Portrét Collignon mi zabral tři hodiny a potom jsem zůstala u sebe, nemohu nikoho snést a nemohu mluvit, bolí mě v krku a hlas mám docela vyhaslý.
Až do večera mě trochu oživovala představa dopisu, ale večer mě zachvacuje úzkost; více než úzkost — a říkám si, proč se mi nic nedaří. Tady to není pouhý rozmar. Odložme stranou své úvahy a výpočty a posuďte, zda nejsem hodna lítosti — bez dopisu, bez jakékoli zprávy, sama v Nice, nudím se, cítím naši osamělost a naše postavení!
Dovoluji jim psát mi — myslím, že jsem tím prokázala nejvyšší přízeň, a toho ani nevyužijí!
Bylo by načase zvyknout si na to, jak se mnou zachází Osud, Prozřetelnost, Bůh — jak se vám líbí.
Bolí mě na prsou.
Ach! Bože, odpusť mi ta lehkomyslná slova, pohleď, co se ze mne stalo! Oči bez lesku, tvář bledá, hruď sevřená bolestí.
Jakmile mi přinesou župany, začnu vycházet každé ráno, protože takhle bych mohla zchudokrevnět a zošklivět — ošklivá, a to zrovna když jedu do Ruska, kdy potřebuji být hezká.
Tak tedy i tentokrát to nebyl než žert! Nepíše mi!
Ale nelze tedy věřit vůbec ničemu! Je to prosté — oklamal mě. Ne! To jeho rodiče... Ano. Ale mé postavení je nedůstojné a zuřím, že tu tak stojím a naříkám, mučená a ubohá!
Nikdo nemůže a nesmí znát mé tajné myšlenky; prostě — tento muž mě požádal o ruku a já souhlasila.
A pohleďte! Oh! Jak jsem pokořena! V sobotu dostal mou květinu — mohl mi už odpovědět... Bože, jak jsem ubohá — tak ubohá, že to ani neumím říci!

Poznámky

Pozn. překl.: „Depeše“ — telegrafická zpráva. ↩